Poslankyně ANO Berenika Peštová ukázala, jak snadno se dá politická debata stáhnout ještě o patro níž, když už se zdá, že po výrocích Petra Macinky o „méněcenných“ lidech není kam klesat. Místo jasného odmítnutí slovníku, který nemá v ústech ministra zahraničí co dělat, sdílela barevný obrázek kolující po sociálních sítích a připsala k němu jen nenápadné alibi: „Koluje po sítích…“ Tato věta je pro styl populistické politiky typická. Neříct to přímo, jen to poslat dál. Nepřihlásit se plně k obsahu, ale nechat ho pracovat. Pokud přijde kritika, vždy se dá říct, to přece jen kolovalo.
Aby toho nebylo málo, nasdílela Peštová i příspěvky z dílny XTV o dozimetru a SMS Petra Macinky prezidentu republiky označila za „vyrobenou kauzu hradních SMS.“ Užitečné poslankyni nebylo ani trochu trapné kopnout si do hlavy státu. „Lampasák v záloze mi u Pavla nepřijde urážlivé!,“ sdílela Peštová slova Thomase Kulidakise. Obrázek, který Peštová ještě předtím sdílela, je však ukázkovým příkladem argumentačního úniku a marnosti. Neřeší podstatu věci, tedy že ministr zahraničí Petr Macinka označil část svých kritiků za méněcenné. Místo toho vytahuje výroky jiných politiků, směšuje odlišné situace, přepisuje kontext a vytváří dojem, že všichni jsou vlastně stejní, a proto není potřeba řešit nikoho. Text na obrázku, který poslankyně sdílela, zní: „Opoziční politici se ptají, kdy Babiš ‚ukončí Macinku‘. Tady bych si dovolil odpovědět: Ukončí ho hned, jakmile se prezident omluví a rezignuje za křivé obvinění z vydírání. Hned jakmile složí mandát Decroix za svoloč. Nerudová za proruskou sebranku, Gregorová za ruskou špínu. Kolářovi bude zrušena smlouva s Hradem za spodinu a lůzu. A věčný kandidát Šarapatka odstoupí z kandidátky za všechny své nechutné výroky na sociálních sítích. Tak hned potom Babiš ‚ukončí Macinku‘.“ To není politická argumentace, leč nechutný výplod autora, publikovaný na síti X Radkem Veberem. Má zakrýt jednoduchou věc: Macinka jako člen vlády použil výraz, který rozděluje lidi podle údajné hodnoty, a premiér Andrej Babiš z toho zatím nevyvodil žádný skutečný důsledek.
Peštová tím nepředvedla odvahu, jen se zařadila. Vzala cizí internetový výkřik, přeposlala ho svému publiku a nechal komentující, aby odvedli špinavou práci. A publikum se skutečně dostavilo. Pod příspěvkem se objevily reakce, které výmluvně ukazují, jaký typ politického sebeutvrzování se kolem podobných sdílení rodí. O pisatelích, kteří nezvládají nejen emoce, ale ani pravopis, to vypovídá mnohé. Reakce diskutéru, jejichž přesné citace jsou v dalším textu záměrně ponechány bez úprav, lze právem označit za skvosty lidové tvořivosti. „Všichni ti jmenovaní nesahají Macinkovi ani po kotníky. Macinka je borec a říká pravdu, která se lepšolidem nelíbí. Proto jsou tak nervózní,“ napsal Miloš. Jiná diskutující přidala: „Chybí mi tam ‚SVINĚ‘ od milovníka Dementšvihlíí.“ Jiří přispěl větou: „Macinka je skvelej nebojí se říct popravdě co si mysli ma tvrdší názory ale je za zrušení zbytečných neziskovek zametá s tupími novináři je na správném místě jen tak dal.“ V dalším komentáři pak pokračoval. „Tady jde jen o to aby se maskovali pru.ery minulé vlády 5demolice parta zlodějů a lhářů kteří využili války při svůj prospěch využívají pro to media když to není Macinka tak je to Turek nebo Okamura a nebo chudák Pávek a furt dokola pryč s těma leberalnima duhovýma ko.ot.ma,“ dodal.
Tyto komentáře by samy o sobě nestály za pozornost, kdyby nevyrůstaly přímo pod příspěvkem zákonodárkyně. Každý politik má na sociálních sítích část publika, za kterou nemůže. Co však může, je požádat diskutéry o kultivovanou formu vyjadřování. Toho zřejmě poslankyně není schopna. Politik je odpovědný za to, čím své publikum krmí. Když poslankyně vládního hnutí sdílí příspěvek, který relativizuje výrok o „méněcenných“ lidech a převádí debatu do směsi křivd, výpadů a falešných ekvivalencí, nemůže se divit, že pod tím jásají lidé, kteří v Macinkovi vidí hrdinu proto, že „zametá s tupými novináři“ a mluví „tvrdší názory“. Přesně tak vzniká politická kultura, v níž se hrubost stává normou.
