Bývalý premiér Petr Fiala se pustil do Úřadu vlády. Strakova akademie už se podle bývalého premiéra nechová jako instituce demokratického státu, která má věcně informovat o práci vlády, nýbrž jako produkční studio premiérova osobního kultu. Fiala v sestřihu připomněl velikonoční videa Andreje Babiše, v nichž se premiér stylizoval do role člověka, který sice odpočívá, ale vlastně neodpočívá, protože i ve volnu volna myslí na národ a maká pracuje pro blaho Česka.
Výsledek působí jako nechtěná parodie na vůdcovskou propagandu: premiér u moře, premiér s pomlázkou, premiér v dovolenkovém režimu, ale stále jako údajný strážce státu, který ani na chvíli nepouští republiku z ruky. „Jsme šťastni, že si premiér odpočinul, a vděční a dojatí, že i tehdy myslel na svůj lid,“ rýpl si Fiala na síti X. Pak už ale přešel k vážnější pointě. „Ale vážně: Příspěvky na profilu Strakovka čím dál víc připomínají propagandistické vysílání z KLDR. A takto by si asi Andrej Babiš představoval i vysílání České televize. Jak se vám to líbí?“ dodal bývalý předseda vlády. Právě tato poznámka je zásadní. Nejde jen o posměšek vůči jednomu trapnému videu. Jde o varování před tím, jak rychle se může státní komunikace proměnit v osobní reklamu vládce, pokud se ztratí základní hranice mezi úřadem, stranou a egem premiéra.
V přiloženém sestřihu zaznívá, že Babiš „využil Velikonoce k odpočinku“, ale zároveň se věnoval práci a nadále „předával důležité informace k zásadním tématům země“. To je přesně jazyk, který by v demokratickém státě měl okamžitě zvednout obočí. Premiér není monarcha, jehož odpočinek je třeba občanům slavnostně vykládat. Není spasitel, který i při koupání v moři myslí na lid. Úřad vlády není kronika zásluh jednoho muže. Jenže Babišova politická komunikace už dávno stojí právě na této představě: šéf je všude, šéf všechno ví, šéf pracuje i tehdy, když normální lidé odpočívají. „Představte si, vzal jsem si čtyři pracovní dny dovolené. Ale jak mě všichni znají, tak na dovolené pracuji ještě více než obvykle, protože nemám schůzky,“ hřímal Babiš ve videu z dovolené. Není to informace, nýbrž rituální exhibice. Divák má být dojat, že premiér obětoval i vlastní dovolenou, aby online řešil ceny nafty, benzinu a další položky svého nekonečného seriálu o makání.
Právě zde se Fialova poznámka o České televizi propojuje se sporem o veřejnoprávní média. Babišův styl komunikace ukazuje, jak by část současné vládní moci nejspíš nejraději viděla média veřejné služby: méně nepříjemných otázek, nezávislé kontroly, investigace i kritického odstupu a více dojemných sestřihů o tom, co všechno premiér stihl. Česká televize a Český rozhlas však nemají být nástěnkou vládních úspěchů. Mají sloužit veřejnosti, tedy i lidem, kteří vládu nevolili, nevěří jí a chtějí ji kontrolovat. Proto je nebezpečné, když se současně vede debata o jejich financování, kontrole a možném přesunu pod státní rozpočet. Kdo chce veřejnoprávní média přivázat ke státní kase, nemůže se divit podezření, že nejde jen o účetnictví.
Sněmovna nyní poslala do závěrečného kola schvalování senátní ústavní novelu, která má dát Nejvyššímu kontrolnímu úřadu pravomoc prověřovat hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Samotná kontrola hospodaření by nemusela být problém, pokud by byla nastavena rozumně, odborně a bez politické snahy zasahovat do obsahu. Jenže ve chvíli, kdy koalice ANO, SPD a Motoristů zároveň prosazuje převod financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet, nejde už o izolovaný technický detail, nýbrž celkový tlak na instituce, které mají být nezávislé právě proto, aby se nestaly závislými na momentální vládní většině.
