Pakliže by někdo hledal krátké a bolestně přesné ukázky toho, jak funguje vlastenecké divadlo vlády Andreje Babiše, dostal je přímo z oficiálního účtu Úřadu vlády. Dvě ženy spojené s Babišovým mocenským a marketingovým aparátem, jedna z PR týmu hnutí ANO a druhá přímo mluvčí kabinetu, natočily video, které mělo veřejnosti slavnostně oznámit Den české vlajky a současně demonstrovat úctu ke státním symbolům.
Namísto důstojnosti, elementární znalosti pravidel a alespoň minimálního respektu k tomu, co samy oslavovaly, předvedly pravý opak. Českou vlajku měly na začátku videa na zemi a poté s ní zacházely způsobem, který je v přímém rozporu se zákonem i s úplně základním citem pro to, co státní symbol znamená. Právě v tom je celý ten obraz tak výmluvný. Babišův tábor má plná ústa vlastenectví, vlajek, hrdosti a národní identity, ale když přijde na samotný obsah těch slov, zůstane po něm jen povrchní póza, mizerně připravený marketing a nulová úcta.
Na celé věci je fascinující právě ten kontrast mezi okázalým symbolem a naprostou vnitřní prázdnotou. Nešlo o improvizovaný záběr z nějaké hospodské taškařice, ani nešťastný moment zachycený náhodou při oslavě, nýbrž o oficiální propagační video vládního aparátu. Tedy připravený, promyšlený a zcela vědomě vypuštěný obsah do veřejného prostoru jako reprezentace postoje státu. Proto ta ostuda dopadá tak tvrdě. Pokud si někdo zvolí státní vlajku jako rekvizitu pro vlastenecký marketing, má jako úplné minimum vědět, že se vlajka nepokládá na zem a že se s ní nezachází jako s kusem textilu z dekoratérského skladu. Pakliže to neví, je to trapné. Když to ví a přesto to učiní, jde o vrchol cynismu. V obou případech je výsledek stejný. Veřejnosti se znovu ukazuje, že dnešní vládní vlastenectví nestojí na úctě, ale na povrchní manipulaci se symboly.
Vít Rakušan na to reagoval okamžitě a velmi přesně. „Tohle je hrozná ostuda. A taky dokonalá sonda do fungování Babišovy národovecké vlády. S pompou oznamují zavedení Dne vlajky, symbolů státnosti a úcty k nim mají plná ústa,“ napsal šéf hnutí STAN. „Ale ve skutečnosti se k vlajce, kterou všichni máme v úctě i bez speciálních dní, chovají jako ke kusu hadru,“ dodal Rakušan. Trefnější formulace se hledá těžko. Právě tohle totiž celé video opravdu je. Ne drobný přehmat, ne formální chyba, ne zbytečně nafouknutá kauza o jednom nešikovném záběru, ale velmi výmluvná sonda do prostředí, kde se národní symboly používají jako laciné kulisy pro lov hlasů, aniž by za tím stála skutečná úcta nebo alespoň elementární kázeň. Vlajka sama nepotřebuje, aby ji Babišova vláda znovu objevila a zapsala do kalendáře jako novou příležitost k vlastní propagaci. Potřebuje jen to, aby s ní stát a jeho představitelé zacházeli s normální vážností. Té se tomuto státnímu symbolu v pondělí nedostalo ani v nejzákladnějším provedení.
Rakušanovo shrnutí, že šlo o „povrchní a pokryteckou politiku Andreje Babiše v jednom videu“, je důležité i v širším smyslu. Tato epizoda se totiž nedá odbýt jen jako ostuda dvou konkrétních tváří před kamerou. Není to selhání jedné mluvčí a jedné stranické marketérky. Je to výsledek prostředí, které dlouhodobě upřednostňuje efekt před obsahem, pózu před smyslem a okamžitý vizuální dopad před tím, co se vlastně sděluje. Právě v takovém prostředí je úplně logické, že se vlajka stane pouhou rekvizitou. Ne symbolem státu, ne předmětem úcty, ale kusem látky, který se hodí do záběru a pomůže vyvolat správnou emoci. To je na celé věci nejodpornější. Vláda, která si ráda hraje na obránce národních hodnot, sama ukazuje, že státní symbol chápe jen jako součást vlastního marketingového mixu.
