Po sto dnech vlády Andreje Babiše už se opoziční kritika nepohybuje v opatrném režimu prvních varování, ale přechází do otevřeného útoku, který chce kabinet popsat nikoli jako problematickou vládu s několika spornými kroky, nýbrž jako mocenský projekt systematicky oslabující stát, veřejné instituce i prozápadní ukotvení země. TOP 09 právě tímto tónem spustila další ofenzivu proti vládě, když oznámila, že zahajuje kroky ke svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, a celé první tři měsíce Babišova kabinetu shrnula heslem „100 dní, 100 průšvihů, 0 dní naší důvěry“.
Za touto zkratkou přitom není jen obvyklé opoziční nadávání pro televizní kamery. Je v ní pokus vtisknout celé vládě jasný obraz: kabinet, který podle TOP 09 nehromadí jednotlivé chyby, ale vytváří souvislý vzorec chaosu, mezinárodní ostudy, rozpočtového hazardu, útoků na média veřejné služby a zároveň nebezpečného rozvolňování vazeb na Západ ve prospěch rétoriky, která je až příliš ochotná relativizovat pomoc Ukrajině a koketovat s orbánovským typem politiky.
To je na dnešním vystoupení TOP 09 nejdůležitější. Strana se nesnaží rozebrat vládu jen jako soubor jednotlivých kauz, ale chce ji vyprávět jako politický celek, v němž spolu zdánlivě oddělené problémy souvisejí mnohem víc, než se vláda snaží připustit. Jinými slovy, nejde jen o jednu pochybnou zakázku, jeden střet zájmů, jedno selhání ministra nebo jeden konflikt s veřejnoprávními médii. Jde o to, že se před očima veřejnosti skládá ucelenější obraz kabinetu, který podle opozice nevládne stylem odpovědné správy země, ale jako mocenská sestava přesvědčená, že pravidla jsou pružná, instituce poddajné a veřejný prostor něco, co je třeba postupně přepsat podle vlastních potřeb. V tomto smyslu je rétorika TOP 09 výrazně ostřejší než běžná opoziční kritika po prvních sto dnech kabinetu. Nejde jen o tradiční výčet nesplněných slibů a nepovedených personálních tahů. Jde o mnohem tvrdší obvinění, že stát se znovu začíná měnit v kořist.
Tón celé ofenzivy určil předseda strany Matěj Ondřej Havel, který Babišovu vládu nehodnotí jako chaotickou epizodu, nýbrž jako kabinet, který podle jeho slov vysílá zcela konkrétní a nebezpečný vzkaz o tom, jak se v této zemi zachází s pravidly a odpovědností. „Sto dní vlády Andreje Babiše je sto dní chaosu, mezinárodní ostudy a zrazování spojenců. Platí jednoduché shrnutí: 100 dní, 100 průšvihů, 0 dní naší důvěry,“ uvedl. Tato formulace je vystavěná tak, aby se dobře pamatovala a dobře nesla veřejným prostorem, ale současně v ní zaznívají tři témata, která chce TOP 09 zjevně držet pohromadě: vnitřní rozklad, zahraničněpolitické poškození a krizi důvěry v samotné fungování státu. Havel pak přidal ještě ostřejší rovinu, když řekl, že premiér nevyřešil střet zájmů a vysílá tím signál, že pravidla neplatí pro všechny. Přesně tady se celý spor posouvá z běžné opoziční roviny do mnohem citlivějšího prostoru. Nejde jen o to, že premiér podle opozice něco pokazil, leč o podezření, že přítomnost střetu zájmů nebo jeho nedostatečné řešení není pro vládu problém, ale v zásadě součást stylu vládnutí, v němž moc stojí nad pravidly a veřejnost má být postupně zvyklá, že některé typy chování už se prostě nebudou považovat za skandál, nýbrž za novou normu.
