Andrej Babiš znovu vytáhl jednu ze svých nejstarších, nejopakovanějších a ve své podstatě nejvýmluvnějších politických metod. Ve chvíli, kdy se kolem jeho vlády začnou hromadit nepříjemné otázky, kdy mediální obraz přestane odpovídat jeho představám a kdy už nestačí jen další videjko, další zkratka a další teatrální rozhořčení, obrátí pozornost proti těm, kdo o tom všem píší.
V posledním vystoupení namířeném proti Seznam Zprávám, Novinkám a jejich majiteli Ivu Lukačovičovi se pokusil vystupovat jako rázný premiér, který statečně pojmenovává údajné manipulace, mediální aktivismus a kampaň proti vládě. Jenže výsledek je úplně jiný. Místo pevného lídra se před kamerou objevil člověk, který místo věcné obrany skládá sbírku křivd, podezření a osobních útoků, který místo argumentů vyrábí nepřítele. Místo přesvědčivého vysvětlení nabízí publiku jen emocionální rámec: buď věří jemu, nebo médiím. V tom je celé video mimořádně důležité. Ne proto, že by snad odhalovalo něco nového o Seznamu nebo Novinkách, ale protože znovu ukazuje starou pravdu o Andreji Babišovi. Jakmile mu přestane vyhovovat prostředí, v němž se o něm mluví, nezačne přemýšlet, zda problém neleží v jeho krocích, jeho vládě nebo jeho vlastní komunikaci. Začne válku s prostředím samotným. Přesně tak se kdysi choval k opozici, k občanské společnosti, k neziskovkám, k evropským institucím i k veřejnoprávním médiím. Nyní se tak zachoval znovu. Rozdíl je jen v tom, že tentokrát je jeho rozhořčení ještě průhlednější, protože ho pronáší člověk, který má za sebou mimořádně temnou a konkrétní historii vlastního zacházení s médii.
Hned od prvních sekund dnešního Babišova ranního videa je přitom zřejmé, že nejde o polemiku nad konkrétními články ani o přesné vyvracení jednotlivých tvrzení. „Zdravím vás a děkuji, že mě sledujete,“ začíná Babiš téměř rutinou, aby okamžitě přešel do tónu, který už není tónem politika vstupujícího do debaty, ale tónem člověka, který si přišel stěžovat, žalovat a současně mobilizovat své publikum proti označenému nepříteli. „Od začátku roku sledujeme u Seznam Zpráv a Novinek něco, co už dávno není běžná novinářská kritika. Je to otevřené tažení proti naší koaliční vládě,“ říká a tím nastavuje základní konstrukci celého vystoupení. Tohle je totiž typická Babišovská metoda v krystalicky čisté podobě. Jakmile se podaří jakoukoli kritiku přepsat z roviny novinářské práce do roviny „tažení“, přestává být nutné reagovat na obsah. Každý další článek, každá další reportáž, každá další otázka už předem zapadá do příběhu o nepřátelské kampani. Přesně o to tu jde. Ne vysvětlit veřejnosti, v čem konkrétně jsou články chybné. Ne doložit, kde je lež a kde manipulace, nýbrž přesunout celý spor do prostoru, kde už média nejsou nepříjemným kontrolorem moci, nýbrž součástí údajně organizovaného útoku na vládu. Jakmile se tenhle rámec jednou usadí, získává Babiš nesmírně pohodlnou pozici. Nemusí již nic poctivě vyvracet. Stačí opakovat, že „jdou po něm“. Právě to dělá z jeho videa spíš ukázku politické psychologické operace než jakoukoli seriózní veřejnou reakci.