Velmi přesně to pojmenoval také Jan Farský (STAN). „Předstírají, jak si váží vlajky, a přitom se k ní chovají jako k hadru. Lepší důkaz, že jim nejde o úctu k vlajce, ale jen o předstírání a lov hlasů na národní notu, dát nemohli,“ napsal. Tato formulace je pro pochopení celé situace klíčová. To, co se v pondělí odehrálo, totiž není problém neznalosti jednoho paragrafu. Je to problém falešného vztahu k symbolům. Kdo si vlajky váží, nepotřebuje ji nejprve vláčet po zemi, aby pak vyzýval lidi, že si ji mají připnout na klopu nebo vyvěsit z okna. Kdo chápe státní symbol jinak než jako marketinkový předmět, nemá potřebu vyrábět pompézní video o své vlastní zásluze na „Dni české vlajky“ a současně u toho porušovat základní pravidlo, které znají děti na táborech. Proto je Farského poznámka tak přesná.
Ještě silnější byla jeho další připomínka skautské zkušenosti. „Na našem skautském táboře každé ráno slavnostně vztyčujeme vlajku a večer ji zase snímáme. A vzdáváme jí úctu,“ napsal poslanec. „A i to nejmenší dítě ví, že se vlajka nesmí dotknout země. Tady si s ní házejí jak s obyčejným kusem látky. Místo aby vlajce vzdali čest, pohanili ji. Faleš z toho jen čiší. O vlajku nejde vůbec. Jen ji zneužívají ke svým vlastním zájmům,“ dodal. Ta věta není důležitá jen jako emotivní kontrast. Ukazuje totiž něco opravdu ponižujícího pro Babišův kabinet samotný. To, co nezvládly osoby vystupující jménem Úřadu vlády České republiky, zvládají děti. Ne díky nějaké velké státnické průpravě, ale díky obyčejné výchově k respektu a základnímu pochopení toho, že symbol není hračka. Celé video proto nepůsobí vlastenecky, nýbrž falešně. V ústech velké řeči o hrdosti, v rukou vláčení symbolu po zemi.
Zde se celá věc dostává za hranici běžné internetové ostudy a vstupuje do roviny, kde je nutné připomenout i samotný zákon. Farský správně narážel na zákon o užívání státních symbolů, konkrétně na ustanovení, podle něhož se státní vlajka při vztyčování a snímání nesmí dotýkat země. To je elementární pravidlo zacházení se symbolem státu. Pokud lidé z Úřadu vlády toto pravidlo poruší v propagačním videu, nelze to bagatelizovat. Zvlášť ne ve chvíli, kdy stát chce občanům vyprávět o významu státní vlajky. Jinými slovy, vládní video nebylo jen nevkusné, ale mimořádně pitomé.
Velmi ostře a správně se ozval i Marek Ženíšek (TOP 09), který napsal, že česká vlajka je pro Babišovu vládu „jen kus hadru na podlahu, dobrá akorát pro sbírání lajků na TikToku“. V téhle větě je sice nadsázka, ale jen minimální. Přesně to totiž video ve výsledku sdělovalo. Ne úctu ke státnímu symbolu, ale snahu vyrobit další virální a líbivý obsah, který se poveze na jednoduché národní emoci. Ženíšek pak pokračoval ještě tvrději. „A do toho nám káže o vlastenectví premiér, který sám nezná ani jediné naše literární dílo a myslí si, že nad oponou Národního divadla je napsáno Agrofert sobě,“ napsal tvrdě Ženíšek. Je to ostré, ale přesně to míří k jádru věci. U Babišovy vlády totiž nejde o vztah k českému státu jako k historickému, kulturnímu a institucionálnímu celku. Jde o marketingové vlastenectví, které si bere české symboly do ruky jen tehdy, když se hodí do obrazu lídra, jenž chce vypadat jako mluvčí národa.
