Vztahy mezi Pražským hradem a vládou Andreje Babiše se dál propadají do otevřeného konfliktu, který působí jako osobní válka vedená přes zahraniční politiku státu. Páteční schůzka prezidenta Petra Pavla a premiéra Andreje Babiše na Hradě nepřinesla posun v otázce červencového summitu NATO v Ankaře. Babiš nadále trvá na tom, že by prezident na summit jezdit neměl, zatímco Pavel odmítá ustoupit od více než třicetileté praxe, podle níž hlava státu reprezentuje Českou republiku na summitech Severoatlantické aliance. Výsledkem je další veřejná demonstrace rozkladu vztahů mezi vládou a prezidentem v okamžiku, kdy by země naopak potřebovala působit jednotně a předvídatelně. Opozice po jednání mluví o poškozování české reputace, malosti i uraženém egu, které se začíná stavět nad zájmy státu.
Nejostřejší reakce přišla od místopředsedy TOP 09 Marka Ženíška, který spor shrnul způsobem, jenž vystihuje, jak opozice situaci čte. „Prezident ČR má jezdit na summit NATO. Vždy tam byl a vždy tam být má. Andrej Babiš a Petr Macinka a jejich frackovité ego ohrožuje naši reputaci u spojenců a jde proti zájmům země. Stojím za prezidentem,“ napsal Ženíšek na sociální síti X. Důležitější než samotný tón je podstata výtky. Opozice vnímá spor o účast prezidenta jako situaci, kdy osobní animozity a mocenské hry začínají zasahovat do zahraničněpolitického fungování státu. Ve stejném duchu reagoval i bývalý premiér Petr Fiala, který napsal jednoduše: „Petr Pavel má jet do Ankary na summit NATO!“ Stručná věta, která v sobě nese zřetelný vzkaz. To, co bylo po desetiletí samozřejmostí, se vláda snaží proměnit v mocenský konflikt.
Ke kritice se přidal i předseda Pirátů Zdeněk Hřib, který celou situaci označil za další Babišovo selhání. „Nemá blokovat prezidenta ve výkonu jeho pravomocí – zvlášť u tak zásadní věci, jako je reprezentace Česka na summitu NATO. Působíme tak navenek slabě a rozhádaně. Bezpečnost země nemá být rukojmím politických sporů, slabého premiéra a uraženého ega,“ uvedl Hřib. Nejde jen o to, kdo poletí do Ankary a kdo bude sedět u stolu s aliančními partnery, nýbrž o obraz země, která v době bezpečnostního napětí působí dojmem, že její nejvyšší představitelé nejsou schopni ani základní koordinace. V prostředí NATO, kde je důvěra mezi spojenci klíčová, není podobný obraz jen domácí politickou ostudou, ale potenciálním problémem pro vnímání České republiky jako spolehlivého partnera.
Podobně ostrý byl i předseda ODS Martin Kupka, který se do Babiše pustil nejen kvůli samotnému summitu, ale i motivům, které za jeho postupem vidí. „Ze zahraniční politiky se nedá dělat předvolební divadlo a z osobních účtů se nedá dělat státní zájem. Andrej Babiš se stále nevyrovnal s prohrou v prezidentských volbách a chová se teď jak malé děcko. Prezident České republiky není soupeř premiéra ani lídr opozice. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a podle Ústavy zastupuje stát navenek. Bránit mu v účasti na důležitém summitu NATO je projev malosti, která poškozuje pověst České republiky u spojenců v době, kdy si to nemůžeme dovolit,“ napsal Kupka. Následně stejný postoj zopakoval i v komunikaci směrem k médiím. Tahle slova už nejdou jen po otázce ústavních zvyklostí. Kupka v nich přímo naznačil, že Babišův postup není veden státním zájmem, ale osobní frustrací z prezidentské porážky a dlouhodobého konfliktu s Pavlem. Jinými slovy, že premiér používá zahraniční politiku jako pokračování domácího politického boje.
Samotný prezident po jednání neskrýval, že ke shodě nedošlo. „Po krátkém jednání s premiérem Babišem musím říct, že ke shodě nedošlo. Pan premiér je stále toho názoru, že prezident by neměl pokračovat v dosavadní zavedené praxi, to znamená zastupovat stát navenek při summitech NATO,“ uvedl Pavel. Tato věta potvrzuje, že vláda vědomě odmítá model fungování, který v české politice platil desítky let a který přežil různé prezidenty i různé premiéry. Spor se přitom oficiálně opírá o údajný názorový nesoulad mezi Hradem a vládou v otázce obrany a aliančních závazků. Prezident ale tuto argumentaci zpochybňuje. „Což já vidím v trochu jiném světle, protože jestli jsem vládu kritizoval za přístup plnění závazků, za nedostatečnou výši výdejů na obranu, případně respektování závazků přijatého váhu, tak ta situace se v posledních týdnech, jak jsme viděli, změnila, protože i vláda změnila svoji rétoriku ve vztahu k obraně, dnes už je pro ni obrana prioritou, naplňování závazků nezpochybnila, zvyšování výdajů na obranu nezpochybnila, takže v tomto ohledu jsme za jedno,“ vysvětlil Pavel.