Proto TOP 09 nespojuje střet zájmů jen s osobou premiéra, ale s širším obrazem vlády, která podle ní „útočí na média a rozkládá stát zevnitř“. Tahle formulace je mimořádně silná a současně velmi promyšlená. Rozklad státu zevnitř totiž nevyvolává obraz jednoho spektakulárního zlomu, ale spíš sérii kroků, které každý zvlášť mohou vypadat technicky, manažersky nebo administrativně, ale v souhrnu začínají měnit samotnou povahu systému. Jde o typ kritiky, jímž se dnešní opozice snaží Babišovu vládu rámovat. Ne jako kabinet, který jen rozhoduje jinak než předchůdci, ale jako vládu, co postupně ohýbá samotné pojistky demokratického provozu. Když se k tomu přičtou útoky na veřejnoprávní média, spory o financování, podezření kolem evropských peněz a stále zřetelnější ochota hrát si v zahraniční politice s hranou mezi západním ukotvením a orbánovským cynismem, vzniká přesně ten obraz, který chce TOP 09 dostat veřejnosti do hlavy: nejde o běžné vládnutí, ale o pomalou přestavbu pravidel.
Velmi důležitou součástí dnešního opozičního útoku je také zahraniční politika, kterou TOP 09 rámuje nikoli jako sadu jednotlivých výroků nebo dílčích sporů, ale jako nebezpečný hodnotový obrat. „Místo ukotvení na Západě slyšíme obdiv k Orbánovi a omlouvání blokování pomoci Ukrajině. To je nebezpečný obrat,“ uvedl Havel. Právě tady také dává smysl rozhodnutí TOP 09 zahájit kroky ke svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny. Tohle už není jen rétorické cvičení, ale snaha převést opoziční útok do konkrétního parlamentního aktu. Havel v této souvislosti řekl, že strana bude chtít odpovědi od premiéra i ministra práce a že jde o podezření, která mohou stát až 100 milionů korun z evropských peněz. Tady se velmi jasně ukazuje, proč chce TOP 09 spojit politickou, hodnotovou a finanční rovinu do jedné linie. Pokud by totiž zůstalo jen u obecné řeči o chaosu, mohla by vláda namítat, že jde o obvyklou opoziční hysterii. Jakmile se ale opozice opře o možné škody v desítkách milionů a přenese věc do sněmovny, snaží se přinutit vládu k odpovědi v prostoru, který už nelze tak snadno odbýt twitterovou poznámkou nebo stranickou tiskovou zprávou. „Pokud vláda není schopná věci vysvětlit, musí být k tomu donucena ve Sněmovně,“ dodal Havel. V téhle větě je mimochodem slyšet i jeden další důležitý motiv. Opozice se snaží vládu popsat jako moc, která neodpovídá spontánně a poctivě, ale musí být k vysvětlení dotlačena tlakem instituce, tedy parlamentu.
Tím se celá dnešní opoziční ofenziva logicky propojuje s dalším tématem, na němž TOP 09 v posledních týdnech stojí stále razantněji, totiž s obranou médií veřejné služby. Senátor Břetislav Rychlík v této souvislosti varoval, že likvidace médií veřejné služby by Českou republiku vrátila hluboko před rok 1989 a že snížení financování znamená ve skutečnosti jediné: rozhodnout, co zrušíte a koho propustíte. Na této větě je důležité, že převádí abstraktní debatu o financování do velmi konkrétní řeči následků. Už nejde o to, jestli se výdajové schéma přepíše z jednoho modelu na druhý. Jde o to, že za každým takovým zásahem stojí konkrétní redukce obsahu, konkrétní škrty, konkrétní vyprazdňování veřejné služby a tím i konkrétní oslabení nezávislosti. Rychlík tak správně připomíná, že podřídit média se nemusí jen přímou cenzurou nebo politickými čistkami. Dá se to dělat i mnohem moderněji, měkčeji a zdánlivě technicky. Stačí oslabit financování tak, aby instituce samy začaly škrtat, propouštět a omezovat to, co je činí veřejnoprávními. V tom spočívá síla opozičního argumentu. Ve chvíli, kdy vláda mluví o reformě, opozice ukazuje, že skutečný důsledek může být mnohem přízemnější a o to nebezpečnější: postupné ochočení institucí přes peníze.
