Zdeněk Šarapatka se znovu pustil do ODS způsobem, který v českém veřejném prostoru skoro nikdo jiný neumí nebo si na něj netroufne. Zatímco občanští demokraté v posledních dnech znovu hlasitě mluví o záchraně České televize a rozhlasu před nájezdem současné vládní moci, bývalý člen Rady ČT jim připomněl, že část jejich vlastních lidí pomáhala přesně tomu procesu, před kterým dnes tak bojovně varují. Neudělal to diplomaticky ani kulatě. Udeřil přesně na opozici, která podle něj nese spoluvinu za současný stav.
Šarapatka nepsal unavenou vzpomínku na staré časy ani moralistní povzdech člověka, který si potřebuje vyřídit účty. Mířil do dnešní politické přítomnosti, v níž se z ODS znovu ozývá alarm kvůli útokům na Českou televizi, jenže bez ochoty poctivě říct, kdo všemu pomohl otevřít dveře. „Aniž se o ČT a rozhlas když mohli servali, dnes tlučou pro změnu na buben alarmu. A v orloji tiskovek teď ODS bojovně halasí za jejich záchranu. Že jsou šéf jejích poslanců ještě s pár kolegy předními viníky dobytí Kavčích hor Babišem s kumpány a pak už nástupu telky a rozhlasu na cestu Slovenska, raději ani muk. Bodejť, dnes se to ‚nehodí‘,“ napsal Zdeněk Šarapatka. To není obyčejná výtka, nýbrž veřejně vyslovené obvinění, že část dnešních hlasitých obránců veřejnoprávních médií stála v minulých letech u jejich systematického oslabování a ochotně k tomu půjčila ruku.
Šarapatka nezaútočil na ODS zvenčí jako stranický protivník, který si chce přihrát bod proti konkurenci, ale jako člověk, který uvnitř mediálního světa seděl, sledoval ho z bezprostřední blízkosti a roky varoval, kam celý směr vede. Nyní jen nahlas připomněl, že dnešní alarm a dnešní moralizování působí falešně, pokud se neřekne i druhá část příběhu. Tedy kdo u toho byl, kdo mlčel, kdo pomáhal a kdo si politickými kalkuly nebo osobními vazbami zadal s lidmi, kteří rozjeli útok na Kavčí hory zevnitř. Šarapatka nepoužil obecné narážky, nýbrž jména. Začal u Marka Bendy, kterého dlouhodobě vnímá jako jednoho z klíčových viníků. „Ta ztráta paměti, když vítr zavane, mě dráždí k syrové přímosti. Že Benda má na triku svinstvo, až pro skvrny čistý kus nevidíš, řvu veřejně přes pět let. Na zádech špínu z kámoše Matochy, jehož cpal se šmejdy Babiše s SPD do rady čétéčka. Přes hrudník mastný flek, co trousí v pelechu na pražském ‚hlaváku‘ báryšňa Veselý a od pupku po ledví všude jen exkrement té k.ysí pěchoty, co se k nim pak v radě přidala,“ napsal. Zde nejde o uhlazenou politiku. ODS dnes ráda mluví o tom, jak je třeba bránit veřejnoprávní média před státním ovládnutím, před politickou poslušností a před cestou ke slovenskému modelu. Jenže Šarapatka připomněl, že když se před lety lámala moc v Radě ČT a do popředí se dostávali Pavel Matocha, Luboš Xaver Veselý a další jména spojená s destruktivní linií, nebyla část občanských demokratů na opačné straně barikády. Naopak. Podle něj právě tehdy pomáhala vytvořit podmínky pro to, aby se Babišovi lidé a jejich spojenci v televizním prostoru zabydleli. „Nejde mi o vzdychy po vzoru staříků, jež žijí z trpkosti či křivdy minula. Jde mi o memento, že pohrdat občanem pro holport s grázly a jejich partají, zvlášť jde-li o veřejná média, je od Bendy a té jeho ulítlé pěchoty Klausových pohrobků v ODS čin hodný rázného odsudku: nahlas a z jeho partaje,“ uvedl Šarapatka. Nejde mu o minulost jako takovou, nýbrž o to, že bez přiznání a pojmenování staré viny je dnešní obrana České televize poloviční, nevěrohodná a místy až pokrytecká.
V další části textu zamířil ještě dál a odmítl i taktické mlčení ve jménu širší opoziční jednoty. „Sám emblém jednoty, jež pojí odboj stran proti té otřesné vládnoucí sebrance, tu fakt není omluvou pro taktní mlčení nad zradou. Hlas pro repete Matochy v Radě ČT páchne už na dálku Bendovou přímluvou. Baxa ví, ale co by se červenal!“ napsal. Zde již nejde jen o historický problém, ale dnešní mechanismus jeho vytěsňování. To je velmi nepříjemné pro Martina Baxu. Šarapatka ho sice nenazval ústředním viníkem, ale dal najevo, že dobře ví, kdo jakou roli sehrál a kdo dnes jen předstírá čistotu. „Baxa ví, ale co by se červenal!“ je věta krátká, ale popisná. Znamená, že nejde o nevědomost ani omyl. Jde o vědomé ticho, o pohodlnou loajalitu a o neochotu otevřít vlastní temnější kapitoly v okamžiku, kdy se to politicky nevyplácí.
