Filip Turek znovu předvedl, jak tenká je hranice mezi politickou funkcí a otevřeným zneužíváním vlivu ve chvíli, kdy se někdo rozhodne, že pravidla platí jen do té doby, než mu začnou překážet. Vládní zmocněnec pro Green Deal a poslanec, který sám o sobě rád mluví jako o někom, kdo bojuje proti ideologii a byrokracii, tentokrát sklouzl k něčemu, co přesně odpovídá tomu, co jeho vlastní tábor dlouhodobě kritizuje: k přímému politickému tlaku na to, kdo má a nemá dostat veřejné peníze.
Nešlo přitom o žádné složité zákulisní manévry, žádné nenápadné sdělení mezi řádky. Turek to napsal naplno, veřejně a bez jakékoli snahy o zastírání. „Tak a už nedostanete ani korunu. Nebojte, dáme pozor, aby zůstalo tedy u těch jednotlivých dárců a dárkyň,“ vzkázal ekologické organizaci Hnutí Duha, čímž otevřel debatu, která se velmi rychle přestala točit jen kolem jedné konkrétní neziskovky a začala mířit k mnohem zásadnější otázce: kdo si dnes v české politice myslí, že může rozhodovat o veřejných penězích podle sympatií a antipatií.
Celá situace je přitom o to výmluvnější, že podle Ministerstva životního prostředí Hnutí Duha všechny podmínky splnilo a dotace mu byla řádně přidělena. Jinými slovy, nejde o spor o to, zda organizace prošla hodnocením, zda splnila kritéria nebo zda se pohybuje na hraně pravidel. Jde o situaci, kdy politik, který ani nemá tuto agendu přímo na starosti, vystoupí a začne veřejně naznačovat, že by bylo možné výsledek dotačního procesu zvrátit nebo alespoň politicky „ohlídat“. V tomto bodě se z celé věci stává problém, který už nelze omlouvat jako přestřelený výrok na sociálních sítích. Protože jakmile se jednou připustí, že politik může takto mluvit o konkrétní dotaci, posouvá se hranice toho, co je ještě normální politická komunikace a co už je otevřené zasahování do systému, který má být z principu nezávislý.
Právě tohle velmi rychle pojmenovali i Turkovy kritici, kteří jeho slova nevzali jako náhodné uklouznutí, ale jako symptom mnohem širšího problému. Poslanec STAN Matěj Hlavatý se k celé věci postavil bez obalu a připomněl, že zažil různé vlády i ministry napříč politickým spektrem, ale podobné chování nepamatuje. „Zažil jsem různé vlády a různé ministry. Ať už jsem se setkal na ministerstvech s ministry za ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS, Starostů a Pirátů, tak jsem nezažil, že by si ministr dovolil zasáhnout do dotace a psát, komu ji dá a komu ne. Ještě k tomu, když to napíše obyčejný poslanec, který k tomu nemá žádnou kompetenci a používá to jako nátlak a zastrašování. Tak pokud vznikne za jeho působení státu škoda, tak doufám, že si ji pan nadutá nulka sám uhradí,“ uvedl Hlavatý a přesně tím vystihl jádro celé kauzy. Nejde jen o nevhodnou větu. Jde o pokus vytvořit dojem, že politická moc může sahat i tam, kde má rozhodovat systém pravidel a odborných komisí.
Ještě ostřeji to formulovala europoslankyně Danuše Nerudová, která Turka označila za „slabocha bez respektu s hranatou nulou v životopise“ a připomněla, že vyhrožuje organizaci, která uspěla podle objektivních kritérií. „Slaboch bez respektu s hranatou nulou v životopise vyhrožuje neziskovce, že nedostane projekt z evropských peněz,“ uvedla Nerudová a dodala, že Turek nechápe, že respekt automaticky nepřichází s funkcí ani s mocí. Tahle věta je v kontextu celé debaty mimořádně přesná. Protože přesně tohle je moment, kdy se politická funkce začne zaměňovat za osobní oprávnění rozhodovat o věcech, které mají být odděleny od momentálních nálad a preferencí jednotlivých politiků. V tom je u Turkových výroků největší problém. Ne v tom, že se mu nelíbí konkrétní organizace, ale v naznačování, že by to mohlo mít přímý dopad na její financování.
