Petr Fiala v dnešní debatě neřekl nic, co by v čistě faktickém smyslu působilo jako převratné odhalení. Přesto jeho slova zazněla skoro jako nepříjemné připomenutí základní reality, před níž část opozice, část komentátorského prostoru i část establishmentu uhýbá čím dál křečovitěji. Bývalý premiér a někdejší předseda ODS znovu odmítl jakoukoli spolupráci s hnutím ANO a jasně pojmenoval, že hlavní problém neleží až v Tomiu Okamurovi nebo v Motoristech, ale v Andreji Babišovi samotném.
Nejde tak jen o osobní vymezení vůči hlavnímu politickému soupeři, nýbrž o odmítnutí jedné mimořádně pohodlné a současně nebezpečné iluze, která se ve veřejné debatě vrací pokaždé, když Babišova vláda začne působit ještě bizarněji než obvykle. Tedy představy, že by snad bylo možné ANO oddělit od jeho vlastního mocenského stylu, přivřít oči nad jeho cynismem, tolerovat ho zvenčí, udělat z něj menší zlo a tvářit se, že tím demokracie něco zachraňuje. Právě proti této iluzi se Fiala postavil nejtvrději a zároveň nejpřesněji. Nejde o to, zda by se části politické scény subjektivně lépe dýchalo, kdyby ANO nemuselo vládnout se SPD a Motoristy. Jde o to, že bez Andreje Babiše v jeho dnešní podobě by takové uspořádání vůbec nevzniklo, protože právě on je tím, kdo z radikalizace, z oportunismu, z rozkladu standardních pojistek a z postupného posouvání hranic udělal nejen nešťastný vedlejší účinek moci, ale přímo pracovní prostředí vlastního vládnutí.
V tom je Fialovo vyjádření mnohem důležitější, než jak na první pohled vypadá. Neřekl jen jednoduché a očekávatelné „s Babišem nikdy“, jak by to možná řekl opoziční politik v základním obranném reflexu. Ve skutečnosti zpochybnil celou úvahu, která se v českém veřejném prostoru vrací s obdivuhodnou vytrvalostí. Tedy představu, že by bylo možné ANO izolovat od jeho nejhoršího okolí, tolerovat ho zvnějšku, přinutit ho k civilizovanějšímu chování a tvářit se, že tím budou odstřiženi Okamura, Macinka a další radikálnější spolucestující. Fiala tuhle konstrukci odmítl bez kudrlinek, když připomněl, že podobná možnost existovala už v roce 2017 a že již tehdy mu bylo jasné, že by šlo o cestu do pekel. To je mimořádně důležitá věta zejména proto, že vrací dnešní debatu ze sféry taktických her a mediálních hypotéz do mnohem hlubšího politického soudu nad samotnou povahou Babišovy moci. Nejde o to, že by se tehdy nepovedlo vyjednat lepší podmínky nebo civilizovanější formát spolupráce, nýbrž o to, že s Andrejem Babišem jako ústřední figurou taková civilizovaná normalizace ve skutečnosti možná není. Sám šéf současného kabinetu totiž po léta funguje jako výrobce prostředí, v němž se standardní pravidla, procedury, pojistky i institucionální zábrany stávají jen otravným hmyzem, který je potřeba ze stolu odfouknout, obejít nebo přepsat tak, aby moci nepřekážel.
