TOP 09 dnes před jednáním Sněmovny neotevřela jen jeden spor, ale rozvinula obraz vlády, která podle ní současně oslabuje veřejnoprávní média, podceňuje bezpečnostní rizika, mlží o připravenosti státu na možnou ropnou krizi a ještě k tomu zasahuje do zdravotnictví způsobem, jenž se tváří technicky, ale ve skutečnosti dopadá přímo na občany. Právě souběh těchto témat je na celé věci nejznepokojivější. Nejde jen o jednotlivé chyby, ale o stále zřetelnější dojem, že stát se neřídí podle promyšleného směru, nýbrž podle improvizace, politického tlaku a víry, že se všechno nějak vysedí. A právě proti tomu se teď TOP 09 vymezila mnohem ostřeji než obvykle.
TOP 09 tentokrát nepřišla s jedním izolovaným tématem, které by bylo možné pohodlně odložit mezi běžné parlamentní šarvátky a za dva dny ho přehlušit další tiskovkou, ale s obrazem vlády, který je nepříjemný právě tím, jak jednotlivé problémy do sebe zapadají a jak společně začínají vytvářet jeden souvislý vzorec. Nejde jen o spor o koncesionářské poplatky, nejde jen o otázku cen pohonných hmot ani o jednotlivé rozpočtové přesuny ve zdravotnictví. Jde o něco mnohem závažnějšího. O zjištění, že se v několika klíčových oblastech zároveň objevuje stejný styl rozhodování: vláda zasahuje bez jasného plánu, mlčí tam, kde by měla vysvětlovat, a ustupuje tam, kde by měla stát pevně. Výsledkem pak není obraz kabinetu, který má situaci pod kontrolou a ví, kam zemi vede, ale spíš dojem, že stát začíná fungovat setrvačností, improvizací a vírou, že si veřejnost buď nevšimne souvislostí, nebo je včas zapomene. Právě to TOP 09 pojmenovala. ne jako jednotlivé chyby, ale jako styl vládnutí, který může být ve výsledku mnohem nebezpečnější než jakýkoliv jeden konkrétní přešlap, protože nevytváří jen jeden problém, ale prostředí, v němž problémy vznikají rychleji, než je stát schopen je řešit.
Na tom všem je mimochodem nejzajímavější i to, že každé z těch témat se dá samo o sobě vysvětlit, zrelativizovat nebo zabalit do technokratického jazyka tak, aby nepůsobilo příliš dramaticky. U médií se může mluvit o spravedlivější úpravě systému, u ropy o zodpovědném nešíření paniky, u bezpečnosti o rozpočtových prioritách, ve zdravotnictví o systémovém přerozdělení a u očkování o politické realitě nebo šetření. Jenže právě v tom je háček. Když se všechny tyto kroky poskládají vedle sebe, přestanou působit jako jednotlivá rozhodnutí a začnou vypadat jako vláda, která systematicky rozvolňuje vlastní opěrné body. Jednou oslabí stabilní financování institucí, podruhé omezí krizové kapacity, potřetí mlčí v situaci, kdy by měla vysvětlovat, a počtvrté ustoupí tlaku, kterému by stát měl naopak vzdorovat. Každý jednotlivý krok lze ještě obhajovat. Celek už se obhajuje mnohem hůř. Celek je to, co TOP 09 vytáhla do světla.
Když se sahá na média, neřeší se poplatky, ale moc
Nejviditelnější část celé kritiky se točí kolem veřejnoprávních médií, protože právě tam je dopad okamžitě srozumitelný i pro lidi, kteří jinak politické detaily nesledují. Vláda chce upravit systém koncesionářských poplatků, což na první pohled vypadá jako relativně nevinný krok – někomu se uleví, jiný si možná ani nevšimne, třetí si řekne, že je dobře, když se některé věci přepočítají nově. Jenže právě v téhle zdánlivé nenápadnosti se skrývá podstata problému. Jakmile se začne rozebírat stabilní model financování České televize a Českého rozhlasu bez toho, aby bylo jasně řečeno, co ho nahradí, nevzniká jen účetní díra. Vzniká prostor. Prostor nikdy nezůstává prázdný. Velmi rychle se zaplní politickým vlivem, tlakem a snahou mít nad obsahem větší kontrolu.
