Andrej Babiš znovu předstoupil před veřejnost se svým oblíbeným formátem domácího videokázání, v němž se premiér stylizuje do role jediného člověka v zemi, který rozumí cenám paliv, NATO, armádním zakázkám, kratomu, duševnímu zdraví, veřejnoprávním médiím, české vlajce i morálnímu profilu Miroslavy Němcové. Předvedl svébytnou seanci člověka, který přestal rozlišovat mezi výkonem veřejné funkce, osobním marketingem, paranoidní obranou vlastních zájmů a chaotickým proudem všeho, co mu právě proletí hlavou.
Již samotná vizuální stylizace posledního videa byla téměř parodickým souhrnem celé Babišovské éry. Premiér stanul před kamerou v černém triku s dlouhým bílým nápisem, který začínal slovy „Makať, makať, makať. Já jsem šéf, já dělám kampaň.“ Je těžké vymyslet výstižnější nechtěnou metaforu dnešního stavu. Muž, který sedí v čele vlády, už ani nepředstírá, že mezi vládnutím a kampaní existuje rozdíl. Naopak. Veřejně se jím chlubí. Český stát je v jeho pojetí průběžně natáčené jeviště, ministerské řízení směs improvizace i PR a veřejnost publikum, které má být průběžně udržováno v dojmu, že šéf je stále ve střehu, stále maká, stále všechno řeší a ví něco, co média neřeknou. Tahle póza přitom není nová. Jen s každým dalším videem působí méně jako pečlivě budovaný politický styl a víc jako rozpad jakékoli hranice mezi funkcí a sebeprezentací.
První tematická zastávka byla jako obvykle u pohonných hmot, protože právě tam si Babiš v posledních dnech znovu zkouší obnovit jednu ze svých nejoblíbenějších rolí, tedy roli rozhořčeného ochránce motoristů proti drahotě. „Začnu s pohonné hmoty,“ pravil premiér, aniž by ho zjevně příliš znepokojovalo, že už ani ve funkci předsedy vlády necítí potřebu mluvit jazykem, který by připomínal srozumitelnou veřejnou řeč. Pokračoval větou, že lidé asi viděli jeho výzvu a že je rád, že to funguje, protože „na dálnicích hlavní hráči zlevnili naftu“. Hned nato přidal i jeden z těch okamžiků, v nichž se mimořádně ostře ukazuje Babišovská schopnost v několika vteřinách zcela popřít sám sebe a tvářit se přitom jako konzistentní státník. „Ano, je pravda, že jsem v roce 2022 mluvil o zastropování, a potom, když sem viděl, jak to fungovalo v Maďarsku, že vlastně byli téměř bez pohonných hmot…“ Tohle není jen nenápadná korekce starého názoru. Tohle je naprosto učebnicový případ člověka, který ještě nedávno používal zastropování cen jako klacek na soupeře, a jakmile je u moci sám, začne vysvětlovat, že to vlastně nebyl dobrý nápad. Přitom nejde ani tak o změnu postoje samotnou, protože politik může názor měnit. Jde o to, že Babiš nikdy nepřipustí, že tehdy lhal, přeháněl nebo populisticky sliboval něco, co nemělo pevný základ. Ne. On se prostě přelije do nové polohy a tváří se, jakoby to tak bylo vždycky.
Právě v tom se jeho videa stávají cenným dokumentem. Ne tím, co tvrdí o realitě, ale tím, jak dokonale odhalují mechanismus jeho vlastního fungování. Babiš nikdy nevede poctivý spor se svými starými výroky a neřekne, tady jsem se mýlil nebo tady jsem sliboval nesmysl. Místo toho jednoduše přeskočí do nové věty a očekává, že jeho publikum přejde s ním. Důležité není, aby výrok držel pohromadě s minulostí, ale aby v přítomném okamžiku udržel při životě obraz aktivního lídra. Tohle je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak pošetilé brát jeho „kanál pravdy“ jako nějaký relevantní zdroj informací. Není to kanál pravdy, nýbrž průtokový ohřívač momentálního sebeospravedlnění.