Tím se Fialova poznámka odlišuje od celé řady jiných opozičních reakcí, které se až příliš často nechávají zlákat pohodlnou zkratkou, že skutečným problémem jsou až Okamura, Motoristé nebo jejich nejkřiklavější a nejvýstřednější projevy. Ano, právě tito spojenci dávají Babišově moci nejviditelnější radikální obrys a právě jejich přítomnost ve vládním prostoru děsí část veřejnosti nejvíc. Jenže Fiala správně připomněl, že není možné tvářit se, jako by šlo o nějaké cizorodé přívěsky nalepené na jinak normální a akceptovatelný projekt. Macinka ani Okamura nespadli do vládního prostoru z nebe. Dostal je tam Andrej Babiš. Ne jako omyl, ne jako přechodnou vadu systému, ne jako nešťastnou nevyhnutelnost, ale jako součást vlastní mocenské architektury. V tom je zásadní rozdíl. Jestliže někdo umožňuje, legitimizuje a využívá takové partnery k držení moci, pak není rozumné tvrdit, že problém leží až v nich, zatímco on sám by snad mohl být přijatelnějším nebo odpovědnějším partnerem. Ne. Problém je přesně tam, kam ho Fiala umístil. U Babiše samotného. U muže, který z lidí typu Okamury a Macinky neudělal varování pro demokracii, ale běžnou součást mocenské matematiky.
Je na tom skoro cosi ironického, že zrovna Petr Fiala, kterému se po volební porážce a odchodu z čela ODS leckdo snaží přiřknout roli unaveného bývalého předsedy neschopného přijmout nový vývoj, působí v této věci střízlivěji než část dnešních samozvaných realistů. Sám ostatně v debatě odmítl, že by trpěl takzvaným syndromem bývalého šéfa. Připomněl, že vyhrála představa jít trochu jinou cestou a že to respektuje. Na první pohled tím nabídl smířlivější a ukázněnější tón, než jaký bývá u stranických exlídrů obvyklý. Jenže hned vzápětí bylo patrné, že jeho smíření má své hranice. Nechce novému předsedovi ODS házet klacky pod nohy, ale nehodlá ani předstírat, že mlčení je samo o sobě ctnost a že bývalý předseda má po porážce zcela vypnout rozum jen proto, aby nepůsobil rušivě. Zde začíná být celá debata kolem Fialy vnitřně mnohem zajímavější. On totiž ve skutečnosti nevede jen spor s Andrejem Babišem. Vede i spor o to, jak má ODS po porážce rozumět sama sobě, co si má ze své poslední vládní etapy odnést a kde má hledat hranici mezi taktickým přizpůsobením a úplným rozpuštěním vlastního politického jádra.
Když Fiala řekl, že samozřejmě ODS udělalo jako člen koalice SPOLU i chyby, ale zároveň čelilo neskutečné lži, která byla přesvědčivá, nebylo to jen hořké zjednodušení volební porážky ani automatické vyvinění sebe sama. Byla v tom i zjevná snaha bránit se proti výkladu, podle nějž se vše vysvětluje pouze jako důsledek jeho osobního selhání nebo jedné špatně zvolené politické cesty. Přiznal, že minulá vláda v čele s ODS možná neprojevila dost soucitu vůči lidem, kterým inflace a drahé energie komplikovaly život, což je mimochodem jedna z mála opravdu srozumitelných sebekritických vět, které od něj po volbách zazněly. Jenže současně tím nechtěl připustit jednoduchý závěr, že všechno ostatní bylo v pořádku na straně soupeře, a že výsledek byl jen spravedlivým soudem veřejnosti nad odtrženou a necitlivou vládou. Fiala zjevně trvá na tom, že proti jeho někdejšímu kabinetu nestála jen běžná opoziční soutěž, ale i masivní a účinná lež. O tomhle hodnocení si lze myslet cokoli, přesto je nepochybné, že se tu střetávají dva výklady porážky někdejší vládní pravice. Jeden tvrdí, že problém ležel hlavně v odtrženosti od sociální reality, v přílišných kompromisech a ve vyprázdněném programu. Druhý říká, že zásadní roli sehrálo i systematické lhaní a marketingově dokonalejší protivník. Právě mezi těmito dvěma póly se dnes uvnitř ODS vede boj o budoucí směr.