Šarapatka přitom nešetřil ani KDU-ČSL a nové sněmovní figury, které podle něj dál předvádějí stejnou ochotu k nebezpečným obchodům nebo stejnou politickou slepotu. „To v KDU-ČSL je hlas pro Berkovce zjevně už kádrový předpoklad: Talíř se hned poté pochlubil, že by jej prý mnozí lidovci moc rádi ve vedení partaje. A sněmovní nováčci ausgerechnet od ‚našich‘ tu zřejmě nevědouc pro změnu nadšeně kvitují ‚charakter‘ profláklé babice z ansámblu Bureše, která tu s Nacherem, Juchelkou, Kolovratníkem a trubkami z SPD vtlačila Matochu s Veselým do rady a pak je hájila, když po boku s Lipovskou nezákonně odvolali tamní dozorčí komisi za čtyři mega z našeho. Poslankyně ANO Barbory Kořanové, dnes Rázga,“ napsal. To už je širší obraz politického prostředí, kde se podle něj znovu a znovu ukazuje stejný problém: lidé, kteří mají dnes plná ústa obrany veřejné služby, si ve skutečnosti zadávají s těmi, kdo ji rozebírali.
Šarapatkův text není jen inventurou starých hříchů. Je i připomenutím, že on sám na ten vývoj upozorňoval dlouho, opakovaně a veřejně. Tím se brání velmi pohodlnému triku, kdy se každá dnešní kritika starých rozhodnutí odbude slovy, že po bitvě je každý generál. Šarapatka tvrdí přesný opak: že o tom mluvil ve chvíli, kdy se problém teprve rozjížděl, a že řada dnešních obránců tehdy buď mlčela, nebo si myslela, že se nic zásadního neděje. „V textech po desítkách jsem coby insider přes roky zoufale varoval, že cílem Babiše a proruské sebranky je ČT zestátnit. Ovládnout, ochočit, umlčet. Že ‚sv.ně‘, s nimiž jsem tak válčil v RČT, odstraní z vedení profíka Dvořáka a dosadí povolné slabochy, co nanejvýš prožerou šéfovský reprefond a ještě se vyfotí nad řízkem. Že vsadí na ty ‚d.v.y‘ z vedení redakcí na Kavkách, které lpí na funkcích, na vlivu, na prachách a půjdou jim na ruku. Byla to marnost nad marnost: stalo se,“ napsal.
To je nejtvrdší a zároveň nejpodstatnější část celého textu. Šarapatka nepopsal jen personální změny nebo hádky uvnitř televize, nýbrž mechanismus, jak se veřejnoprávní instituce dostává do rukou moci. Ne přes jeden velký puč, ale přes souhru radních, slabých manažerů, kariéristických figur, politických přímluv, oportunismu a ochoty části vedení jít na ruku každému, kdo zrovna drží mocenskou převahu. V tom je celý jeho text nepříjemný pro všechny, kdo dnes rádi křičí alarm, ale nechtějí slyšet, že tenhle rozklad nezačal včera ani sám od sebe.
Ještě ostřejší byl Šarapatka v připomínce role Marka Bendy při konci Petra Dvořáka. „‚Tolik let ve funkci by bylo už moc,‘ řekl Petru Dvořákovi před volbou ředitele ČT ausgerechnet právě Benda, jenž dřepí ve sněmovní lavici přes třicet let,“ napsal Šarapatka. To je přesně ten moment, kdy jeho text přestává působit jako osobní výkřik a začíná fungovat jako přesný politický úder. Benda, člověk zosobňující kontinuitu české politiky, její zákulisní setrvačnost i schopnost přežít úplně všechno, se podle Šarapatky stylizoval do role soudce délky funkčního období někoho jiného. Ta ironie je drtivá a zároveň mimořádně výstižná. Není to jen útok na jedno jméno, leč na celý způsob politického myšlení, v němž si lidé zvyklí na vlastní neodvolatelnost osobují právo rozhodovat, kdo už je někde „moc dlouho“.
Další věty textu bývalého radního České televize působí jsou bilancí promarněného času a oslabené instituce. „A přišel Souček. A po něm Chudárek. A bezradné kuňkání tváří v tvář maléru,“ napsal Šarapatka. Neřekl tím jen, že po Dvořákovi přišla slabší éra, ale že televize ztratila pevnost, autoritu a obranyschopnost a výsledkem je instituce, která se ve chvíli tlaku spíš ztrácí, než aby se uměla postavit.
Závěr jeho textu nenechává prostor pro výmluvy. „Důvěryhodný boj o Českou televizi musí začít i ve vlastních řadách: jste na tahu, pane Kupko!“ napsal. Tím hodil míč přímo Martinu Kupkovi a celé dnešní ODS. Nestačí podle něj křičet na vládu, ukazovat na současné nebezpečí, fotit se na tiskovkách a hrát si na poslední hráz před zestátněním veřejné služby. Kdo chce, aby mu veřejnost věřila, musí se nejdřív postavit ke starým vlastním selháním, která pomohla vytvořit nynější prostředí.