Věcně je přitom celý příspěvek Peštové slabý. Staví na tom, že ostrý výrok je totéž jako Macinkovo označení kritiků za méněcenné. Jenže není. Danuše Nerudová v televizi řekla europoslanci za SPD Ivanu Davidovi: „Putin je ruský agresor. Pokud to zpochybňujete, tak jste opravdu proruská sebranka, která škodí České republice.“ Jde o tvrdý výrok, ale váže se ke konkrétnímu postoji k válce, k Rusku a k agresi proti Ukrajině. Právě tento rozdíl se Peštová sdílením příspěvku snaží rozmazat. Vytváří dojem, že kdo někdy použil ostré slovo, nemá právo kritizovat Macinku. Politická řeč může být tvrdá, ale neměla by překročit hranici, za níž už člověk není oponent, nýbrž bytost nižší hodnoty. Výraz „méněcenný“ není obyčejná nadávka. Je zatížený dějinami, ideologiemi pohrdání a představou, že existují lidé, jejichž důstojnost je nižší než důstojnost jiných. Když ho použije ministr zahraničí, není to hospodská poznámka, leč výrok člena vlády.
Macinka samozřejmě může nesouhlasit se svými kritiky a považovat je za hysterické, nespravedlivé, zaujaté, politicky motivované nebo nevzdělané. Má právo se bránit, pádně argumentovat a útočit zpět. Nemůže však jako ministr vlády říct, že některé lidi považuje za méněcenné, dodat, že je „autentický člověk“ a „určitě se nepolepší. Peštová a jí podobní se přitom tváří, že hájí spravedlivé měření všem stejně. Ve skutečnosti jen vyrábějí omluvu pro vlastní tábor. Když Alena Schillerová o tehdejším premiérovi Petru Fialovi prohlásila, že je to parchant, nebylo kolem toho u Bereniky Peštové vidět žádné morální zděšení. Když Filip Turek mluví o deratizaci na ministerstvech a ve veřejném prostoru se normalizuje slovník třicátých let minulého století, který obsahuje slova jako likvidace, vyčištění, zametení a pohrdání, najednou se relativizuje, vysvětluje, bagatelizuje. Jakmile někdo z opačné strany použije ostré slovo vůči proruské politice nebo vůči těm, kteří se spojili s Okamurou, okamžitě se vytáhne váha morálky, slušnosti a údajné objektivity. Největší drzost celé této obrany spočívá v tom, že poslankyně hnutí ANO se dnes pokouší poučovat o slušnosti a morálce ve chvíli, kdy vláda vedená jeho předsedou stojí na podpoře sil, které dlouhodobě relativizují ruskou agresi, útočí na Ukrajince, živí nenávist k liberální demokracii a proměňují politiku v permanentní kulturní válku. Macinka v televizní debatě, kde padly jeho výroky, žádné válečné zločiny nekomentoval. Nemluvil o lidech, kteří kryjí bombardování civilistů, nýbrž o těch, co ho kritizují. Protože se mu nelíbí prohlásil, že některé z nich považuje za méněcenné. To je podstatný rozdíl. Jedno je tvrdě pojmenovat politické postoje, které nahrávají agresorovi. Druhé je vytvořit si osobní žebříček lidské hodnoty podle toho, kdo se odváží kritizovat ministra.
Blábol sdílený Peštovou se tento rozdíl snaží zamaskovat, protože bez toho Macinku obhájit nelze. Proto musí být všechno smícháno dohromady: prezident, Decroix, Nerudová, Gregorová, Kolář, Šarapatka, sociální sítě, staré výroky, údajné křivdy, vše v jednom hrnci. Výsledkem má být pocit, že nikdo nemá čisté ruce, a tedy nemá právo cokoliv říkat. Nelze vysvětlit, proč ministr mluví o méněcenných lidech? Začne se mluvit o Decroix, Nerudové nebo Kolářovi. Pokud není možné zodpovědět otázku, proč Babiš Macinku drží ve vládě, odpověď je snadná: až se omluví všichni ostatní. Berenika Peštová má samozřejmě právo sdílet na svém profilu, co uzná za vhodné. Stejně tak má veřejnost právo si všimnout, že poslankyně vládního hnutí místo argumentu posílá dál barevný obrázek s vykřičníky, který jen rozdmýchává negativní emoce. Má právo si všimnout, že profil zákonodárkyně se tím mění v nástěnku pro politické sebepotvrzení lidí, kteří nepotřebují přemýšlet, jen tleskat. Je smutným obrazem české politiky, když zástupci moci zákonodárné místo jasného postoje k výroku o méněcenných lidech šíří internetový materiál na jeho obhajobu.
Qualis grex, talis rex. Jaké stádo, takový král. A naopak. Qualis rex, talis grex. V tomto případě by se dalo dodat: jaký obsah, taková politika. Pokud se veřejná debata redukuje na sdílené bláboly manipulátorů, komentářové nechutnosti a neustálého „ale taky“, není divu, že roste poptávka po politicích, kteří mluví stále hruběji a tváří se jako obhájci „pravdy“ a „obyčejných lidí“. Pravda však nepotřebuje slovník pohrdání, ani vykřičníkový obrázek, co má překrýt nemístné výroky politiků. Celý případ nevypovídá jen o Petru Macinkovi, Berenice Peštové, či dalších osobách moci. Vypovídá o tom, kam se ztrácí kultura projevu, debaty a o tom, co si veřejnost nechá pohodlně namluvit i líbit.