Jan Jakob to popsal poměrně přímočaře: vláda rozkládá systém, aniž by řekla, co přijde místo něj. To je ten moment, kdy se z technického opatření stává politické riziko. Poplatky nejsou ideální konstrukce a asi málokdo bude tvrdit, že jde o nějaký posvátný a věčný mechanismus, na který se nesmí sáhnout. Jenže mají jednu zásadní výhodu. Nejsou přímo závislé na momentální vůli vlády. Jakmile se tento princip začne oslabovat, otevírá se cesta k modelu, kde bude financování médií víc a víc závislé na tom, kdo zrovna drží moc a jak moc mu vadí, že někdo veřejně nehraje přesně podle jeho představ. To již není debata o komfortu domácností, ale o tom, jestli budou veřejnoprávní média schopná fungovat nezávisle i ve chvíli, kdy se to vládě nebude hodit.
Právě tohle je důvod, proč TOP 09 mluví tak ostře. Ne protože by šlo o malicherný spor o pár paragrafů, ale protože se znovu otevírá něco, co v demokratickém státě nikdy nemá být předmětem lehkovážného experimentu. Vztah mezi politickou mocí a médii, která ji mají kontrolovat. Jakmile jednou vláda začne naznačovat, že stabilní financování veřejnoprávních institucí je jen proměnná položka, kterou lze bez velkého vysvětlování překopat, posouvá tím hranici. V politice bývá nejnebezpečnější právě posouvání hranic. Ne velké revoluce, ale drobné přesuny, které si v první chvíli skoro nikdo nevšimne.
Reformy bez plánu: stát jako experiment
Právě na tomto příkladu je vidět širší problém, který TOP 09 vládě vyčítá. Nejde jen o konkrétní krok, ale o způsob, jakým je dělán. Vláda působí dojmem, že jednotlivé zásahy zkouší bez jasné představy o jejich důsledcích, jako by testovala, co projde a co ne, a až podle reakce veřejnosti se rozhodovala, jestli v tom pokračovat. Navenek se to balí do slov jako reforma, modernizace nebo sociální citlivost. Ve skutečnosti ale často chybí základní věc: plán. Absence plánu je v řízení státu jednou z nejnebezpečnějších věcí, protože se velmi snadno zamění za aktivitu. Něco se děje, něco se mění, někdo něco oznámil. Jenže změna sama o sobě není důkazem řízení. Dost často je to jen důkaz pohybu. A pohyb bez směru nebývá známkou vitality, ale nervozity.
Je to podobné, jako když někdo začne rozebírat dům, ve kterém stále bydlí. Nejprve se nic neděje. Konstrukce drží a změny se dají vysvětlit jako drobné vylepšení. Pak se objeví první praskliny, které se ještě dají omluvit jako vedlejší efekt. Teprve později se ukáže, že zásahy zasáhly i to, co mělo dům držet pohromadě. V případě státu to znamená, že jednotlivé instituce sice dál fungují, ale jejich stabilita se postupně oslabuje. A ve chvíli, kdy přijde skutečný tlak – ekonomický, bezpečnostní nebo politický. Ukáže se, že systém, který měl fungovat automaticky, najednou automaticky nefunguje. To je možná nejpřesnější popis celé výtky TOP 09. Vláda neřídí pevný celek, ale přestavuje ho za pochodu a doufá, že se nic zásadního nezřítí.
Na tom je navíc zvlášť nepříjemné, že vláda sama své kroky neprodává jako rizikové experimenty, ale jako projevy kompetence. Tím spíš pak bije do očí, když se mezi jednotlivými zásahy neobjevuje jasná logika. Jednou se mluví o odpovědnosti, podruhé se mlží, potřetí se škrtá, počtvrté se čeká, co na to veřejnost. To už není styl vlády, která má situaci v ruce. To je styl vlády, která spoléhá na to, že jednotlivé oblasti života státu spolu lidé nepropojí. Jenže právě TOP 09 to teď propojila velmi čitelně.
