Jindřich Rajchl se v české politice dávno nepohybuje jako někdo, kdo jen rád přestřelí, zkouší hranice nebo si plete hrubost s odvahou. Čím dál častěji působí jako člověk, který přesně ví, co dělá, a spoléhá na to, že mu projde i to, co by u jiných vyvolalo okamžitou právní a politickou reakci.
Když se 8. ledna 2026 objevil v pořadu České televize Máte slovo a dostal otázku „Chtěl byste, aby Rusko vypadlo z Ukrajiny?“, nešlo o žádný chyták, žádnou složitou geopolitickou hádanku ani o rafinovanou past moderátorky. Šlo o zcela základní test toho, zda je člověk schopen říct, že agresor má opustit území napadeného státu. Rajchl na tuhle otázku odpověděl jediným slovem. „Nechtěl,“ odpověděl Jindřich Rajchl. Tím v přímém přenosu shrnul víc o sobě, svém politickém instinktu i morální výbavě, než by dokázalo deset jeho dlouhých videí o systému, elitách a údajném vlastenectví. Zdeněk Šarapatka se rozhodl, že právě toto již nenechá v poloze dalšího odporného, ale beztrestného veřejného výroku. Jeho reakce nebyla jen ostrá, ale také systematická a právně zarámovaná. „Tolerance orgánů činných v trestním řízení k protizákonným výrokům Jindřicha Rajchla je ohromující,“ napsal Zdeněk Šarapatka. V této větě je obsažena celá frustrace z českého prostředí, v němž se část veřejných figur naučila fungovat s přesvědčením, že si mohou dovolit skoro cokoli, zatímco stát bude dál váhat, přešlapovat a předstírat, že pořád ještě není jasné, kde končí politická provokace a začíná otevřené schvalování agresivního zločinu. Šarapatka tuto toleranci nepopisuje jako omyl nebo byrokratickou neochotu. Vidí v ní závažný problém systému, který dovoluje, aby se člověk s takovým dosahem a takovou chutí koketovat s proruskými pozicemi pohyboval téměř bez následků. „Zda jde o slepotu ze strachu před ‚mocí‘ kumpánů Babiše a ztrátou kariér nevíme,“ přitvrdil Šarapatka. To není jen kritika pasivity, nýbrž podezření, že část institucionální nečinnosti může vyrůstat i ze strachu před prostředím, které si podobné lidi hýčká jako užitečné radikály.
Šarapatka přitom nepíše o Rajchlovi jako o excentrikovi na okraji, který občas utrousí něco nechutného. Popisuje ho jako člověka, jemuž „beztrestně prochází i tak flagrantní zločiny, za které ausgerechnet i jeho klienti vyfásli trest čtyřleté podmínky“. To je mimořádně tvrdá formulace, protože v ní není jen hněv nad jedním výrokem z televizní debaty, ale i připomínka Rajchlovy profese a role advokáta. Šarapatka tím říká jednoduchou a nepříjemnou věc. Rajchl velmi dobře ví, v jakém prostoru se pohybuje. Není to někdo, kdo by nevěděl, co veřejně schvaluje, co omlouvá a jak se podobné výroky čtou v právním jazyce. Proto je podle něj celá věc ještě horší. Nejde o nevědomost, ale o vědomé posouvání hranic. Nejde o zkrat, ale o politický styl, který si na beztrestnost zvykl natolik, že už ani necítí potřebu zakrývat, jak daleko je ochoten zajít.
V tomto bodě je Šarapatkův text nejpřesnější. „S jídlem roste chuť: že Rajchl v ČT páchá trestný čin schvalování a ospravedlňování zločinu proti míru a veřejně schvaluje vojenskou invazi Ruské federace na území Ukrajiny, už nesmí zůstat bez trestu,“ uvedl. To není jen publicistická nadsázka, nýbrž věta, která celý spor přesouvá z roviny morálního pobouření do roviny konkrétního právního tvrzení. Nejde jen o konstatování toho, jak nechutné jsou Rajchlovy výroky, ale o to, že podle Šarapatky již vystoupení předsedy PRO v České televizi naplňuje znaky konkrétního trestného jednání. Jakkoliv lze na celou věc nahlédnout, je zřejmé, proč se Šarapatka rozhodl neskončit u komentáře na síti, ale posunout věc ke Státnímu zastupitelství. V českém veřejném prostoru totiž dlouhodobě platí nebezpečný zvyk, kterým je zlehčování nebezpečných proruských výroků a jejich vydávání za pouhou přepjatou rétoriku, provokaci, či pouhý názor. Šarapatka tenhle únik pevně odmítl a přesně pojmenoval to, čeho se zřejmě někteří bojí.
Podstatné přitom je, že Rajchlův výrok nestojí izolovaně. On na otázku slovem „nechtěl“ neodpověděl v nějaké abstraktní debatě o podobě mírového uspořádání nebo v technické rozpravě o diplomatických variantách ukončení války. Odpověděl takto na přímou otázku. V tom je celá odpověď tak ohavná. Není v ní nic složitého, co by šlo dodatečně zachraňovat jako nepochopený detail. Nejde o nešikovnou formulaci typu „chtěl bych spíš příměří“ nebo „situace je složitější“. Rajchl neřekl, že si přeje jednání, kompromis nebo jiný mechanismus ukončení války. Řekl, že nechce, aby Rusko vypadlo z Ukrajiny. V překladu to znamená, že nepovažuje za žádoucí, aby okupující armáda opustila území napadeného státu. To je moment, v němž není kam uhýbat. Přesně proto Šarapatka přestal uhýbat také.
