Matěj Ondřej Havel udělal o víkendu něco, co by v zemi, která se ráda označuje za svobodnou, západní a moderní, nemělo budit skoro žádné zvláštní pozdvižení, a přesto se z toho znovu stala koncentrovaná ukázka všeho, co je na české debatě o stejnopohlavních svazcích unavené, pokrytecké a intelektuálně líné.
Předseda TOP 09 oddal pár dvou mužů a připojil k tomu větu, která je ve své prostotě téměř odzbrojující. „Neexistuje důvod, proč by nemohly stejnopohlavní páry uzavírat manželství. V minulém volebním období jsme prosadili alespoň partnerství s rovnými právy. Dál budu pracovat na tom, aby bylo manželství fakt pro všechny. Bylo mi potěšením, stát dnes poprvé při uzavření partnerství.,“ napsal Matěj Ondřej Havel. V tom je obsažena celá potíž. Neexistuje důvod, proč by nemohly. Česká politika již roky funguje tak, jako by existence důvodu byla nepodstatná. Zjevně stačí tradice, zvyk, nechuť, kulturní reflex a obecná ochota držet stejnopohlavní páry v institutu, který je sice čím dál podobnější manželství, ale pořád jím není.
Havlův text nevyvolal jen souhlasné reakce. Pod příspěvkem se velmi rychle objevila i směs pobouření, posměchu a banálních konzervativních floskulí, která se kolem rovného manželství objevuje pokaždé, když někdo připomene, že partnerství není totéž co manželství, a právní kosmetika stále není rovnoprávnost. „Nesouhlasím, tisíc let dozadu je manželství uzavíráno mezi mužem a ženou. Stejnopohlavním párům musí stačit partnerství se stejnými právy, přemýšlejte l čemu by to mohlo do budoucna vést,“ napsala jedna z diskutujících. Jde o ukázku jednoho ze základních mechanismů, jimiž se odpor k rovnému manželství udržuje při životě. Ne argumentem, ne důslednou obhajobou nějakého právního principu, ale odvolávkou na dávnost, zvyk a mlhavou hrozbu, že to někam, neznámo kam, povede. To, že něco existovalo dlouho, však samo o sobě nemusí být správné. Schází konkrétní věcný důvod k odmítání rovného manželství a je nahrazen neurčitou úzkostí z budoucnosti.
Reakce pod příspěvkem ukázaly i to, jak slabé podobné argumenty ve skutečnosti jsou, když se na ně odpoví přímo. „Tisíc let dozadu bylo manželství smlouva rodiny nevěsty s manželem, žena byla předmětem té smlouvy a ženy se na názor nikdo moc neptal. Mimochodem je to taky etymologie slova manželství. A už mockrát se to posunulo, v našich končinách mají ženy už dneska rovná práva (alespoň před zákonem), je na čase se opět posunout dál. Nebo snad voláte po něčem, co bylo skutečně tisíc let dozadu?,“ reagoval na předchozí obavy další z diskutujících. To je odpověď, kterou si podobné tradiční reflexy zaslouží v případě, že někdo začne operovat tisíciletou tradicí a zapomíná nebo záměrně zamlčuje, že velká část této tradice byla postavena na právní nerovnosti žen, na jejich menší autonomii a na pojetí manželství, které se dnešnímu pojetí už dávno nepodobá. Volání po „tradičním manželství“ je ve veřejné debatě často velmi selektivní. Konzervativci si z tradice vyberou jen to, co se jim hodí, a zbytek nechají potichu zmizet. Nikdo z nich přece nechce návrat k tomu, aby žena byla právně podřízená, neměla vlastní majetkovou autonomii nebo byla chápána jako předmět rodinné smlouvy. Přesto se rádi schovávají za větu, že manželství bylo „vždycky“ mezi mužem a ženou, jako by tím vyřkli něco samozřejmě závazného. Ve skutečnosti jen ukazují, jak potřebují minulost coby zástěrku pro neochotu připustit plnou rovnost.
Matěj Ondřej Havel neřekl nic radikálního. Jen odmítl přistoupit na kompromis, kterým je partnerství, namísto manželství. Rozdíl zásadní je. Od 1. ledna 2025 sice v Česku platí nový institut partnerství, který nahradil registrované partnerství a přiblížil práva stejnopohlavních párů manželství velmi výrazně, ale stále nejde o totéž. Partnerství a manželství jsou podle českého práva nadále dvě různé instituce, i když se uzavírají stejným postupem, zapisují se do stejné matriky a jejich právní účinky jsou v řadě oblastí podobné. Český stát tím vlastně přiznal, že stejnopohlavní páry mohou mít téměř totožná práva a povinnosti jako manželé, ale zároveň si stále hlídá, aby jim nepřiznal totéž jméno. Tím z celé debaty dělá něco, co je v jádru symbolické, kulturní a hodnotové. Už se totiž nevede hlavní spor o to, zda stejnopohlavní páry unesou společné jmění, dědění, vdovský či vdovecký důchod nebo právní vazby uvnitř rodiny. To již český právní řád ve velké míře uznal. Spor se vede o to, zda společnost dovolí pojmenování svazku manželstvím.