Právě to také vysvětluje, proč Fialovo vystoupení tak rozdráždilo některé stranické kolegy a kandidáty na významnější role. Radim Ivan, který na lednovém stranickém sjezdu neúspěšně kandidoval na předsednický post ODS, reagoval s patrnou podrážděností. „Na jednu stranu Petr Fiala říká, že je potřeba novému vedení dát prostor a na druhou stranu říká, že cesta, kterou si zvolilo, nebude fungovat a jediná cesta, která bude fungovat, je ta JEHO,“ napsal Ivan. „Chci jen říct, že JEHO cesta fungovala pro výhru v jedněch volbách v roce 2021, avšak nedošlo v rámci spolupráce koalice SPOLU ke ztotožnění se členů s programem koalice, došlo k přílišným kompromisům a spousta věcí se stala v přímém opaku toho, co jsme tvrdili, že budeme dělat,“ uvedl Fialův stranický kritik. „Nejsem proti spolupráci, ale je nutné se spojovat pro něco a ne pouze proti něčemu. Jsem přesvědčen, že jsme se z této etapy ODS poučili a dokážeme přinést potřebné reformy a program, ke kterému se postupně přihlásí i další partneři,“ dodal Ivan. „Pan expředseda na kongresu slíbil, že nebude jako předchozí expředsedové komentovat dění v ODS. Nerozumím tomu, proč se tak děje zrovna ve chvíli, kdy se strana konsoliduje a hledá nový směr,“ přiostřil Ivan kritiku.
Tahle výtka vypadá na první pohled jako legitimní obrana nového vedení před stínem bývalého předsedy. Při bližším pohledu vypovídá o něčem hlubším a pro samotnou ODS také méně pohodlném. Strana totiž stále není vnitřně usazená v tom, jak interpretovat své vlastní období pod Fialou. Tedy co z tohoto času má být zachováno a co naopak odhozeno. Ivan správně připomíná, že Fialova cesta přinesla vítězství v roce 2021, ale už nevedla automaticky k tomu, aby se členové ztotožnili s koaličním programem, a že mnoho věcí se nakonec dělo v přímém opaku toho, co bylo slibováno. To je tvrdé obvinění, ale také docela přesný popis frustrace části tradičních voličů ODS po vládním období. Jenže i zde je potřeba vidět zásadní věc. Tahle vnitřní kritika sama o sobě nevytváří žádný rozumný argument pro měknutí vůči Babišovi. Naopak spíš ukazuje, jak snadno může ODS v pokušení najít nový směr sklouznout k tomu, když si začne nalhávat, že hlavním problémem není Babišův mocenský model, ale jen její vlastní neschopnost vypadat vedle něj dostatečně lidově a ostře.
Právě v tom je Fialovo varování cennější, než jak se může na první pohled zdát. Když odmítá menšinovou vládu ANO podporovanou zvnějšku, neodmítá jen jeden taktický scénář. Odmítá celou logiku, podle níž lze s Andrejem Babišem zacházet jako s běžným politickým hráčem, jehož excesy lze zvládnout dohodou, podmínkami nebo parlamentní pojistkou. Jde o zkušenost, kterou by si ODS měla pamatovat lépe než leckdo jiný. Babiš totiž není problém jen tehdy, když vedle něj sedí Okamura před kamerou nebo když jeho ministři útočí na média veřejné služby. Je problém už v okamžiku, kdy se zcela vážně začne uvažovat o tom, že by mu demokratická opozice mohla z vyšší odpovědnosti pomáhat k vládnutí, aby s ním nemusel vládnout někdo ještě horší. Přesně v tom je vždycky ukryta cesta do pekel, o níž Fiala mluvil. Ne v jednom hlasování, ne v jedné dohodě, ne v jedné toleranční smlouvě, ale v samotném okamžiku, kdy část systému přijme, že Babiš už není problém pro demokratickou kulturu, ale jen nepříjemná okolnost, s níž se pragmaticky pracuje. Jakmile k tomu dojde, neoslabují se jen jeho radikálnější spojenci. Oslabuje se i samotná hranice, která má odlišovat standardní soutěž od normalizace cynické moci.