Tenhle rámec pak Babiš dál rozvíjí výčtem slov, která mají působit jako důkaz soustavnosti a záměru. „Intenzita, tón, výběr témat, způsob podání, podprahové manipulace, účelové titulky, zkreslování reality,“ vypočítává a snaží se vyvolat dojem, že jde o jednotný a promyšlený mechanismus. Jenže právě tady se nejlépe ukazuje slabina jeho vystoupení. Nejsou tu důkazy, je tu atmosféra. Nejsou tu tvrdá fakta, je tu sugestivní kompozice slov, která mají zanechat pocit, že čtenář nebo divák už vlastně ani nemusí nic dalšího vědět. Má si odnést jednoduchý závěr, že média jsou zaujatá a že fungují proti vládě. Tohle je mimochodem přesně způsob, jakým Babiš dlouhá léta pracuje s realitou. Ne skrze poctivou argumentaci, ale skrze rámce. Ne přes přesnost, ale přes opakování. Ne přes složitost, ale přes emocionálně účinné zkratky. Proto jeho video nepůsobí jako vystoupení premiéra, který by měl být schopen obhájit svou vládu ve střetu s kritickými otázkami. Působí jako výstup člověka, který už nedokáže snést, že existuje veřejný prostor, kde se nehraje podle jeho scénáře. Tohle je ostatně dlouhodobě jedna z nejvýraznějších Babišových vlastností. Potřebuje mít pocit, že obraz reality řídí. Jakmile ho neřídí, začíná vyprávět o manipulaci.
Důležitá je i další pasáž, v níž Babiš personifikuje celý spor a převádí ho na osobu Iva Lukačoviče. „Pan Lukačovič evidentně používá své média jako zbraň proti vládě s jediným cílem útočit za každou cenu a k útoku použít i sebe menší maličkost či přešlap,“ říká. Tohle je okamžik, kdy se celý spor definitivně přestává tvářit jako debata o kvalitě žurnalistiky a stává se čistou mocenskou konstrukcí. Média už nejsou médii, ale zbraní. Novinářská práce už není novinářskou prací, ale součástí útoku. Kritický obsah už není důsledkem redakčního rozhodnutí, ale nástrojem v rukou majitele. Jde o mimořádně nebezpečný typ argumentace, protože neútočí jen na konkrétní texty, ale zpochybňuje samotnou legitimitu kritických médií jako součásti demokratického prostoru. V tom není nic technického ani nevinného. Je to klasický mocenský reflex člověka, kterého bytostně rozčiluje, když se vedle něj pohybuje nezávislý aktér s reálným dosahem. Jakmile Babiš říká, že Seznam Zprávy, Novinky a Právo se „proměnily v politicky aktivistická média“ a že Novinky jsou „politický bulvár se vším všudy“, neříká ve skutečnosti nic o nich. Říká všechno o sobě. O své potřebě dělící čáry, o své neschopnosti snést institucionální protiváhu a o svém starém přesvědčení, že vše, co není loajální, musí být nepřátelské.
Na celé věci je navíc mimořádně výmluvné, jak rychle Babiš opouští rovinu obsahu a přesouvá se k motivům a charakteru druhé strany. Místo aby přesně a poctivě rozebral, v čem který článek lže, začíná mluvit o Lukačovičových dividendách, kyperské firmě a daňové optimalizaci. „Já jsem upozornil na to, že pan Lukačovič si nechal vyplatit 6 miliard dividend přes svoji kyperskou firmu,“ říká a dodává, že tím měl ušetřit 900 milionů korun na srážkové dani. Následně přidává větu, která dokonale vystihuje jeho rétorický postup: „Není to nezákonné, ale když jsou takový hodnotový, tak tím ušetřil 900 milionů… není to nic nelegálního, ale vypovídá to o hodnotách pana majitele Lukačoviče.“ Tohle je skutečně typický Babiš. Formálně připustit, že nejde o porušení zákona, ale okamžitě přesunout spor na morální pole, kde už nepotřebuje nic dokazovat, jen naznačovat. Celý trik spočívá v tom, že publikum má získat dojem, že za kritickým obsahem nestojí novinářská práce, ale osobní a hodnotová pokřivenost majitele. Tím se opět elegantně vyhne jádru věci. Nemusí se bavit o tom, jestli článek sedí, stačí naznačit, že ho přinášejí lidé bez hodnot. Jenže právě tady se jeho vystoupení rozpadá nejvíc. Protože moralizovat o mediálních hodnotách z pozice člověka, který sám dlouhá léta spojoval byznys, politickou moc a vlastní média do jednoho těsného a krajně problematického klubka, vyžaduje míru bezostyšnosti, kterou už lze těžko překonat.