Neméně tvrdě zní i linka, kterou TOP 09 vede přes bezpečnostní politiku. Místopředsedkyně Kateřina Pastorková zkritizovala vládu za škrty v obraně a připomněla, že bezpečnost není jedna z mnoha položek, o níž se dá handlovat podle nálady veřejnosti nebo momentální rozpočtové potřeby. „Bezpečnost je pro naši generaci klíčová. Bez ní nemá smysl řešit nic dalšího. Pokud jsme se zavázali k vyšším výdajům na obranu, musíme to brát vážně,“ uvedla. Tahle formulace je ve skutečnosti jednou z nejpřesnějších vět, které dnes opozice pronáší. Ne proto, že by sama o sobě byla stylisticky efektní, ale proto, že vrací debatu k tomu nejzákladnějšímu. V zemi, která je součástí NATO, nachází se v Evropě válkou zásadně proměněné bezpečnostní reality a zároveň slyší z vládních i polovládních kruhů znepokojivě pružné výroky vůči Ukrajině, Rusku i vlastním spojencům, se obrana stává něčím mnohem zásadnějším než jen další kapitolou rozpočtu. Právě proto chce TOP 09 tuto věc spojovat s kritikou celé vlády. Škrty v obraně nejsou z jejího pohledu účetní otázkou. Jsou výrazem vlády, která bezpečnostní závazky bere jen do té míry, do jaké se dají prodat nebo obejít.
Zvláštní váhu má pak vystoupení místopředsedy Ondřeje Müllera, který kritiku vlády rámuje přes deficit a rozpočtový hazard. „Máme nezákonný deficit 310 miliard. To je hazard s budoucností našich dětí. Dnes už nejde o stát jako firmu, ale o stát jako kořist,“ uvedl. Tato věta zřejmě patří k nejdůležitějším sloganům, které TOP 09 v dnešní chvíli vytahuje, protože velmi přesně obrací starý Babišovský marketing proti jeho autorovi. Babiš kdysi léta prodával stát jako firmu, tedy jako údajně efektivní celek, který bude konečně řízen manažersky a bez zbytečných ideologických kudrlinek. Dnes proti němu opozice nasazuje větu, že už nejde ani o stát jako firmu, ale o stát jako kořist. To je silný obraz. Nejen kvůli ostrosti, ale kvůli tomu, jak dobře spojuje několik rovin do jedné. Rozpočet, evropské peníze, veřejné instituce, média, obranu i zahraniční politiku. Všechno to podle TOP 09 zapadá do stejného schématu: stát se neřídí v obecném zájmu, ale přerozděluje, ovládá a používá. To z něj dělá kořist.
Stejně důležitá je v tomto obrazu i ekonomická rovina podnikání, kterou TOP 09 připomíná přes výrok místopředsedy Lukáše Otyse. Podle něj vláda mluví o podpoře podnikání, ale ve skutečnosti vrací nejistotu, byrokracii a praktiky, které podnikatelům nepomáhají, nýbrž je znovu staví do vztahu permanentního střetu se státem. „Podnikatel dnes nebojuje s konkurencí, ale se státem. Vláda vrací byrokracii a praktiky jako zaklekávání,“ uvedl. Tahle věta je důležitá hned ze dvou důvodů. Jednak připomíná, že kritika vlády se nesmí zúžit jen na média, obranu a zahraniční politiku, ale musí se propisovat i do každodenní ekonomické reality. Jednak znovu obrací proti Babišovu táboru starý obraz státu jako partnera podnikání. Otys tvrdí přesný opak: podnikatel je podle něj znovu člověk, který se nemusí nejvíc bát trhu, ale veřejné moci. A to je v zemi, kde byla antibyrokratická a podnikatelská rétorika jedním z pilířů Babišovského marketingu, mimořádně nepříjemné obvinění.
Opozice už nechce jen kritizovat vládu, ale sepsat proti ní obžalobu
Co je na dnešním kroku TOP 09 skutečně podstatné, je snaha vytvořit z jednotlivých výroků, kauz a podezření jeden souvislý žalobní spis proti kabinetu. Už nejde jen o to ukazovat na jednotlivá selhání. Jde o to usadit do veřejného prostoru celkový výklad: sto dní Babišovy vlády není sto dní běžného politického provozu, ale sto dní úpadku státu. To je výrazně silnější formulace, než jakou opozice obvykle používá po prvních měsících fungování kabinetu. Tím se TOP 09 snaží přestřihnout obvyklou logiku, v níž se veřejnost na podobné kritiky dívá jako na předvídatelný opoziční rituál. Strana zjevně sází na to, že pokud propojí rozklad institucí, útok na média, problémy s evropskými penězi, rozpočtový hazard, tlak na obranu a odklon od Západu do jediného rámce, může vládě uškodit mnohem víc, než kdyby každou věc kritizovala odděleně.