Na celé věci je navíc fascinující, jak přesně se na Fialově výroku ukazuje i dnešní přeměna části bývalé ODS v orbitu motoristicko-zahradilovského ressentimentu. Bývalý místopředseda ODS Jan Zahradil si samozřejmě nenechal ujít příležitost a v typicky pohrdavém stylu si do své bývalé strany znovu kopl. „Radime, to není jen Fiala. Můžeš hodiny mluvit o ekonomice, obchodu, byznysu atd.,“ xoval pod Ivanovým komentářem. „Nebo Drobil, Skopeček, Haas. Jenže pak přijde Lipavský a spolu s Baxou a Decroix. ti z toho stejně udělají druhou TOPku. Nelze zároveň “havlovat” i předstírat ekonomickou kompetenci,“ dodal Zahradil.
Je to docela přesnou ukázko toho, jak se dnes v části pravicového prostoru vede politika skrze kulturní zkratku, uraženost a vnitřní pohrdání vlastní tradicí. Zahradilův problém už dávno není jen v tom, že se názorově i stranicky vzdálil ODS. Je v tom, že dnes funguje jako ideologický pomocník prostoru, který se snaží pravici přestavět po vzoru permanentního naštvání, antiinstitucionální pózy a hluboké averze vůči čemukoli, co jen vzdáleně připomíná západní odpovědnost, havlovské dědictví nebo prostě jen elementární slušnost v mezinárodní politice. V takovém prostředí pak Fialovo jasné odmítnutí Babiše samozřejmě působí jako cosi staromódního, málo drsného nebo nedostatečně realistického. Jenže ve skutečnosti je to možná jedna z posledních vět, které ještě drží hranici mezi standardní demokratickou pravicí a tím, co by z ní rádi udělali její odpadlí a uražení příbuzní.
Stejně zajímavá je i reakce diskutéra Davida Rangla pod Ivanovým příspěvkem, který si neodpustil ironické poznámky o konsolidaci po česku a připomněl ČSSD jako odstrašující příklad strany, jejíž bývalí předsedové nedokázali mlčet a pomohli ji rozložit zevnitř. Toto je potřeba brát rovněž vážně. Strany po porážce skutečně často hynou i na to, že jejich bývalí lídři neumějí odejít a místo toho neustále komentují, mentorují a tím podkopávají každého nástupce. Jenže i zde je nutné rozlišovat mezi destruktivním kverulantstvím a situací, kdy bývalý předseda jen nahlas pojmenuje něco, co část strany nechce slyšet. To Fiala v tomto případě udělal. Neorganizuje puče, nenabízí se zpět, nevede osobní kampaň proti novému vedení. Jen připomíná, že cesta k toleranci Babiše není řešením. Pokud se část ODS cítí tímto výrokem tak zneklidněna, že v něm vidí hrozbu pro konsolidaci, vypovídá to možná víc o její vlastní nejistotě než o Fialově destruktivnosti.
Ostatně i jeho slova o tom, že chce zůstat aktivní ve veřejném prostoru a dál působit v politice bez nutnosti další funkce, ukazují zvláštní a v českém prostředí ne úplně obvyklou polohu. Fiala se nechce vracet do čela ODS, netlačí se zpět do stranického řízení, nechce být předsedou Senátu, ale současně odmítá zmizet do učebnic dějepisu jako někdo, kdo po porážce poslušně odešel. To je samo o sobě legitimní. V situaci, kdy ODS zjevně hledá nový směr mezi odpovědnou pravicí, tvrdším opozičním tónem, motoristickou svůdností a pokušením kulturní války, je možná i užitečné, že někdo z bývalého vedení zůstává ve veřejném prostoru jako připomínka toho, kde končí taktika a začíná politická sebevražda.