Mlčení vlády: když stát přestane vysvětlovat, začnou mluvit obavy
Ještě výrazněji se tento problém ukazuje u otázky pohonných hmot a připravenosti na případnou ropnou krizi. V době, kdy se situace na Blízkém východě vyostřuje a ceny energií reagují prakticky na každý náznak napětí, by bylo logické očekávat, že vláda bude aktivně komunikovat. Kolik máme zásob, jaké scénáře existují, co se stane, když se situace zhorší, jaké jsou krizové plány a jak bude stát postupovat, pokud se naruší toky dodávek. Jenže právě tady podle TOP 09 přichází ticho. To je v krizových otázkách vždycky ten nejhorší signál.
Protože když stát neříká nic, neznamená to, že se nic neděje. Znamená to, že lidé začnou hledat odpovědi jinde. Tam se již velmi rychle dostávají ke spekulacím, polopravdám a panice, které se pak mnohem hůř hasí než kterákoli nepříjemná pravda sdělená včas. Michal Kučera proto mluví o elementární odpovědnosti vlády. Informovat veřejnost o tom, jak je stát připraven. Ne proto, aby vyvolávala strach, ale aby ho naopak omezila. Jenže mlčení dělá přesný opak. Zvyšuje nejistotu, kterou pak nelze jednoduše uklidnit žádnou dodatečnou tiskovou konferencí, protože veřejnost si z ticha zpravidla neodnáší klid, ale dojem, že vláda buď nic neví, nebo ví a nechce říkat.
Tohle je mimochodem jeden z nejstarších problémů krizového řízení v české politice. Kabinety si často pletou komunikaci s panikou a myslí si, že když něco neřeknou, předejdou tím nervozitě. Ve skutečnosti tím ale jen vytvářejí prostor pro domněnky. A ty bývají vždycky horší než pravda, i když pravda není příjemná. Právě proto TOP 09 požaduje po vládě nejen informace o stavu zásob ropy a ropných produktů, ale i přehled připravenosti na ropnou nouzi, včetně způsobu aplikace krizových plánů, ochrany kritické infrastruktury, zemědělství a potravinářské logistiky a efektivní krizové komunikace. To všechno může znít technicky. Jenže ve skutečnosti se to týká úplně základní věci: jestli stát ví, co bude dělat, když se přestane dařit předstírat, že se nic zvláštního neděje.
Bezpečnost jako slepé místo vlády
Do všeho vstupuje ještě třetí rovina, která už nepůsobí jen jako komunikační selhání, ale jako problém samotného fungování státu. Bezpečnost. Po útoku na strategický objekt v Pardubicích by se dalo čekat, že vláda bude chtít ukázat sílu, připravenost a jasný plán. Místo toho ale podle TOP 09 dochází k opaku. Ke snižování rozpočtů, rušení specializovaných týmů a podceňování hrozeb, které už dávno nejsou hypotetické. Michal Zuna mluví o rozkladu obranyschopnosti státu, a jakkoliv to může znít jako silná slova, při pohledu na konkrétní kroky přestávají být přehnaná.
Zrušení týmů typu Stratcom nebo krizového informačního týmu není kosmetická změna, ani technický detail, ani úřednická reorganizace, kterou lze bez větší pozornosti přesunout do tabulek. Jsou to právě tyto struktury, které mají v krizových situacích zajišťovat rychlou reakci, koordinaci a komunikaci. Bez nich stát funguje pomaleji, hůř a chaotičtěji. To je v době hybridních hrozeb, teroristických rizik a rostoucí nestability problém, který nelze bagatelizovat.
