Výrok jihomoravského hejtmana Jana Grolicha o tom, že „už i ODS ztratila ekonomickou kompetenci“ a že „shání ministra financí“, působí v současném politickém kontextu jako výrazná ukázka vnitrokoaličního alibismu. Přichází totiž z prostředí KDU-ČSL, tedy strany, která se do Poslanecké sněmovny dlouhodobě dostává především díky volebnímu spojenectví s ODS a TOP 09, a jejíž samostatný politický vliv by bez této podpory zůstal výrazně omezený.
Právě ODS byla hlavním tahounem koalice Spolu, která lidovcům opakovaně umožnila politické přežití na celostátní úrovni, přestože jejich vlastní volební potenciál se pohybuje dlouhodobě na hranici relevance. Kritika přicházející z této pozice proto působí spíše jako snaha přenést odpovědnost za neúspěch koalice výhradně na nejsilnějšího partnera, než jako poctivá sebereflexe.
Výsledky posledních voleb je přitom nutné hodnotit v širších souvislostech. Ano, ODS hrála v koalici Spolu klíčovou roli a její volební propad, včetně neúspěchu tehdejšího ministra financí na kandidátce, byl výrazným signálem ztráty důvěry části voličů. Z toho však nelze automaticky vyvozovat, že odpovědnost nese výhradně jedna strana. Na výsledku se podílely všechny složky koalice, včetně KDU-ČSL, jejíž ministři měli v klíčových resortech výrazný prostor ovlivňovat podobu vládní politiky.
Přesto právě o vlastním podílu lidovců na selhání vlády Jan Grolich ve svých vyjádřeních mlčí. Pokud hovoří o hledání nového ministra financí, bylo by zároveň namístě otevřít debatu o fungování dalších resortů, které byly v gesci jeho stranických kolegů. Ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením Mariana Jurečky čelilo opakované kritice za neprůhledné reformní návrhy, problematickou komunikaci i neschopnost vysvětlit veřejnosti dlouhodobé dopady svých kroků. Ministerstvo zemědělství a ministerstvo životního prostředí se rovněž potýkaly s nízkou důvěrou odborné i laické veřejnosti a s výhradami vůči způsobu prosazování klíčových legislativních změn.
Zvláštní pozornost si zaslouží působení ministra životního prostředí Petra Hladíka. Jeho politické kroky byly dlouhodobě spojovány s kontroverzemi kolem zálohování nápojových obalů, vztahů s průmyslovými lobby i s využíváním státních institucí v rámci předvolební kampaně. Na problematické aspekty jeho působení upozorňovala opakovaně i investigativní média, včetně serveru Neovlivní.cz. K dalším sporným oblastem patřilo i prosazování Národního parku Křivoklátsko, které vyvolalo odpor části regionálních samospráv a veřejnosti.
Ani v oblasti zemědělství se nepodařilo naplnit většinu vládních slibů. Zemědělci i profesní organizace dlouhodobě upozorňovali na nesoulad mezi programovým prohlášením a reálnými kroky vlády. Analýzy ukazovaly, že značná část závazků zůstala nesplněna nebo byla realizována pouze částečně. To přispělo k postupné ztrátě podpory nejen na venkově, ale i mezi tradičními voliči koalice.
Významnou roli v celkovém propadu sehrála také komunikace vlády, která byla opakovaně označována za chaotickou, nejednotnou a neschopnou vysvětlovat veřejnosti smysl nepopulárních opatření. Nedostatečná koordinace mezi jednotlivými ministry a slabá krizová komunikace prohlubovaly nedůvěru a vytvářely dojem nekompetence napříč celým kabinetem.
V tomto kontextu působí Grolichova kritika ODS jako účelová a jednostranná. Namísto komplexního vyhodnocení selhání celé vládní koalice se odpovědnost redukuje na jeden resort a jednu stranu. Takový přístup však nevede k obnově důvěry, ale spíše k dalšímu štěpení politického prostoru a k prohlubování vnitřních konfliktů.
Pokud má být hledání „kompetentnějšího ministra financí“ míněno vážně, musí být součástí širší debaty o kvalitě politického řízení státu, personálním obsazení klíčových funkcí a skutečné odpovědnosti jednotlivých stran za výsledky vlády. Bez otevřeného pojmenování vlastních chyb a bez ochoty přijmout podíl na neúspěchu zůstane podobná kritika jen dalším projevem selektivní paměti a politického oportunismu.
Teprve v okamžiku, kdy budou jednotlivé strany ochotny hodnotit vlastní působení se stejnou přísností, jakou uplatňují vůči svým partnerům, může vzniknout prostor pro skutečnou obnovu důvěry veřejnosti. Bez této sebereflexe zůstane hledání viníků jen další epizodou v dlouhé sérii povolebních výmluv.