Ve svém vyjádření navíc připomněl, že Rajchl svůj výrok následně doplnil „nepodloženými spekulacemi o údajné genocidě, která by dle něj na území Ukrajiny v případě ukončení okupace měla nastat“. I to je důležitý detail, protože ukazuje známý mechanismus proruské propagandy v českém překladu. Nejdřív se zpochybní základní právo napadené země na osvobození vlastního území. Pak se okamžitě přidá strašák, že pokud by k osvobození došlo, následovala by jakási katastrofa, masakr nebo pomsta, která má zpětně legitimizovat pokračování okupace. Tím se z agresora dělá téměř správce pořádku a z napadené země potenciální hrozba. Je to převrácený, cynický a důvěrně známý jazyk všech, kdo se snaží ruskou válku převyprávět jako cosi složitějšího než prostou invazi. V tomto světě už okupace není problém. Problémem se stává její konec. Rajchl se do této logiky zařadil s odzbrojující otevřeností.
Šarapatka současně nezůstal u rétoriky, ale popsal i svůj konkrétní krok. „Proto jsem dnes na Jindřicha Rajchla podal u státního zastupitelství v součinnosti s JUDr. Artur Ostrý trestní oznámení. Zlu se neustupuje!“ napsal. V tom je obsažen nejen právní krok, ale i základní politický a morální postoj. Šarapatka tím odmítá český zvyk neustále ustupovat lidem, kteří se živí překračováním hranic, normalizací extrému a pokusy posouvat veřejnou debatu směrem, kde už se ani nehraje na loajalitu k vlastnímu civilizačnímu prostoru. Když k tomu přibyl i text advokáta Artura Ostrého, který věc právně rozvedl, přestala být celá kauza jen ostrou facebookovou přestřelkou. Získala podobu jasně artikulovaného pokusu přinutit české instituce, aby konečně ukázaly, zda jsou schopny číst podobné výroky stejně vážně jako jejich autoři.
Zde se ukazuje, proč je Šarapatkův krok tolik důležitý. Nejde totiž jen o jednoho politika a jeden odporný televizní výrok, nýbrž o to, jak dlouho se v Česku toleruje prostředí, v němž se otevřené nadržování ruské agresi schovává za svobodu slova. Jde o to, jak ochotně část veřejného prostoru přijala, že se dají donekonečna bez právních následků relativizovat ruské zločiny, zpochybňovat právo Ukrajiny na obranu a strašit důsledky osvobození okupovaných území. Jde i o to, že lidé typu Rajchla dávno nefungují jako jednotlivci na periferii, ale jako součást širšího politického a mediálního ekosystému, který má v české společnosti své publikum, své ochránce i ty, kteří takové jednání tiše tolerují.
Šarapatka to ve stručnosti vystihl přesně. Když píše o „slepotě ze strachu“ a o toleranci, která je „ohromující“, neútočí pouze na Rajchla, ale i na celý systém pohodlného přehlížení, který je postavený na permanentním odkládání odpovědi na základní otázku, kde končí hranice politické provokace. Rajchl v tomto smyslu nepředvádí jen radikalismus. Předvádí test toho, kam až může zajít a kdo všechno se ještě bude tvářit, že pořád nejde o nic definitivního. Proto je trestní oznámení podstatné. Vynucuje si totiž odpověď. Buď podobné výroky český právní stát bere vážně, nebo ne. Buď platí, že veřejné schvalování a ospravedlňování agresivní války má své hranice i sankce, nebo česká politika dospěla do bodu, kdy si každý dost hlasitý a dost politicky krytý hráč může dovolit téměř cokoli. Šarapatka přitom nehraje na to, že by jeden právní krok sám o sobě vyřešil proruský jed v české debatě. Správně však pochopil, že další mlčení a další shovívavé mávnutí rukou by bylo jen dalším pozváním k tomu, aby Rajchl a jemu podobní zkusili příště ještě víc.
Na celé věci je nepříjemně příznačné i to, že Rajchl se do této pozice stylizuje v prostředí veřejnoprávní televize, tedy na půdě, kde se ještě pořád předstírá elementární odpovědnost a základní demokratický rámec. Není to výkřik z okraje internetu. Není to telegram z anonymního kanálu ani status nějakého bezejmenného trolla. Je to odpověď politika a advokáta v České televizi. Tím je to horší, ne mírnější. Protože to ukazuje, jak daleko se posunula hranice únosného. Co by dřív znamenalo okamžitou společenskou diskvalifikaci, to je dnes jen další segment večerního vysílání, po němž následuje obligátní debata, zda to nebylo vytrženo z kontextu a zda by přece jen nebylo přehnané mluvit o právní odpovědnosti.
Nebyla by. Šarapatka to pochopil dřív než mnozí jiní. Jeho krok je ostrý, ale po tom, co zaznělo, také přiměřený. V zemi, která se sama historicky opírá o zkušenost s okupací, by přece nemělo být nutné složitě vysvětlovat, proč je odpověď Rajchla skandální. Nemělo by být nutné vyjasňovat, proč podobná slova nesmějí dál bez odporu zapadnout do šumu české politické zábavy. Stejně tak by nemělo být nutné suplovat základní cit pro hranici mezi odporným názorem a veřejným schvalováním zločinu.
Šarapatka se proto nerozhodl jen komentovat Rajchla. Rozhodl se postavit proti celé logice ustupování. „Zlu se neustupuje!“ napsal zcela přesně a bez kompromisu. V zemi, kde se příliš často ustupuje právě těm, kdo svou drzost zaměňují za sílu, je to věta přesná a velice potřebná. Rajchl teď dostal to, co měl dostat už ve chvíli, kdy se rozhodl, že ani odchod ruské armády z okupovaného území není něco, co by si přál. Nyní je na českých institucích, aby ukázaly, jestli jeho beztrestnost byla jen dosavadní leností, nebo se stane novou normou.