Ještě symptomatičtější je, jak Babiš z kritiky okamžitě vyrábí vlastní mučednický příběh. „A kvůli tomu, že jsem na tento fakt upozornil, tak mě pan Lukačovič žene před soud,“ říká, jako by šlo o potvrzení jeho odvahy. To je starý a dokonale osvědčený mechanismus. Cokoli se proti němu obrátí, cokoli narazí na právní nebo veřejnou reakci, automaticky překlápí do roviny důkazu, že udeřil na správné místo. V jeho světě není žaloba potenciálním důsledkem nepřesného nebo problematického tvrzení, ale potvrzením, že řekl pravdu. V tom je ta rétorika mimořádně pohodlná, ale intelektuálně vyprázdněná. Nemusí se vysvětlovat nic. Stačí oznámit, že po mně jdou, a tím se znovu potvrzuje stará legenda o osamělém bojovníkovi proti establishmentu. Jenže právě tady celá konstrukce znovu naráží na svou směšnost. Andrej Babiš není outsider, který zvenčí objevuje temná zákoutí moci. Je premiér, oligarcha, člověk s obrovským politickým, ekonomickým i mediálním kapitálem. Když z této pozice začne vyprávět, že je obětí mocného mediálního domu, působí to spíš jako další kolo jeho celoživotní posedlosti hrát zároveň roli vládce i oběti.
Zcela klíčová je v celém videu i druhá linie vysvětlení údajných mediálních útoků. Babiš totiž tvrdí, že média Iva Lukačoviče přišla s nástupem jeho vlády o „štědré penězovody ve výšky desítek milionů korun z dob Fialovy vlády“. To je mimořádně závažné tvrzení, které by ve standardní veřejné debatě vyžadovalo přesná čísla, kontext, vysvětlení systému a důkazy. Jenže ve videu nedostane veřejnost nic takového. Dostane opět jen politicky výhodné tvrzení zaseté do prostoru tak, aby zůstalo viset jako podezření. To je opět dokonale příznačné. Premiér mluví o „účelových titulcích“ a „zkreslování reality“, zatímco sám používá nejstarší populistickou disciplínu ze všech: vyslovit silné obvinění, nechat ho působit, ale nepodrobit ho poctivému rozboru. Tím se z videa stává přesně to, co Babiš údajně kritizuje. Účelově vystavěná konstrukce, která má sloužit politickému cíli. Cílem je co nejdůrazněji zasadit publiku do hlavy pocit, že kritika vlády nemá původ ve skutečných problémech vlády, ale v ekonomickém a osobním resentimentu mediálního domu. To je mimochodem velmi důležitý moment, protože právě zde se ukazuje, že Babiš ve skutečnosti nebojuje o pravdu, ale o interpretaci motivů. Kdo jednou přesvědčí publikum, že novináři útočí kvůli penězům, už se nemusí příliš starat o obsah jejich textů.
Příběh muže, co vlastnil média
Následující blok příkladů pak dokonale ukazuje, jak selektivně a účelově sám premiér s obsahem pracuje. Vytahuje jednotlivé titulky, fotografie a formulace a snaží se z nich složit obraz systematické manipulace. „Novinky 19. ledna vložily moji fotografii ze jmenování vlády na Hradě, kde si připíjím skleničkou sektu s panem Okamurou. Podprahově vzbuzující dojem, že něco oslavujeme. Samozřejmě nesmysl,“ říká. V jiné pasáži tvrdí: „Novinky 22. ledna napsali titulek ‚Grónsko je nedílnou součástí Dánska. Prohlásil najednou Babiš‘… chtěli vám podsunout, že jsem změnil názor.“ Další pasáž míří na rozpočet: „Seznam Zprávy 26. ledna přišly s titulkem ‚Vláda přepsala rozpočet, sekera je ještě větší než za Stanjury‘. A jaksi opomenuli, že exministr Stanjura, který podváděl s rozpočtem, nám nechal díru v rozpočtu za 90 miliard.“ A pak přichází i známé ruské motivy: „Seznam Zprávy 10. března. ‚Po vzoru Ruska, Babišova poradkyně tvoří z poslanců SPD zákon proti neziskovkám‘. Hned jsou to dvě lži. Určitě to nebylo po vzoru Ruska, je to zase jejich komunikační karta,“ hlásá ve videu šéf současného kabinetu. Jenže právě tady je celá věc nejprůhlednější. Divák nedostává celé články, nezná jejich šíři, nevidí kontext ani návaznost. Dostává jen pečlivě vybrané útržky převyprávěné Babišovým hlasem a vložené do rámce „podprahové manipulace“. Premiér tak nedělá nic jiného než to, co sám vyčítá druhým: vytrhává, zjednodušuje, podsouvá a skládá výběrovou realitu podle potřeby vlastního příběhu. Jeho video je v tomto směru malou učebnicí účelové interpretace.