Velkou část videa pak Babiš věnoval stému dni své vlády a tady už jeho tón přešel do zcela známého modu ukřivděného vítěze, který potřebuje neustále dokazovat, že opozice neudělala nic, zatímco on už stihl skoro všechno. „No, sto dnů naší vlády. Samozřejmě nás hodnotí opozice, která pro vás za štyry roky neudělala vůbec nic, protože měli jediný program, a to je Antibabiš vlastně. Ničit Babiše a Agrofert a nic jiného neumí a stále v tom pokračují,“ prohlásil. Tahle věta je pozoruhodná hned v několika ohledech. Zaprvé Babiš znovu mimochodem přiznal přesně to, co se jeho tábor dlouhé roky snaží mlžit, totiž že Babiš a Agrofert jsou v jeho vlastním uvažování pořád spojené nádoby. Ve chvíli, kdy mluví o útoku na „Babiše a Agrofert“ téměř jedním dechem, neříká nic jiného než to, že i on sám vnímá střet svých soukromých a veřejných zájmů jako jeden celek. Zadruhé se znovu ukazuje jeho starý trik, kdy jakoukoli kritiku své vlády překlápí do osobní msty. Opozice podle něj nekritizuje opatření, rozpočet, personální politiku nebo zahraniční orientaci. Opozice údajně jen ničí Babiše. Tedy znovu stará známá konstrukce: problém neleží v tom, co dělám, ale v tom, že mě nenávidí.
Právě tahle osobní logika prostupuje celým jeho vládnutím a dělá z něj něco mnohem horšího než jen běžně konfliktní politiku. Pokud totiž premiér každý střet interpretuje jako útok na sebe a svůj svět, pak se z veřejného prostoru stává bojiště jeho ega. A pak už se není čemu divit, že v jednom proudu řeší Agrofert, armádní zakázky, Českou televizi i senátorku Němcovou. Všechno je to součást téhož příběhu, v němž on sám stojí ve středu a všechno ostatní se vztahuje k jeho osobnímu pocitu ohrožení nebo triumfu. Tohle není politický styl pevného lídra. Tohle je styl člověka, který si z veřejné funkce udělal kulisu k nekonečné sebemytologii.
Sto dní vlády, sto dní chaosu a Agrofert
Když pak Babiš pokračoval výčtem úspěchů, celé to znělo jako standardní Babišistická liturgie, v níž se fakta používají spíš jako dekorace než jako kontrolovatelný popis reality. „Ty hlavní věci, snížili sme ty ceny energií o deset procent, máme nejnižší inflaci za posledních devět let,“ prohlásil. Tahle písnička je už dávno ohraná. Neustále stejné zkratky, neustále stejné triumfální formulace, neustále stejné přivlastňování si jakéhokoli pozitivního trendu bez ochoty přiznat širší souvislosti nebo jiná vysvětlení. U Babiše nejde o to, že by záměrně pracoval s úplně smyšleným světem v každé jednotlivosti. Jde o to, že svět redukuje na pár vět, které mají vyvolat dojem, že vláda je výhradním zdrojem všeho dobrého. Inflace klesla? To je jeho zásluha. Energie zlevnily? To je jeho zásluha. Ceny paliv se pohnou o korunu? To je jeho výzva. U takového politika pak mizí jakýkoli smysl pro institucionální pokoru i pro to, že stát není osobní firma jednoho marketéra s kamerou.