Podobně ostrá byla i reakce Lucie Potůčkové, která celou situaci zasadila do širší zkušenosti s dotačními programy napříč několika vládami. Připomněla, že zažila období Sobotkovy vlády, Babišovy vlády i vlády Petra Fialy, a zdůraznila, že takové chování vůči žadatelům o dotace nepamatuje. „Takovejhle p.ů..r a zesměšňování žadatelů jsem nezažila nikdy. Turek je vizitka vlády Babiše,“ uvedla Potůčková a následně velmi přímo popsala, jak podle ní Turek chápe principy boje proti korupci: „Prostě Fíla zveřejní na Xku, komu dotaci nedá, protože ho nemá rád. Totéž ten bonzák Klempíř s příspěvky na filmy,“ napsala na síti. Tahle paralela není náhodná. Ukazuje totiž, že Turkovy výroky nezapadají do vakua, ale do širšího vzorce chování, kdy se někteří politici snaží otevírat otázku, zda by neměli mít větší vliv na to, komu stát nebo veřejné instituce přidělují peníze.
Právě tady se celý problém dostává na ještě citlivější půdu. Rozhodování o dotacích má být založeno na jasných pravidlech, hodnoticích kritériích a odborných komisích. Jakmile se do toho začne vkládat politická moc ve stylu „tomu dáme, tomu nedáme“, celý systém se začne rozpadat. Ne okamžitě a viditelně, nýbrž postupně a nenápadně. Stačí pár podobných výroků a náznaků směrem k úředníkům nebo hodnotitelům a vznikne prostředí, v němž už nejde jen o kvalitu projektů, ale i o to, kdo je politicky „přijatelný“.
Turek se přitom bránit příliš nesnažil, respektive jeho tábor zvolil klasickou obrannou strategii: místo vysvětlování přišla eskalace. Předseda jeho strany a ministr zahraničí Petr Macinka označil Hnutí Duha za „teroristickou organizaci“ a prohlásil, že by byl zklamán, pokud by měla být nadále financována z veřejných prostředků. Tím se celá debata posunula ještě dál od věcného sporu o konkrétní projekt a definitivně se přeměnila v ideologickou přestřelku. V takové chvíli už totiž nejde o pravidla dotačního řízení, ale o to, kdo koho označí za nepřítele, aktivistu nebo škodlivý element. V tomto okamžiku se tak zcela vytrácí to nejdůležitější: že stát nemá rozhodovat o podpoře organizací podle toho, zda se líbí konkrétnímu politikovi nebo jeho straně.
Je navíc příznačné, že zatímco politici kolem Turka mluví o ideologii a „nepřijatelných“ organizacích, samotné Ministerstvo životního prostředí zůstává u faktů. Organizace DUHA podle něj splnila podmínky a dotace jí byla přidělena. Bez emocí, bez nálepkování, bez politických výkřiků. Právě tenhle kontrast je možná nejvýmluvnější. Na jedné straně stojí instituce, která funguje podle pravidel. Na druhé straně politici, kteří se snaží tato pravidla ohýbat podle momentálního politického narativu.
Celá kauza tak ve výsledku nevypovídá jen o jednom výroku Filipa Turka. Vypovídá o mnohem širším posunu, který je v české politice čím dál viditelnější. O posunu od respektu k pravidlům k přesvědčení, že politická moc může být použita i jako nástroj k „nápravě“ výsledků, které se někomu nelíbí. Jde moment, kdy by měla zaznít největší varování. Protože jakmile se jednou připustí, že politik může veřejně vyhrožovat organizaci odebráním dotace, aniž by za to nesl jasnou odpovědnost, otevírá se prostor pro mnohem horší věci než jen jeden přestřelený status. Otevírá se prostor pro systém, v němž už nebude rozhodovat kvalita projektu, ale to, zda se trefí do vkusu a ideologických preferencí těch, kteří jsou zrovna u moci. To je něco, co by mělo znepokojovat mnohem víc než samotná osoba Filipa Turka.