Pirátská poslankyně Andrea Hoffmannová to popsala přesně. „Česká televize a Český rozhlas mají sloužit veřejnosti, ne vládě. Proto je zásadní, aby jejich financování bylo stabilní, předvídatelné a chráněné před politickými zásahy. Pokud vláda navrhuje změny, které mohou vést k finančním škrtům a oslabení veřejné služby, musí je umět obhájit na základě analýz. Ty ale chybí,“ uvedla členka Výboru pro mediální záležitosti a koordinátorka pracovní skupiny. Právě absence analýz je pro vládní návrh mimořádně výmluvná. Tak zásadní změna se nemá dělat pocitově, z trucu ani jako splátka koaličním partnerům, kterým veřejnoprávní média dlouhodobě překážejí. Má stát na datech, odborné debatě a jasných garancích nezávislosti.
Jednání pracovní skupiny se účastnili experti, zástupci odborných organizací, České televize, Českého rozhlasu, odborů obou institucí, Syndikátu novinářů, Reportérů bez hranic, členové mediálního výboru i členové senátní komise pro sdělovací prostředky. Zástupci koaličních stran ani ministerstva kultury se však k odborné debatě nad připravovanou změnou nepřipojili, přestože byli pozváni. To je samo o sobě pozoruhodné. Vláda chce měnit systém financování médií veřejné služby, ale když se má vést odborná debata, nepřijde. Přesně tak vzniká dojem, že rozhodnutí už bylo politicky učiněno a experti mají jen překážet.
„Veřejnoprávní média nejsou hračka v rukou momentální politické většiny. Jakákoliv změna jejich fungování musí stát na datech, odborné debatě a garancích nezávislosti. To se prostě ale i přes sliby ministra Klempíře nestalo. Ministerstvo kultury předložilo návrh, který může ohrozit stabilitu České televize a Českého rozhlasu, aniž by doložilo, proč je tak zásadní změna vůbec potřeba,“ doplnila Hoffmannová. V jedné větě shrnula problém celé vládní operace. Pokud vláda neumí doložit, proč je nutné rozbít současný systém financování, pak se nabízí otázka, zda skutečným cílem není něco jiného než efektivita. Třeba větší kontrola, silnější závislost a veřejnoprávní média, která budou méně nepříjemná, leč více podobná profilu Strakovky.
Fialův výpad proti vládní komunikaci tak není jen další opoziční rýpnutí. Je to trefná zkratka širšího problému. Na jedné straně Úřad vlády vyrábí videa, v nichž premiér vystupuje jako neúnavný hrdina lidu, který pracuje i na dovolené. Na druhé straně tatáž vládní moc usiluje o změny, které mohou oslabit nezávislost médií veřejné služby. Tyto dvě věci spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá. Politická moc, která si zvykne na vlastní propagandistický obraz, začne dříve či později vnímat nezávislá média jako rušivý element. Protože ta se neptají, zda se premiér dostatečně obětoval u moře. Ptají se, kdo platil, proč se mění zákony, komu prospívají a kde chybějí data.
Právě proto je celá debata o České televizi a Českém rozhlasu tak důležitá. Nejde o poplatek, tabulku nebo účetní mechanismus. Jde o to, zda budou média veřejné služby dál chráněna před politickou libovůlí, nebo zda se jejich budoucnost bude každý rok odvíjet od nálady vlády a sněmovní většiny. Pokud se financování přesune pod státní rozpočet, vznikne trvalá páka. Není třeba, aby ji vláda používala každý den. Stačí, že bude existovat. Každý ředitel, každá rada a každá redakce budou vědět, že peníze závisí na politickém rozhodnutí.
Na konci tedy zůstává obraz dvou modelů veřejné komunikace. Jeden model představuje Strakovka podle Babiše: premiér v hlavní roli, emotivní hlas, sestřih zásluh, dojetí nad vůdcovou pracovitostí a stát jako kulisa osobního marketingu. Druhý model představují nezávislá média veřejné služby: otázky, kontrola, nepohodlí, odstup a služba veřejnosti, nikoli vládě. Není náhoda, že tyto dva světy na sebe narážejí právě teď.
Fiala se ve svém sarkasmu trefil. Lze se dojímat, že premiér i na dovolené myslel na lid. V demokracii však není úkolem občana dojímat se nad premiérem, nýbrž hlídat moc, úkolem médií je pomáhat mu v tom. Proto je důležité, aby Česká televize a Český rozhlas neskončily jako další verze vládního profilu, kde se veřejnosti místo kontroly moci servíruje obraz šéfa, který zase všechno stihl.
