Kauza kolem seznamu osob zveřejněného předsedkyní Trikolory Zuzana Majerová v souvislosti s iniciativou Meeting Brno a plánovaným sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení se v několika hodinách proměnila z internetové přestřelky ve vážný spor o to, kam až je část české politiky ochotna zajít při práci s historickými tématy a národními emocemi. Právě zveřejnění seznamu lidí, kteří podle Majerové podporují nebo obhajují konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně, vyvolalo mimořádně ostré reakce.
Jedna z nejtvrdších přišla od známého herce a principála Jan Hrušínský, který se proti celé věci postavil způsobem, jenž zdaleka nepůsobí jen jako běžný nesouhlas s politickým názorem. Hrušínský totiž neútočil jen na samotný seznam. Útočil na princip, který za ním podle něj stojí. Tedy na veřejné označování lidí za podezřelé, škodlivé nebo téměř nepřátelské jen proto, že zastávají jiný pohled na historické smíření nebo česko-německé vztahy. Právě v tom vidí něco mimořádně nebezpečného.
Majerová celý spor rozvířila ve chvíli, kdy zveřejnila seznam jmen osobností spojených s Meeting Brno a s podporou sudetoněmeckého sjezdu, přičemž celý její výstup byl rámován jako údajné odhalování lidí, kteří podle ní relativizují historii nebo oslabují české národní zájmy. Kritici jí ale okamžitě vytkli, že tím vytváří atmosféru veřejného nálepkování a podezírání, která nebezpečně připomíná praktiky, jež mají mnohem blíž k politickým seznamům „nepřátel“ než k normální demokratické debatě. Právě proti tomu se Hrušínský postavil nejostřeji. „Připište, prosím, moje jméno na tento seznam. Moje babička byla Židovka a spolu s mnoha dalšími příbuznými byla brutálním způsobem zavražděna nacisty v Osvětimi,“ napsal a tím okamžitě změnil tón celé debaty. Najednou už nešlo jen o další kulturní válku kolem sudetské otázky. Hrušínský do celé věci vnesl osobní zkušenost rodiny poznamenané holokaustem, čímž rozbil jednoduché vlastenecké schéma, které se kolem celé kauzy část politiků snaží vytvářet.
Jeho reakce neútočí jen na jednu větu nebo jeden status Zuzany Majerové, nýbrž na samotnou logiku vytváření podobných seznamů. Tedy na představu, že je legitimní veřejně označovat konkrétní lidi jako problematické nebo podezřelé kvůli jejich postoji k historickému tématu, které je samo o sobě mimořádně citlivé. Hrušínský přitom velmi jasně naznačuje, že právě podobné praktiky považuje za morálně nepřijatelné. Nevidí v nich obranu národních zájmů ani legitimní vlastenectví. Vidí v nich manipulaci, která zneužívá historické trauma k současnému politickému boji.
Proto následně přešel do mnohem tvrdší roviny. „Protestuji proti tomu, aby tito lháři veřejně označovali ctihodné potomky Arnošta Lustiga a Nicholase Wintona za kolaboranty,“ napsal. Tato věta patří k nejdůležitějším v celé jeho reakci, protože ukazuje, kam podle něj podobná rétorika vede. Nejde už totiž jen o nesouhlas se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Jde o vytváření atmosféry, v níž jsou lidé spojovaní s připomínáním holokaustu, česko-německým smířením nebo evropskou spoluprací vykreslováni jako nepřátelé vlastního státu. A právě v tom Hrušínský vidí něco mimořádně nebezpečného.
V další části pak svůj útok rozšířil i na širší část české politické scény, kterou podle něj podobná rétorika spojuje. „To, co zde v souvislosti se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně předvádějí lidé typu Majerové, Ševčíka, Turka, Babiše, Okamury a jim podobných, je za hranou všeho, co se dá ve slušné společnosti tolerovat,“ napsal. Tím velmi jasně ukázal, že nevnímá problém jen v samotné Majerové nebo Trikoloře, ale v širším politickém proudu, který podle něj pracuje s nacionalistickými emocemi, resentimentem a manipulací historických témat jako s nástrojem pro mobilizaci voličů.
Zde přichází jedna z nejtvrdších pasáží celého jeho textu. „Je to ubohé jako celá SPD, Motoristé sobě i ANO,“ napsal Hrušínský a následně pokračoval ještě ostřeji. „Protestuji proti proruským neofašistům a komunistickým agentům StB, kteří se z přízemních osobních důvodů pokoušejí pomocí lží změnit naši historii, naši současnost i budoucnost.“ Tady už nejde o diplomatickou kritiku ani o opatrné formulace. Hrušínský mluví jazykem člověka, který je přesvědčený, že část české politické reprezentace překračuje hranici běžného demokratického sporu a začíná nebezpečně pracovat s historickými traumaty a kolektivními emocemi.
Důležité přitom je, že Hrušínský neodmítá jen konkrétní usnesení nebo samotný sjezd. Odmítá celý styl politiky, který podle něj stojí za podobnými kampaněmi. Ve chvíli, kdy se zveřejňují seznamy „správných“ a „nesprávných“ lidí podle jejich postoje k historii, podle něj mizí normální veřejná debata a nastupuje politika nálepkování a podezírání. A právě to považuje za mimořádně nebezpečné.
Ve svém textu se následně vrací i k širším důsledkům celé kauzy. „Protestuji proti tomu, aby novodobí pseudo-vlastenci s komunistickou minulostí ostudně narušovali vztahy mezi demokratickými zeměmi Evropské unie, mezi Českem a Německem,“ napsal. Touto větou posouvá celý spor daleko za hranici domácí politické hádky. Tvrdí totiž, že podobné kampaně nepoškozují jen atmosféru v Česku, ale i vztahy se sousedním Německem a širší evropské soužití. Jinými slovy, podle Hrušínského nejde jen o vnitropolitické divadlo pro domácí publikum, ale o něco, co může mít skutečné důsledky pro obraz České republiky navenek.
Celá kauza se přitom odehrává na pozadí mimořádně ostré politické přestřelky ve Sněmovně, kde ANO, SPD a Motoristé sobě prosadili usnesení odmítající konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Opozice jednání bojkotovala a označila ho za demonstrativní politickou akci, která má především mobilizovat nacionalistické nálady a odvést pozornost od jiných problémů. Hrušínského reakce do tohoto kontextu přesně zapadá. Nevidí totiž problém jen v jednom seznamu nebo v jedné schůzi. Vidí v celé situaci širší posun české politiky směrem k manipulaci s historií a k vytváření atmosféry, v níž jsou lidé s odlišným názorem veřejně označováni a podezříváni.
Jeho slova rezonují mnohem silněji než běžné internetové komentáře. Neútočí totiž jen na Majerovou nebo na konkrétní politiky, nýbrž na samotný princip politiky založené na vytváření seznamů, veřejném nálepkování a rozdělování společnosti podle toho, kdo je údajně dostatečně vlastenecký a kdo už ne. V tom je jeho reakce tvrdá a nepříjemná pro ty, na které míří. Ukazuje totiž, že spor kolem sudetoněmeckého sjezdu dávno není jen o historii. Je o tom, jakým způsobem se dnes v Česku zachází s veřejnou debatou, historickou pamětí a samotnou představou demokratické společnosti.