Ještě znepokojivější rovinu dostalo video ve chvíli, kdy se premiér pustil do obrany svého přístupu k armádě a obranným výdajům. To už totiž nejde jen o běžné žvanění k cenám benzínu, ale o oblast, kde má každé slovo předsedy vlády váhu pro vnitřní bezpečnostní prostředí i pro důvěryhodnost země vůči spojencům. Babiš se ale ani zde neubránil svému typickému stylu, v němž směšuje poloinformace, sebejistotu a paranoiu. „Chci jenom říct, že se těšim na summit NATO, abych vysvětlil, a my to vysvětlujeme průběžně, našim spojencům, že samozřejmě uděláme maximum proto, abysme plnili naše závazky, ale abysme ich plnili smysluplně,“ uvedl a hned vzápětí přidal větu, která už působí jako klasický únik do konspirační mlhy: „Možná, a to nevíte, protože média vám to neřeknou, ale na obraně se vyšetřuje asi štyrycet podivných zakázek.“ To je naprosto typický Babiš. Když potřebuje vysvětlit, proč neplní nebo zdržuje, okamžitě vytáhne nejasný balík podezření, který má posloužit jako univerzální omluva. Není třeba nic doložit, nic přesně pojmenovat, nic procesně vyložit. Stačí naznačit, že se vyšetřuje cosi podivného, a z publika se má stát vděčný příjemce věty, že vlastně není problém v něm, ale v minulosti a ve skrytých nepořádcích, které on statečně odkrývá.
Právě tak se ale nevyjadřuje státník, který chce spojencům vysvětlovat obrannou politiku země. Tak se vyjadřuje člověk, který si z bezpečnostního tématu dělá domácí agitku. Mluvit o summitu NATO a současně do toho sypat neurčité historky o čtyřiceti podivných zakázkách bez kontextu, bez vysvětlení a bez jasného institucionálního rámce, to není projev odpovědného premiéra. To je jen další díl Babišovského seriálu, v němž se všechno vysvětluje tak, aby on vypadal jako ten jediný, kdo ještě drží pořádek, zatímco všude kolem leží podezřelé hromady cizích vin. Přitom právě takové zacházení s obranou je mimořádně nebezpečné. Bezpečnostní politika se nesmí stát stejnou kaší polopravd, sebechvály a neurčitých obvinění, jakou Babiš vaří u cen paliv nebo koncesionářských poplatků. Jenže on to dělá úplně stejně. V jeho světě mezi těmito oblastmi neexistuje kvalitativní rozdíl. Všechno je jen další kulisa pro roli muže, který všechno ví a všechno zachraňuje.
Pak přišel okamžik, který by sám o sobě stačil jako malá metafora celé věci. Premiér při obranném tématu prohlásil, že „my si samozřejmě vážíme naší armádu“. Na první pohled jde o jazykový lapsus, který by u jiného politika mohl být jen úsměvným detailem. Jenže u Babiše se právě v těchto momentech jazyk stává symptomem něčeho hlubšího. Tohle není jednorázové přeřeknutí. Tohle je dlouhodobý stav člověka, který stojí v čele vlády, mluví stále častěji jazykem připomínajícím improvizovanou směs češtiny, slovenštiny a osobního vnitřního šumu a současně se tváří jako nejvyšší autorita nad vším od cen salámu po summit NATO. V tom vzniká zvláštní a čím dál nepříjemnější kontrast. Na jedné straně moc, sebejistota, neustálé oslovování národa. Na druhé straně rozpadající se řeč, logická neusazenost a obsahová roztěkanost. Když člověk poslouchá jeho videa delší dobu poctivě a v kuse, nezačne mít pocit, že sleduje jen dalšího populistu. Začne mít pocit, že sleduje chaotického ezoterika, který už sám nerozlišuje mezi dojmem, intuicí, vlastním pocitem pravdy a reálným řízením státu.
Tenhle dojem ještě zesílil ve chvíli, kdy se Babiš pustil do tématu dronů a moderního válčení a zničehonic prohodil, že „Ukrajinci v tomhle jsou absolutně skvělí“. Ta věta by sama o sobě mohla být neproblematickou pochvalou konkrétní zkušenosti, jenže v Babišově podání působí jako další záblesk náhodného směru v nekonečném proudu slov, které se nikam systematicky neskládají. Jednu chvíli mluví o závazcích vůči NATO, pak o podivných zakázkách, pak o platech vojáků, pak o tom, jak si váží armádu, a hned nato o Ukrajincích a dronech. Ve výsledku nezůstává žádný ucelený obraz obranné politiky. Zůstává jen dojem, že premiér zase jednou obešel několik tematických stanovišť, u každého zanechal trochu dojmu, trochu nejistoty a trochu sebechvály, a odešel dál.