Na těchto věcech bývá nejzrádnější, že jejich význam není vidět v běžném provozu. Nikdo si jich nevšímá, dokud fungují. Ale jakmile zmizí nebo zeslábnou, projeví se to přesně ve chvíli, kdy už je pozdě. Stát pak není neschopný proto, že by mu chyběly velké deklarace, ale proto, že si sám rozebral nervová zakončení, jimiž měl reagovat. Proto působí Zunova kritika tak znepokojivě. Ne proto, že by opoziční politik použil ostrá slova, ale proto, že ta slova sedí na situaci, v níž stát místo posilování vlastní odolnosti provádí opak.
Když stát sahá lidem do peněz a říká tomu systémové řešení
Další vrstva celé kritiky se týká zdravotnictví, kde vláda podle TOP 09 sahá na prostředky zdravotních pojišťoven způsobem, který může působit nenápadně, ale má velmi konkrétní dopad. Osm miliard korun nejsou abstraktní číslo. Jsou to peníze pojištěnců. Peníze, které mohly jít na prevenci, dostupnější péči nebo stabilizaci systému. Místo toho se přerozdělují způsobem, který Vlastimil Válek označuje za nesystémový a nespravedlivý. Zde se znovu ukazuje ten samý vzorec. Rozhodnutí, které je prezentováno jako technické opatření, má ve skutečnosti velmi konkrétní dopady na jednotlivce, aniž by byla vedena otevřená debata o prioritách a důsledcích.
Tohle je ostatně dlouhodobý problém české politiky. Jakmile se něco týká zdravotnictví, velmi rychle se to začne popisovat jazykem tabulek, přepočtů a technických přesunů, jako by se tím vytratila skutečnost, že za každou takovou položkou jsou reální lidé a reálná očekávání. Jenže zdravotnictví není účetní tabulka. Je to systém důvěry. Jakmile lidé začnou mít pocit, že stát s jejich penězi zachází bez jasného plánu, důvěra mizí velmi rychle. Ne proto, že by všichni rozuměli detailům financování, ale proto, že rozumějí jedné věci velmi dobře: když někdo sahá na prostředky určené na jejich zdravotní jistotu a nedokáže to přesvědčivě vysvětlit, znamená to, že si sám není úplně jistý, co vlastně dělá.
Právě proto Válek mluví tak ostře i v souvislosti s péčí o ukrajinské uprchlíky. Neodmítá náklady jako takové. Odmítá způsob, jakým se o nich rozhoduje. To je důležitý rozdíl. Spor se nevede o solidaritu, ale o to, jestli vláda znovu nesahá po nejsnazší administrativní cestě bez ohledu na dlouhodobou stabilitu systému. V tom je ten problém širší než jedna rozpočtová položka. Jde opět o styl vládnutí, který místo pevného směru nabízí operativní přesuny a víru, že se to nějak spočítá až zpětně.
Ústup dezinformacím jako nový standard
Snad nejvýmluvnější je ale spor o očkování, protože právě na něm je nejlépe vidět, jak snadno může stát začít ustupovat tlaku, který by měl naopak odmítat. Pokud vláda škrtá peníze na propagaci očkování pod tlakem politických partnerů, nevysílá tím signál úspory. Vysílá signál slabosti. Slabost státu v oblasti veřejného zdraví nikdy nekončí jen symbolicky. Velmi rychle se promítá do reálných následků.
Vlastimil Válek to formuloval ostře, ale přesně: problém není v tom, že existují lidé, kteří věří nesmyslům. Takoví budou existovat vždycky. Problém nastává ve chvíli, kdy těmto postojům začne ustupovat stát. Protože tím je nepřímo legitimizuje. To je cesta, která nevede k většímu klidu ve společnosti, ale k návratu problémů, které už se podařilo potlačit. Stát totiž nemá jen technicky organizovat zdravotní systém. Má také hájit základní racionální rámec, na němž tento systém stojí. Jakmile začne ustupovat tlakům, které tento rámec rozkládají, nepůsobí smířlivě. Působí bezradně.