Jenže celé to působí ještě směšněji a zároveň odpudivěji ve chvíli, kdy se do hry vrátí jeho vlastní mediální minulost. Andrej Babiš není člověk, který by k médiím stál zvenčí a jen bolestně zjišťoval, jak jsou některá z nich ostrá. Je to člověk, který si média pořídil právě proto, aby měl významnou část veřejného prostoru pod kontrolou. Je to také člověk, kolem něhož se roky vrší konkrétní důkazy o tom, že tenhle vztah nebyl pasivní, ale velmi aktivní a velmi problematický. Právě zde je nutné připomenout jméno Marka Přibila, které z celé Babišovy obrany dělá téměř cynickou frašku. Nahrávky z roku 2017 ukázaly, že Babiš s tehdejším redaktorem MF DNES nevedl žádnou akademickou debatu o médiích ani nevystupoval jako politik, který si drží odstup od redakční práce. Naopak. Řešil s ním kompromitující materiály na politické soupeře, probíral jejich obsah a mluvil i o tom, kdy je nejlepší je pustit ven. Jinými slovy, jednal přesně tak, jak se chová člověk, který novináře nebere jako nezávislého profesionála, ale jako nástroj v mocenské hře. To není stará historka k odložení do archivu. To je klíč k pochopení Babišova dnešního vzteku. Člověk, u kterého se objevilo podezření, že úkoloval novináře tím, co a kdy má být zveřejněno, dnes káže o mediálním aktivismu a účelovosti. Tohle již není jen pokrytectví. To je demonstrace bezbřehé ztráty sebereflexe.
Tím to zdaleka nekončí. Kauza Přibil byla sice nejhrubší a nejviditelnější podobou problému, leč zdaleka ne jedinou. Mnohem rafinovanější a o to nebezpečnější byla takzvaná měkká propaganda, kterou se Babišovo mediální okolí naučilo provozovat v časopisech a magazínech, kde by si běžný čtenář politickou operaci často ani neuvědomil. Investigativní práce popisovala, jak ženské a lifestylové magazíny z okruhu Mafry servírovaly čtenářkám Andreje Babiše a jeho okolí způsobem, který už dávno překročil hranici běžného rozhovoru s veřejně známou osobou. Místo aby šlo o standardní portréty, skládal se v nich pečlivě budovaný obraz „budoucího prezidentského páru“, rodinného muže, člověka z lidu, někdy skoro až domácího maskota české politiky. Vedle receptů, Vánoc, cukroví, běžného rodinného provozu a civilních historek se nenápadně vrstvily politické významy, které měly působit mile, nenásilně a o to účinněji. Nešlo o to čtenáře přesvědčit argumentem. Šlo o to obklopit Babiše aurou důvěrnosti, familiárnosti a normálnosti. Přesně tak funguje politická manipulace v měkkém provedení. Nenápadně, neokázale, bez deklarace, že právě probíhá propaganda.
Podobné schéma se neopakovalo jen jednou. Další popisy ukazovaly, jak se magazíny z Babišova okruhu vracely k politikům ANO znovu a znovu a v době, kdy by normální redakční pud diktoval odstup a kritičnost, nabízely místo toho obdivné rozhovory, líbivé portréty a vstřícné otázky ve stylu „jak to děláte, že jste tak skvělý“. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů celé věci. Tyto časopisy se jinak běžné tvrdé politice prakticky nevěnují. O to nápadnější je, když se v nich opakovaně objevují právě určité figury a vždy ve vysoce pozitivním, téměř adorujícím světle. Politika se tak neprodává jako politika, ale jako osobní sympatie, životní styl a domácí důvěrnost. Právě tohle je potřeba držet v hlavě ve chvíli, kdy dnes Babiš mluví o „aktivistických médiích“. On není člověk, kterému by snad vadilo směšování médií a politiky. Jemu vadí, že to tentokrát nedělá on a že ne všechna média se nechávají řídit podle jeho partitur.