Kratom a předseda vlády v roli fascinovaného návštěvníka ezoterického veletrhu
Jakmile se pak video přesunulo ke zdraví a kratomu, celá věc už téměř ztratila poslední zbytky běžného premiérského rámce. Téma veřejného zdraví je samo o sobě natolik závažné, že by vyžadovalo naprosto přesnou a disciplinovanou komunikaci, zvlášť pokud jde o látky s rizikovým užíváním a o duševní zdraví mladých lidí. Jenže Babiš o tom mluvil přesně ve stylu člověka, který dnes dopoledne náhodou objevil nové fascinující prostředí a teď jím chce bez zbytku nakazit celý národ. „Měl jsem asi tři schůzky ohledně kratomu,“ oznámil veřejnosti. Již to samo o sobě působilo pozoruhodně. Předseda vlády země mluví o citlivém tématu návykových a psychoaktivních látek způsobem, který připomíná zápis člověka vracejícího se z improvizovaného workshopu. Není si jistý ani počtem schůzek, není zřejmé, jaký byl jejich rámec, kdo byl oficiální partner a co z nich plyne pro veřejnou politiku. Místo toho přichází další osobní fascinace.
„Nejvíc inspirativní schůzka pro mě byla s Adamem Novákem. A je ako fakt zajímavý člověk, kteří se věnuje bylinkám a zdravému životnímu stylu a cestuje a pořádá různé jógy, tak doufám, že ho to nepoškodí,“ prohlásil premiér. Tahle pasáž je vlastně natolik absurdní, že by v normálním státě působila jako parodie na chaotického vůdce, který se po cestě mezi benzínkou a summitem NATO zastavil na esoterickém semináři a rozhodl se o tom informovat republiku. Jenže tady nejde o parodii. Tohle je reálný premiér, který veřejnosti oznamuje, že ho nejvíc inspiroval člověk, zabývající se bylinkami, jógou a alternativními přístupy, a současně to vkládá do rámce veřejné politiky k problematice kratomu. Je těžké vymyslet výstižnější ukázku toho, jak se u Babiše rozpadá hranice mezi odbornou politikou a osobní fascinací.
Samozřejmě není nic špatného na tom, když politik mluví s různými lidmi a snaží se pochopit různé pohledy. Jenže v Babišově podání nejde o strukturovaný dialog. Jde o další díl jeho osobního gurmánství pro všechno, co působí „zajímavě“, „inspirativně“ a dostatečně neotřele na to, aby to mohl lidem prodat jako důkaz, že zase objevil něco, co standardní média a vědci nevidí. Nejde jen o jógu nebo bylinky. Jde o samotný způsob uvažování. Babiš se čím dál víc pohybuje ve světě dojmů, spontánních fascinací, improvizovaných autorit a osobních pravd, které nejsou ukotveny v pevném institucionálním rámci. Jednou to je údajně jediná pravda o cenách paliv, podruhé armádní zakázky, potřetí Adam Novák. Všechno to drží pohromadě jen díky vlastnímu Babišově pocitu, že to dává smysl.
Ještě podivnější je, že to celé doplnil informací, že bude kulatý stůl s odborníky z duševního zdraví, ale také s uživateli. I tady samozřejmě může být v principu rozumné mluvit nejen s odborníky, ale i s lidmi, kteří mají přímou zkušenost. Jenže v kombinaci s předchozí částí videa to nevytváří dojem promyšlené a odpovědné politiky. Vytváří to dojem člověka, který si hraje na průzkumníka vlastního alternativního vesmíru a není schopen svou roli předsedy vlády oddělit od fascinace každým dalším inspirativním typem, kterého právě potkal.