Zde se ukazuje, že spor není ve skutečnosti veden o obsah bezpečnostní politiky, ale o kontrolu nad reprezentací státu. Prezident opakovaně zdůrazňuje, že při zahraničních jednáních nevystupuje s vlastním osobním názorem, ale s mandátem schváleným vládou. „Navíc samozřejmě platí to, že prezident, pokud z ústavy zastupuje zemi navenek při oficiálních jednáních a na základě dosavadní platné dělby práce, která platila za předchozích prezidentů, kdy prezidenti zastupovali zemi v NATO a v OSN, tak se prezident vždycky řídí schváleným mandátem vládou. A na tom se nic nemění a já jsem nikdy nezpochybnil, že bych se takovým mandátem neřídil,“ uvedl Pavel. Tohle je zásadní moment celé debaty. Prezident neříká, že chce vládu obejít nebo mluvit proti ní. Naopak zdůrazňuje, že by reprezentoval stanovisko kabinetu, jak bylo zvykem i u jeho předchůdců. Pokud tedy vláda i přesto odmítá jeho účast, opozice v tom logicky vidí spíš osobní konflikt než věcný problém.
Pavel zároveň jasně oddělil domácí kritiku vlády od zahraniční reprezentace státu. „Kritika vlády za konkrétní kroky na domácí půdě nebo před našimi médii, tedy pro naši veřejnost, je podle mého názoru naprosto legitimní, protože není nikde psáno, že prezident musí mít s vládou na všechny otázky stejný názor. Druhá věc je oficiální zastoupení na mezinárodních fórech, kde, jak jsem řekl, je naprosto jednoznačně dáno, že prezident neprezentuje názor svůj, ale mandát schválený vládou,“ řekl prezident. Tím v podstatě odmítl argument, že kvůli domácím sporům nemůže reprezentovat stát v zahraničí. Tady se vládní pozice komplikuje. Pokud prezident přijímá vládní mandát a respektuje ho, je stále těžší vysvětlovat, proč by na summit jet neměl.
Prezident navíc nabídl kompromisní model, který podle něj představuje ústupek vůči vládě. „Já proto i nadále budu trvat na tom, abych se v duchu dosavadních zvyklostí zúčastnil summitu v Ankaře, především té jeho první části, tedy neformální večeře hlav států a debaty o evropské a globální bezpečnosti a jakým způsobem na to bude Aliance i ve spolupráci s EU reagovat,“ uvedl Pavel. Oficiální části summitu by se pak podle něj účastnil premiér společně s ministry obrany a zahraničí. „A té oficiální části se zúčastní Andrej Babiš spolu s ministrem obrany a ministrem zahraničí, kde může za vládu prezentovat, jakým způsobem konkrétně chce tyto závazky naplňovat. Já v tomto vidím ústupek vládě, rozhodně v tom nevidím nějaké vlamování se do zavřených dveří, protože takové byly dosavadní zvyklosti,“ dodal prezident. Jinými slovy, Pavel se nesnaží premiéra vytlačit, ale zachovat model, který kombinoval účast prezidenta i vlády a který fungoval po tři dekády.
Právě proto opozice interpretuje současný postup kabinetu jako zbytečné vyvolávání konfliktu. Prezident opakovaně zdůrazňuje, že chce jednat v souladu s ústavou i ústavními zvyklostmi. „Prezident z ústavy zastupuje zemi na venek, je to jeho ústavní pravomoc, kterou si nevybírá, to je v podstatě jeho povinnost, kterou musí vykonávat,“ připomněl Pavel. Důrazněji dodal: „Já ji chci vykonávat v souladu s ústavou a proto ani nemám jinou možnost, než trvat na tom, aby zvyklosti, které tady platily po více než 30 let, platily i nadále.“ To není jen spor o konkrétní summit. Prezident tím naznačuje, že pokud vláda uspěje v prolomení této praxe, mění se samotné fungování českého ústavního systému a dělby rolí mezi Hradem a Strakovou akademií.
Zajímavé je, že oba představitelé se zároveň dohodli na častější koordinaci. „S panem premiérem jsme se domluvili na tom, že se budeme scházet ke koordinaci častěji, tak abychom předcházeli komunikaci rozdílných názorů na veřejnosti a přes média,“ uvedl Pavel. Jenže i tato věta v sobě skrývá nepříjemnou realitu. Potřeba častější koordinace vzniká právě proto, že vztahy mezi vládou a Hradem se dostaly do bodu, kdy se jejich konflikty odehrávají veřejně a v přímém přenosu. Prezident navíc potvrdil, že širší formát schůzek nejvyšších ústavních činitelů skončil kvůli „nedostatku vůle scházet se ve čtyřech“. To je další znamení rozkladu standardní politické komunikace.
Spor o prezidentovu účast na summitu trvá od konce ledna a navazuje na hlubší roztržku mezi Hradem a vládou. Ta naplno vypukla ve chvíli, kdy Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka do ministerské funkce. Od té chvíle se vztahy mezi prezidentem a kabinetem dál zhoršují a otázka summitu NATO se stala symbolem širší mocenské války. V tom spočívá největší problém celé situace. Zatímco vláda a Hrad vedou osobní a politický konflikt, spojenci v NATO sledují stát, který působí rozhádaně, nejistě a neschopně základní koordinace v oblasti bezpečnosti.
Proto opozice používá ostrá slova. Nejde jen o to, kdo komu ustoupí. Jde o to, že česká zahraniční politika začíná být zatahována do domácího mocenského boje způsobem, který může mít dlouhodobé důsledky. Když Marek Ženíšek mluví o „frackovitém egu“, Martin Kupka o „malosti“ a Zdeněk Hřib o „uraženém egu“, míří všichni stejným směrem: k přesvědčení, že vláda kvůli osobnímu konfliktu s prezidentem riskuje poškození české reputace mezi spojenci. V době, kdy Evropa řeší bezpečnostní napětí, válku a otázky obranných závazků, je právě tohle něco, co si Česká republika podle opozice nemůže dovolit.