Na tom je navíc cosi obzvlášť nebezpečného. Pokud kabinet jednou ukáže, že je ochoten kvůli politickému tlaku couvnout i u takto zásadního tématu, vysílá tím signál i do dalších oblastí. Že věda, data a dlouhodobý veřejný zájem nejsou pevná linie, ale pohyblivá hranice, s níž lze vyjednávat. Jakmile se jednou taková hranice začne posouvat, posouvá se už mnohem snáz i příště. To je přesně ten druh pomalé erozi, který se ve veřejné debatě špatně chytá, ale o to hůř se pak zastavuje.
Vláda bez instinktu
Když se všechny tyto oblasti spojí dohromady, vzniká obraz vlády, která neztrácí jen podporu části opozice, ale především něco mnohem zásadnějšího: instinkt. Instinkt poznat, kdy je potřeba zasáhnout, kdy vysvětlovat, kdy držet pevnou linii a kdy naopak hledat kompromis. Místo toho se zdá, že kabinet reaguje spíš nahodile. Jednou jedná bez plánu, podruhé mlčí, potřetí ustupuje. To je možná největší problém celé situace. Protože jednotlivé chyby se dají napravit, jednotlivé kroky se dají vysvětlit a jednotlivé spory se dají ustát. Jenže ztráta instinktu, tedy schopnosti rozpoznat, co je v danou chvíli podstatné a co už nebezpečné, je něco, co se vrací jen velmi obtížně.
Na celé věci je přitom nejzajímavější ještě jeden moment, který se v podobných debatách často přehlíží. Vláda se v jednotlivých případech vždy opírá o zdánlivě racionální argumenty. U médií mluví o úlevě a spravedlnosti, u ropy o klidu a nešíření paniky, u bezpečnosti o prioritách, u zdravotnictví o systému a u očkování o realitě politického provozu. Každé z těch vysvětlení je samo o sobě obhajitelné. Problém nastává ve chvíli, kdy se začnou skládat dohromady. Protože pak už nepůsobí jako jednotlivá rozhodnutí, ale jako vláda, která systematicky oslabuje vlastní opěrné body. Ne jedním velkým gestem, ale sérií malých ústupků, mlčení a nedořečených zásahů.
To je mimochodem jeden z nejtypičtějších znaků současné politiky. Velké problémy už nevznikají jedním dramatickým rozhodnutím, které by bylo jasně vidět a dalo se proti němu okamžitě mobilizovat. Vznikají pomalu, nenápadně, v součtu zdánlivě drobných kroků, které samy o sobě nevypadají zásadně. Teprve když se člověk podívá na celek, začne být zřejmé, že se něco mění. Tenhle celek TOP 09 tentokrát pojmenovala. Ne jako jeden konflikt, ale jako proměnu stylu vládnutí.
V tom je celá věc možná nejvýmluvnější. Vláda se může bránit, že opozice přehání, že jednotlivá témata spolu nesouvisí a že všechno má své racionální vysvětlení. Jenže lidé nehodnotí vládu podle jedné tabulky nebo jedné tiskové věty. Hodnotí ji podle dojmu, který z ní vzniká. Ten dojem se v poslední době začíná měnit. Z vlády, která měla působit jako kompetentní správce státu v komplikované době, se postupně stává kabinet, který stále častěji budí dojem, že spíš reaguje, než řídí, spíš ustupuje, než rozhoduje, a spíš mlčí, než vysvětluje.
Jde o možná nejtvrdší závěr, který z celé kritiky vyplývá. Ne že vláda dělá chyby. To dělá každá vláda. Ale že začíná vytvářet prostředí, v němž se chyby stávají přirozeným důsledkem toho, jak funguje. Prostředí, kde se improvizace vydává za strategii, mlčení za klid a ústup za kompromis. To může nějakou dobu fungovat. Jen do chvíle, než přijde problém, který už nepůjde odložit, vysedět ani zabalit do neutrálního jazyka. V tu chvíli se ukáže, jestli ten stát stojí na pevných základech, nebo jestli se jen dlouho tvářil, že drží.