Není náhoda, že se v tom všem znovu objevuje také motiv Ruska a nebezpečného přibližování k politice, která zpochybňuje západní spojence a zároveň obdivně pokukuje po Orbánovi. To je dnes jeden z nejcitlivějších testů jakékoli české vlády. Jakmile se u ní začne skládat dojem, že je ochotná relativizovat podporu Ukrajině, oslabovat média veřejné služby, podceňovat obranu a vést kulturní válku proti občanské společnosti, vzniká velmi konkrétní obava, že země mění směr nejen technicky, ale hodnotově. A právě zde chce TOP 09 působit jako síla, která nehodlá jen komentovat jednotlivé přešlapy, ale přímo zabránit tomu, aby se nová norma vůbec stačila usadit.
Současně je ale důležité nepřehlédnout ani druhou část dnešního sdělení, totiž větu, že TOP 09 nechce jen kritizovat, ale nabízí alternativu založenou na odpovědných financích, silné obraně a jasném ukotvení v NATO a EU. To je logické a nutné doplnění celé ofenzivy. Opozice si zjevně uvědomuje, že samotné hromadění obvinění nestačí, pokud nebude současně schopna nabídnout i srozumitelný obraz opačného směru. Tedy státu, který není kořistí, ale institucí. Státu, který nehází veřejnoprávní média přes palubu, ale chrání jejich roli. Státu, který nekolísá mezi Západem a Orbánovským cynismem, ale je pevně ukotvený. Státu, který nebere obranu jako nepříjemnou rozpočtovou položku, ale jako podmínku vlastní existence. Státu, který nezneužívá rozpočet jako politický nástroj okamžitého přežití a popularity.
Tady se ukáže, zda dnešní krok TOP 09 zůstane jen hlučnější tiskovou konferencí, nebo se opravdu promění v účinný politický tlak. Mimořádná schůze sama o sobě vládu nesvrhne a ani automaticky nepřesvědčí veřejnost, že opozice má pravdu ve všem, ale může se stát důležitým momentem, v němž se jednotlivé kauzy a podezření poprvé poskládají před oči veřejnosti jako jeden souvislý obraz. To je pro Babišův kabinet nebezpečnější než jednotlivé aféry. Jednotlivou kauzu lze odbýt, přebít, relativizovat nebo unavit. Obraz vlády jako systému chaosu, ostudy a rozkladu už se odbývá hůř. A přesně o to se dnes TOP 09 pokusila.
V tom je i hlavní význam celé dnešní ofenzivy. Není to jen výkřik o „100 průšvizích“. Jde o snahu říct, že po sto dnech již nejde o dílčí omyly, nýbrž o rozpoznatelný způsob vládnutí. Takový, v němž premiér nevyřeší střet zájmů a přitom se tváří, že pravidla jsou pružná; v němž se útočí na veřejnoprávní média a předstírá se, že jde jen o reformu; v němž se rozpočet nafukuje až za hranici zákona a současně se mluví o odpovědnosti; v němž se podnikatelům slibuje menší stát, ale vrací se byrokratický tlak; v němž se bezpečnost tváří jako priorita, ale obrana se krátí; a v němž se na Západ sice formálně stále odkazuje, ale zároveň se stále hlasitěji testuje, jak daleko lze zajít v přepisování hodnotových pravidel.
Proto dnešní sdělení TOP 09 nepůsobí jako obyčejná opozice, která si přišla odříkat povinnou sto denní kritiku, ale jako první pokus formulovat proti Babišově vládě skutečnou obžalobu. Ať již bude mimořádná schůze svolána nebo ne, tato obžaloba dnes byla veřejně napsána. Zní jednoduše a záměrně úderně: sto dní, sto průšvihů, nula dní důvěry. Pod touto zkratkou neleží pustý slogan. Leží pod ní pokus říct, že stát se znovu začíná ohýbat ve prospěch těch, kdo ho právě drží a pokud tomu nebude někdo čelit včas, může být později mnohem dřív, než si to část veřejnosti stačí připustit.