Zde se dostáváme k jednomu z nejpodstatnějších bodů celé věci. To, co Andreje Babiše ve skutečnosti rozčiluje, není samotná manipulace. To, co ho dráždí, není ani údajná neprofesionalita médií jako taková. Rozčiluje ho samotný fakt, že existují redakce, které nejsou jeho, které mu nepatří, které nelze uklidit do jeho podnikatelsko-politického systému a které se nenechají za lacino koupit prebendami, stranickými funkcemi, přístupem k moci nebo vidinou teplého místečka. To je skutečné jádro celé jeho války s kritickými médii. Nevede ji proto, že by se v něm probudil obránce novinářských standardů. Vede ji proto, že narazil na část veřejného prostoru, již nedokáže ohnout tak snadno, jak byl dlouhé roky zvyklý. Muž, který se opakovaně pohyboval v prostředí, kde se politická loajalita a mediální vstřícnost odměňovaly velmi konkrétními výhodami, dnes zuří, protože vedle něj zůstává prostor, který se takto koupit nedá.
Proto celé jeho video působí tak trapně. Mělo vypadat jako protiútok. Ve skutečnosti je to dlouhá a nervózní stížnost. Mělo ukázat sílu premiéra. Ukazuje slabost člověka, který již neví, jak jinak přebít nepříjemnou realitu než výkřikem, že média vedou kampaň. Mělo odhalovat manipulaci. Ve skutečnosti znovu odhaluje Babišův starý modus operandi: když argumenty nestačí, nastupuje pocit. Když realita bolí, hledá se viník. Když se objeví kritika, zpochybní se zdroj. Když ani to nestačí, začne se premiér chovat jako ukřivděná plačka, která navenek mluví o pravdě, ale ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že se hystericky snaží znovu převzít kontrolu nad vyprávěním o sobě samém.
Na konci videa pak Babiš ještě přidává jednu z těch vět, které mají vytvořit dojem velkorysosti a rozlišování. „Ano, a vím, že v médiích je spousta novinářů, kteří svoji práci dělají poctivě. Proti čemu se ale ohrazuji a ohrazovat budu je mediální aktivismus,“ říká. Jenže tohle už nic nezachraňuje. Je to jen stylistická pojistka, malý dekorativní nátěr, který má zakrýt, že drtivá většina vystoupení stojí na hrubé a emocionální konstrukci nepřítele. Babiš si tím buduje alibi, že přece neútočí na média obecně, ale jen na „aktivisty“. Jenže pokud se aktivismem stává každá tvrdší a nepoddajnější kritika vlády, pak je tohle rozlišení jen prázdná kulisa. Ve skutečnosti tím jen říká, že poctivý je pro něj ten novinář, který nepřekáží, a aktivista ten, kdo se ptá příliš ostře.
Tím se celý kruh uzavírá. Andrej Babiš chtěl působit jako premiér, který odhaluje mediální spiknutí. Nakonec ale působí jako ustrašené dítě, které ztrácí nervy pokaždé, když někdo odmítne zpívat podle jeho úderné partitury. Místo státníka, který by unesl nepohodlnou debatu a odpověděl na ni přesností, přichází člověk, který sám po léta ovlivňoval redakce, úkoloval novináře, přetvářel média v nástroj moci a nechával přes lifestyle magazíny prodávat svou politickou image tak, jako by šlo o celebritu s receptem na vánoční cukroví. Právě proto je dnešní útok na média tak výmluvný. Neodhaluje je. Odhaluje jeho. Neukazuje sílu vlády. Ukazuje, jak moc ji rozčiluje, že vedle ní pořád existují instituce a redakce, které nejdou koupit, přiohnout ani přepsat na další díl Babišistického seriálu. V tom je ten nejpřesnější rozsudek nad celým videem. Mělo být útokem. Je to doznání.