Nijak menší chaos nepřišel ani u veřejnoprávních médií. Babiš se pustil do vysvětlování plánu na zrušení koncesionářských poplatků a současně se snažil zatajit naprostý zmatek, který jeho vláda kolem tohoto tématu způsobila. „Prosimvás, poplatky, Česká televize, je tu debata, návrh poslanců, který ještě není hotový,“ řekl a už tato formulace sama o sobě ukazuje vše podstatné. Premiér mluví o zásadním zásahu do financování médií veřejné služby, ale návrh ještě není hotový. Přesto už měsíce politicky těží z jeho slibu, přesto už jím straší, uklidňuje, přepisuje veřejnou debatu a vytváří kolem něj dojem, že všechno je vlastně jednoduché a pod kontrolou. Pak přijde autentické video, ze kterého vypadne jednoduchá pravda: návrh není hotový.
Následně se Babiš snažil uklidňovat veřejnost, že převod financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet neznamená žádné ohrožení. „Není to žádné ohrožení nikoho, kdybysme my chtěli někoho ohrožovat v minulosti, tak sme to mohli udělat,“ prohlásil. To je mimořádně výmluvná věta. Nejen svou nechtěnou brutalitou, ale i tím, co v sobě skutečně obsahuje. Premiér v zásadě říká: uklidněte se, kdybychom vás chtěli poškodit, už jsme to přece mohli udělat dřív. Takhle přece nemluví člověk, který ctí institucionální nezávislost médií veřejné služby. Takhle mluví člověk, který dává najevo, že schopnost někoho ohrozit chápe jako reálnou možnost, kterou si jen zatím nevybral. A to je na celé věci možná ještě děsivější než samotný chaos kolem poplatků. U Babiše totiž není problém jen v tom, co říká. Problém je i v tom, co odhaluje mimoděk o svém vztahu k institucím, které nemá přímo v ruce.
Česká televize jako kořist a Němcová jako věčný terč premiérovy buranské posedlosti
Skutečně skandální moment ale přišel ve chvíli, kdy Babiš začal mluvit o financích České televize. „A bylo by fajn vlastně, kdyby Česká televize například se mnou vlastně sme pohovořili o tých financích. Abystě nám ukázali, jak na tom ste s cashflow a jak to je, protože ty vaše náklady zkrátka s porovnáním z jinými televizemi sou extrémně vysoké. Lidi za to platí, nikdo to nemůže kontrolovat, takže, věřte mi, že to nemá nic společného s omezováním demokracie,“ prohlásil. Tady již nejde o jazykový rozklad ani o komickou improvizaci, nýbrž o přímý a mimořádně nebezpečný instinkt moci. Premiér se bez nejmenšího ostychu stylizuje do role člověka, který by si rád s Českou televizí „pohovořil“ o jejích financích a nechal si ukázat cashflow, protože její náklady jsou prý příliš vysoké. To není běžná poznámka do debaty o efektivitě veřejné služby, ale výraz mocenského nároku. Nároku politika, který si myslí, že když už se bavíme o penězích placených lidmi, měl by mít právo vstoupit dovnitř a nechat si věci předvést. Jenže právě v tom je celý problém. Česká televize není premiérův podnik, není to pobočka ministerstva ani oddělení státní příspěvkové organizace, které si šéf vlády pozve na kobereček, aby mu ukázalo papíry. Pokud předseda vlády tuhle hranici nechápe nebo ji vědomě maže, pak nejde o drobný přešlap. Jde o nebezpečný signál o jeho pojetí médií veřejné služby.
