Když Andrej Babiš v roce 2013 kupoval vydavatelství Mafra, jen málokdo tehdy věřil, že jde o čistě podnikatelskou investici. Hnutí ANO se připravovalo na první parlamentní volby, Babiš budoval politickou značku a současně získal pod kontrolu nejsilnější mediální dům v zemi. Nákup Mladé fronty DNES, Lidových novin a serveru iDnes.cz se okamžitě stal symbolem propojení ekonomické, politické a mediální moci. Kritici upozorňovali, že člověk usilující o vládní funkce získává nástroj schopný ovlivňovat veřejnou debatu ve svůj prospěch. Babiš takové výhrady odmítal a opakoval, že redakce zůstanou nezávislé. S odstupem třinácti let se ale ukazuje, že měl již tenkrát daleko vyšší ambice.
Mafra nikdy nebyla skutečným vrcholem mediální pyramidy. Skutečnou moc v českém mediálním prostoru vždy představovala Česká televize a Český rozhlas. Právě na ně nyní míří jeden z nejzásadnějších zásahů od vzniku samostatné republiky. Žádné soukromé noviny ani zpravodajský server totiž nikdy neměly takový vliv jako Česká televize a Český rozhlas. Veřejnoprávní média oslovují miliony lidí denně, pořádají klíčové předvolební debaty, určují témata veřejné diskuse a představují jednu z mála institucí, které jsou schopné dlouhodobě kontrolovat politickou moc bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii. Babišův prodej Mafry tak s odstupem času nepůsobí jako odchod z mediálního prostoru. Naopak. Jde o okamžik, kdy se premiérovi otevírá cesta k mnohem cennějšímu cíli. Veřejnoprávním médiím. Zatímco vlastnictví soukromých novin bylo neustále spojeno s Babišovým střetem zájmů, změna financování České televize a Českého rozhlasu mu vytváří podmínky, za nichž se média veřejné služby mohou dostat do podstatně těsnější závislosti na státu. Tím se Andrej Babiš ocitá nejblíže situaci, o kterou politici s autoritářskými sklony usilují vždy, tedy aby instituce, které je mají kontrolovat, byly zároveň závislé na jejich rozhodnutí.
Vláda Andreje Babiše schválila návrh, podle kterého mají média veřejné služby nově dostávat peníze přímo ze státního rozpočtu. Současně mají přijít o značnou část příjmů. Česká televize má hospodařit přibližně s o miliardu korun nižším rozpočtem, Český rozhlas ztratí dalších 350 až 400 milionů korun. Ministr kultury Oto Klempíř mluví o modernizaci systému a vyšší efektivitě. Premiér Andrej Babiš tvrdí, že veřejnoprávní média nechtěla šetřit. Podobná vysvětlení působí efektně pro ty voliče, kteří se však spokojí s lacinými seriály, nikoliv kvalitním zpravodajstvím, které je náročné nejen finančně, nýbrž i technicky. V celé debatě navíc nejde primárně o miliardu korun ani o účetní změnu nebo technickou úpravu zastaralého systému. Jde o mnohem podstatnější věc, tedy o to, že média, která mají kontrolovat vládu, budou nově finančně závislá na vládě.
Dosavadní systém financování měl jednu zásadní výhodu. Česká televize ani Český rozhlas nebyly závislé na každoročním rozhodování politiků. Jejich financování přicházelo od milionů plátců koncesionářských poplatků. Model měl své nedostatky a dlouhodobě se vedly spory o jeho podobu, vytvářel však určitou ochrannou bariéru mezi politickou mocí a institucemi, jejichž úkolem je tuto moc kontrolovat. Nyní má tato bariéra prakticky zmizet. O penězích veřejnoprávních médií rozhodnou ministři, vláda a parlamentní většina. Tedy lidé, jejichž kroky mají novináři denně sledovat, prověřovat a kriticky hodnotit. Už samotný fakt, že se taková změna odehrává pod vedením Andreje Babiše, vyvolává oprávněné otázky.
Andrej Babiš nikdy nepatřil mezi politiky, kteří by novináře považovali za legitimní součást demokratického systému. Naopak. Posledních třináct let ukazuje opak. Každá investigativní reportáž se v jeho podání mění v kampaň, nepříjemný rozhovor v útok, kritická analýza v důkaz zaujatosti. Prakticky každá významnější kauza spojená s jeho osobou byla doprovázena snahou zpochybnit novináře, kteří o ní informovali. Namísto věcné polemiky s fakty přichází útoky na motivace redakcí a místo vysvětlení následují obvinění z aktivismu. Premiér si za roky v politice vytvořil obraz médií jako protivníka, který údajně pracuje proti jeho vládě. Nyní tento premiér žádá veřejnost, aby uvěřila, že převod financování České televize a Českého rozhlasu pod stát nemá s politikou vůbec nic společného.