Myšlenka spolupráce a budování mostů, kterou Fiala ve vystoupení znovu zopakoval, se může části pravice zdát otravná, vyčpělá nebo příliš kompromisnická. Sám ostatně přiznal, že nejde o nejpopulárnější myšlenku. Jenže právě tady je třeba odolat jednoduchému zkratkovitému čtení. Část pravicových voličů si z éry SPOLU odnesla pocit rozmělnění, vyprázdnění a příliš velkých kompromisů a po této zkušenosti se logicky brání dalšímu rozpouštění identity v širších koalicích. Jenže z toho automaticky neplyne, že správnou odpovědí je koketerie s myšlenkou spolupráce s Babišem coby přijatelného instrumentu proti ještě radikálnějším partnerům. To by nebyla střízlivá korekce minulé chyby, nýbrž omyl ještě mnohem hlubší. V dnešní situaci již nejde pouze o daňové sazby, tempo reforem nebo spor o jednotlivé paragrafy. Jde o institucionální charakter státu, vztah k Západu, obranu, média, veřejný prostor a o to, zda se demokratický středopravý prostor úplně nerozsype do malých uražených enkláv, které mezi sebou povedou kulturní válku, zatímco Babiš bude dál vysávat stát se svými partnery, kteří už ani nepředstírají, že chtějí udržovat normální demokratickou rovnováhu.
Zde se celá debata nakonec vrací k jediné větě, která z celého Fialova vystoupení zůstane nejdůležitější. Základní problém je Andrej Babiš. Tohle je věta, kterou by si dnešní opozice i velká část komentátorské sféry měly připomínat pokaždé, když se začnou znovu rodit chytré úvahy o menším zlu, toleranci z vyšší odpovědnosti a státnické variantě, v níž by ANO vládlo bez nejkřiklavějších partnerů. Ne proto, že by Petr Fiala byl neomylný nebo že by jeho vlastní vládní éra nepřinesla chyby, zklamání a bolestivé odcizení části veřejnosti. Nýbrž proto, že právě v této jedné věci odmítl pohodlnou iluzi, kterou si systém rád vyrábí ve chvíli, kdy se bojí ještě většího chaosu. Nelze z Babiše udělat hráz proti radikalizaci, protože on sám je jejím organizátorem, distributorem a hlavním beneficientem. Není možné ho využít k odstřižení Okamury, protože právě on Okamuru potřebuje, normalizuje a dělá z něj součást moci. Nelze přes něj obejít Motoristy, protože právě on otevírá dveře jejich typu politiky do středu rozhodování. Stejně tak není možné předstírat, že by menšinová vláda ANO s vnější podporou byla nějakou dospělou státnickou cestou, protože by jen dala Babišovi přesně to, co potřebuje nejvíc: legitimitu bez plné odpovědnosti a prostor dál přetvářet politické prostředí k obrazu vlastního cynismu.
To je nakonec důvod, proč Fialovo vystoupení přesahuje běžnou vnitrostranickou přestřelku i běžné poměřování ega bývalého a současného vedení ODS. Ve skutečnosti nešlo jen o to, zda bývalý předseda příliš mluví, zda pomáhá nebo nepomáhá nové konsolidaci a zda si strana nese dost nebo málo poučení z éry SPOLU. Šlo o mnohem víc, tedy o to, zda česká pravice a širší demokratická opozice ještě dokážou rozpoznat samotnou podstatu problému. Jestli jí skutečně nejsou až Okamurovy excesy, Macinkovy pózy nebo motoristické křupanství, ale člověk, který to všechno spojil do jedné mocenské osy, dal tomu státnický nátěr a zkusil z toho udělat novou normu. Jestli si tohle přestane připouštět, pak už nepůjde jen o jednu špatnou povolební úvahu. Pak skutečně začne cesta do pekel, o níž Petr Fiala mluvil. Tentokrát nejen pro ODS, ale pro mnohem širší část české demokracie.