Ještě pozoruhodnější je, že se tento mocenský instinkt pokusil obalit obvyklou babišovskou mantrou. Lidi za to platí, nikdo to nemůže kontrolovat, věřte mi, nemá to nic společného s omezováním demokracie. Právě tahle směsice paternalismu a zároveň zneklidňujícího nároku je pro něj typická. Nejprve vytvoří problém, pak si sám přiřkne roli toho, kdo má právo do problému vstoupit, a nakonec publikum uklidní, že jde vlastně o obranu veřejného zájmu. Jenže právě toto je elementární definice mocenského zasahování. Nejde o kontrolu v zákonném a institucionálním smyslu. Jde o osobní chuť premiéra nahlížet, hovořit, ptát se, nechat si ukazovat a u toho všeho ještě tvrdit, že je to jen zcela nevinný zájem o hospodaření.
Na samotný konec pak Babiš přihodil i tradiční dávku vlastenecké pózy, fotbalu a útoku na Miroslavu Němcovou. V souvislosti s plánovaným zápasem české reprezentace s Dánskem prohlásil, že navrhl Den české vlajky, protože všude mají být české vlajky a lidé mají být hrdí na svou zemi. Už to samo o sobě zní v jeho podání jako další dávka laciného vlasteneckého kýče, v němž se z národního symbolu stává okamžitě politický klacek, navíc z úst člověka, který se ani jako český premiér po letech v nejrůznějších politických funkcích doposud nezvládl naučit mluvit česky. Tím to nekončí, protože okamžitě potřeboval oním prstíčkovým klacíčkem ukázat na konkrétního nepřítele. „V Senátu je taková jedna pani, která popíjela vodku v Kremlu a strašně křičela, že to předložil Babiš, tak ona tu českou vlajku nechce,“ prohlásil, jak jinak než nezvládnutou češtinou. To již není jen trapné, jen uboze buranské, lživé a cíleně odporné. Dlouhodobé Babišovy útoky na Miroslavu Němcovou přes údajnou vodku v Kremlu patří k nejhnusnějším a nejprimitivnějším motivům premiérovy politické komunikace. Není na nich nic vtipného ani lidového. Jde jen o opakovanou snahu udělat z jedné konkrétní političky fackovacího panáka, na kterého se dá průběžně házet cokoliv, když se to hodí do příběhu o zrádcích, elitách a vlastencích.
Právě v tom je celý závěr videa až odpudivě výmluvný. Premiér, který v jedné seanci zvládne pohovořit na téma pohonné hmoty, armáda, NATO, drony, kratom, Česká televizi, cashflow, fotbal, česká vlajka a dehonestovat Miroslavu Němcovou nejhnusnějším, lidsky zcela odporným způsobem, na který jeho voliči zoufale dobře slyší, přičemž nakonec ještě publiku vzkáže, že právě tady dostává „pravdivé informace založené na datech a faktech“, je politováníhodnou osobou, která se stala obětí vlastního sebeklamu. Když pak připojí svůj obvyklý pokřik: „Makáme dál!,“ jde o obraz směšného muže z fiktivní Hotentáli, který propadl iluzi sebedokonalosti. Proto je potřeba brát jeho autentické výroky vážněji než uhlazené přepisy agenturních zpráv, které z nich pak s námahou destilují cosi, co má připomínat standardní politické sdělení. Ne. K pochopení dnešního Babiše nestačí číst přefiltrované shrnutí. Je potřeba slyšet, jak mluví, jak přeskakuje, jak si protiřečí, jak všechno spojuje do jedné podivné směsi marketingu, paranoie, osobních vášní a improvizovaných autorit. Teprve pak je vidět, že v čele české vlády nestojí jen další hlasitý populista. Stojí tam chaotický ezoterik moci, který se neustále tváří jako jediný zdroj pravdy, ale ve skutečnosti zanechává za sebou jen stále hustší mlhu, v níž mizí hranice mezi státem a sebou samým. Jestli má česká demokracie dnes nějaký opravdu základní program, pak to není nic složitého ani intelektuálně rafinovaného. Je to prosté odmítnutí toho, aby se země dál nechala řídit tímto typem člověka, tímto typem řeči a tímto typem mentálního chaosu.