Zde se hodí připomenout i samotný obsah videa, které celou ostudu odstartovalo. Začínalo záběrem, v němž česká vlajka ležela na zemi. Tedy přesně v poloze, která by při elementární přípravě takového materiálu vůbec neměla nastat. Zatímco obě ženy do kamery říkaly, že 30. březen získá významné místo v českém kalendáři, a že se bude připomínat jako Den české vlajky, obraz už sám o sobě popíral všechno, co se snažily sdělit. To je na celé věci naprosto fascinující. Nešlo o to, že by vládní propaganda byla tentokrát obzvlášť sofistikovaná a někdo ji musel složitě rozebírat. Tady se rozpadla přímo v záběru. Žádná skrytá manipulace, žádný rafinovaný rámec. Prostě jen naprostý nesoulad mezi tím, co zaznívá, a tím, co je vidět. V tom se celá Babišova politika stále častěji odhaluje. Mluví o úctě a vyrábí pohrdání. Řeční o hodnotách a předvádí jen jejich vyprázdněnou slupku.
Je navíc dobré si připomenout, že Den české vlajky jako významný den schválila Sněmovna teprve na začátku minulého měsíce ve zrychleném čtení, a že s tímto návrhem přišel právě premiér Babiš. Již tehdy část opozice upozorňovala, že jde o zbytečnou a spíš symbolicky účelovou iniciativu. Dnes je jasné proč. Ne proto, že by samotný vztah ke státní vlajce byl nedůležitý, nýbrž proto, že návrh nevycházel z hlubší potřeby posílit vztah ke státním symbolům, ale z touhy znovu si přivlastnit národní téma a pověsit na něj vlastní jméno. Když pak stejný tábor nedokáže vlajce projevit ani základní úctu v oficiálním videu, začíná být celá akce vrcholem trapnosti. Ukazuje, že nejde o důstojnost, ale o politickou značku, obraz, zkratku a sběr emocí.
Proto tato ostuda není směšná jen sama o sobě, ale i jako obraz celé dnešní vlády. Babišův kabinet totiž pořád dokola předvádí stejný mechanismus. Vybere si silný symbol, obsadí ho velkými slovy, přidá pár okázalých gest, vyrobí kolem toho marketingový obraz a očekává, že tím vytvoří dojem skutečné hodnotové politiky. Pak přijde kontakt s realitou a ukáže se, že za tím není téměř nic. U vlajky to dopadlo doslova fyzicky. Symbol, o němž se kázalo, skončil na zemi. V tom je skoro až krutá přesnost celé epizody. Není to jen metafora, ale přesný popis toho, jak Babišova vláda zachází s vlastenectvím. Má ho plná ústa, ale ve skutečnosti ho hází na podlahu, jakmile se jí to zrovna hodí do záběru.
Tohle video tak nebude důležité jen další ostudou z vládních sítí. Bude důležité jako velmi názornou připomínkou toho, že dnešní národovecká póza vlády není nic jiného než povrch. Že nejde o úctu, ale o předstírání. Stačí kamera, kus látky, trocha patosu a naprostá neschopnost pochopit, že státní symbol není rekvizita pro další marketingový skeč. Právě v tom se z pondělního videa stala dokonalá politická výpověď. Ne o české vlajce, ale o trapnosti přehnaného kýčovitého politického marketingu.
Nejvtipněji na celé situaci však vyznívá omluva obou žen, které zveřejnily po kritice, která se na ně snesla. Namísto, aby raději stroze sdělily svou omluvu, začaly situaci dále rozmazávat a pokusily se ji dokonce přetavit do pro diváky poučného rámce.
„Za poslední video jsme to pěkně schytaly a vlastně po právu. Vlajka se na chviličku dotkla země a to je proti pravidlům, jak se s českou vlajkou má zacházet,“ začíná Mráčková téměř kajícně svéráznou omluvu. Ta se ve chvilce změní v blahosklonný poučný tón sekundantky Zicklerové. „Možná to nevěděli i někteří z Vás, protože vlajky často vydáváme třeba u fanoušků na tribunách během sportovních utkáních, kde se na to občas zapomíná. Ale to nás neomlouvá,“ mudruje dáma marketingu. Vůbec si přitom zřejmě neuvědomuje další eskalování nekonečného trapasu, kdy zcela očividně zapomíná, že videa z vládního pera, která mají reprezentovat Úřad vlády, nejsou fanouškovskou tribunní vřavou ligových zápasů. „Vlajka musí být vždy používána důstojně a s respektem,“ jak dámy ve videu zcela správně sdělují. Měly by se toho držet a ne se dále patlat v blátě na hřišti. „Česká vlajka si to zaslouží,“ jak poučila diváky Zicklerová.