Terčem Babišových útoků byla dlouhé roky především Česká televize. Kritizoval její zpravodajství, vedení i jednotlivé moderátory. Zvláštní postavení získal Václav Moravec. Premiér se k němu vracel tak často, že to postupně začalo působit až osobně. Ani Moravcův odchod z České televize nic nezměnil. Ještě před několika týdny Babiš ve svém podcastu znovu ironizoval placené podcasty a nezávislé tvůrce obsahu. Následně vytáhl právě Moravcovo jméno a komentoval jeho nový projekt. Člověk by skoro získal dojem, že bývalý moderátor České televize zaměstnává premiérovu mysl více než část opozice. Moravec přitom představuje symbol něčeho, co Babiš dlouhodobě odmítá. Symbol novinařiny, která nepřijímá politické PR jako hotovou věc, ale klade otázky, ověřuje fakta a vrací se k tématům, která politici nejraději opouštějí.
Není proto překvapivé, že oznámení o změně financování vyvolalo okamžitou reakci opozice. Martin Kupka mluví o zestátnění veřejnoprávních médií. Ivan Bartoš upozorňuje, že média veřejné služby mají kontrolovat politiky, nikoliv být závislá na jejich rozhodnutí. Vít Rakušan obviňuje vládu, že veřejnosti neříká pravdu o skutečných dopadech změny. Všichni přitom míří ke stejnému problému. Veřejnoprávní média mají nově fungovat v systému, kde budou mnohem více odkázána na politické rozhodování. To samo o sobě nemusí znamenat okamžitý zásah do obsahu vysílání. Vytváří to ale prostředí, ve kterém politici získávají nástroj, který dosud neměli. Tlak na média funguje nepřímo. Prostřednictvím ekonomické závislosti, nejistoty a vědomí, že o budoucím rozpočtu rozhodují právě ti lidé, o nichž novináři informují. Veřejnoprávní média nemusejí dostat jediný telefonát z Úřadu vlády. Úplně stačí, když budou vědět, že jejich financování závisí na politické reprezentaci, kterou mají kontrolovat.
Na celé situaci je přitom pozoruhodné ještě něco jiného. Andrej Babiš se Mafry zbavil teprve ve chvíli, kdy mu to začalo být politicky nepohodlné. Prodej vydavatelství přišel po zpřísnění pravidel pro vlastnictví médií vrcholnými politiky. Na první pohled to mohlo působit jako ústup z mediálního prostoru. Jenže současný vývoj naznačuje, že jde spíše o změnu strategie. Soukromé noviny mají svůj vliv, ale nikdy nedosahovaly postavení České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média mají nesrovnatelně větší zásah, větší důvěru a větší schopnost určovat témata veřejné debaty. Pokud někdo hledá skutečné centrum mediálního vlivu v České republice, nenajde ho v redakci soukromého média, nýbrž na Kavčích horách a ve Vinohradské ulici.
Současná vláda se snaží veřejnosti namluvit, že nižší rozpočet automaticky povede k vyšší kvalitě. Taková argumentace zní dobře na tiskové konferenci, ale v realitě působí absurdně. Miliarda korun není kosmetická úprava ani úspora na kancelářských potřebách. Ztráta těchto financí poznamená konkrétní pořady, redakce, zaměstnance i obsah. Česká televize i Český rozhlas dlouhodobě upozorňují, že podobný výpadek nebude možné řešit pouze provozními úsporami. Dotkne se výroby pořadů, regionálního vysílání, zahraničního zpravodajství i původní tvorby. Právě proto jsou zaměstnanci obou institucí ve stávkové pohotovosti.
Nad celou věcí především visí ještě jedna okolnost. Českou republiku čekají za dva roky prezidentské volby. Andrej Babiš je jedním z nejvýznamnějších politických hráčů v zemi a těžko lze pochybovat, že bude chtít sehrát důležitou roli i v tomto souboji. Česká televize a Český rozhlas by měly stejně jako v minulosti pořádat předvolební debaty, ověřovat výroky kandidátů a informovat o jejich kauzách i kampaních. V budoucnu patrně udělají to, co ještě více nezařízne jejich financování.