Stále jde o symbolické vymezení, kdo smí být plně uvnitř a kdo má zůstat v oddělené kategorii. Český právní řád dnes stejnopohlavním párům nabízí partnerství s výrazně rozšířenými právy, přesto je stále postavený na tom, že pár stejného pohlaví nedostává stejnou výchozí pozici jako pár manželský. Zde je Havlův postoj důležitější, než se může zdát. On se totiž nespokojuje s tím, že „se alespoň něco podařilo“. V minulém volebním období se opravdu podařilo prosadit partnerství s mnoha rovnějšími právy, než mělo dřívější registrované partnerství. To je nezpochybnitelný posun. Zákon byl schválen Poslaneckou sněmovnou v únoru 2024, Senát ho potvrdil v dubnu téhož roku a prezident Petr Pavel jej podepsal. V účinnost vstoupil od ledna 2025. Jenže právě tohle částečné narovnání zároveň ukázalo, jak umělé a neudržitelné je držet poslední hranici jen kvůli názvu a několika zbytkovým právním odlišnostem. Když stát přizná, že stejnopohlavní páry mohou mít stejný obřad, stejný oddací list, téměř stejné majetkové důsledky a velmi podobné postavení v rodinném právu, ale zároveň jim dál odmítá říkat manželé, nepůsobí to jako ochrana nějakého hlubokého institutu.
To ostatně ilustruje i česká politická mapa kolem tohoto tématu. Havel není zdaleka první člověk v TOP 09, kdo se pro rovné manželství vyslovil. Již v roce 2022 napsala Markéta Pekarová Adamová: „Ve 21. století bychom měli mít všichni stejná práva, nikoli je rozdělovat podle sexuální orientace. Návrh k uzákonění manželství pro osoby stejného pohlaví podepíšu a podpořím,“ uvedla tehdy. Problém je v tom, že česká pravice, a dokonce i samotná TOP 09, nikdy nebyla v této otázce skutečně jednotná. Miroslav Kalousek se proti názoru Pekarové Adamové tehdy ohradil. „Každý občan má stejná práva bez ohledu na svou sexuální orientaci. V právním řádu ale neexistuje “právo na dítě”. Existuje v něm však nezadatelné “právo dítěte” na otce i matku. Proto s Tvým názorem nesouhlasím. Je v rozporu s programem, který jsem s Karlem Schwarzenbergem psal,“ reagoval tehdy na Pekarovou někdejší člen a bývalý předseda TOP 09 Kalousek. Již tato výměna názorů ukazovala, že TOP 09 není v kulturně-liberálních tématech tak jednoznačně vyprofilovaná, jak by se mohlo zdát. Na jedné straně má silně proevropské, městské a liberálnější křídlo, na druhé straně v ní dlouhodobě přetrvává i konzervativní reflex, který nechce plnou symbolickou rovnoprávnost homosexuálních párů pustit dál.
Právě Havel se svým víkendovým gestem staví spíš k linii, kterou v TOP 09 reprezentovala Pekarová Adamová než Kalousek. Zároveň tím dává najevo, že část české pravice nechce donekonečna hrát hru na skoro rovnost. V tom je jeho příspěvek politicky významný. Ne snad proto, že by snad sám o sobě změnil zákon, ale protože vrací do veřejného prostoru nepříjemnou otázku, kterou se český parlament snažil v roce 2024 obejít kompromisem: proč vlastně nestačí přiznat plnou rovnost i ve jménu institutu, když už stát v řadě oblastí uznal, že rozdíl nedává smysl?
Podobně rozštěpené je to i jinde. Piráti patří dlouhodobě k nejsilnějším zastáncům manželství pro všechny a dávají to najevo už řadu let. „Slovinsko má manželství pro všechny! Včera začal ve Slovinsku platit zákon umožňující manželství pro stejnopohlavní páry. Ptáte se, kdy to bude u nás? Za Piráty děláme všechno, co můžeme. Zákon je připravený a na stole. Teď pracujeme na tom, aby byl konečně schválen!,“ uvedla v minulosti Pirátská strana. „Je na čase manželství pro stejnopohlavní páry projednat! Proto je dohoda na konci června zařadit na program schůze projednávání prvního čtení návrhu zákona, který podporuje 65-72% veřejnosti. Páry stejného pohlaví mají mít stejná práva i povinnosti jako všichni ostatní. Zákon nikomu nic neubírá, jen všechny zrovnoprávňuje,“ uvedla pirátská poslankyně Olga Richterová. Z téhož typu postoje dlouhodobě vychází i část STAN. „Manželství pro stejnopohlavní páry bych si přála taky,“ uvedla Barbora Urbanová ze STAN. Naopak v ODS se proti plnému manželství dlouhodobě staví Marek Benda, který téma rámuje jazykem biologických rolí a přirozenosti rodičovství, v KDU-ČSL se proti němu v minulosti vymezoval i Hayato Okamura. „V dnešních vystoupeních ve Sněmovně jsem vyjádřil přesvědčení, že manželství je ze své podstaty svazkem ženy a muže. S úctou ke Sněmovně, beze stopy agresivity. Řekl jsem též, že podporuji vstřícnou úpravu praktických náležitostí stejnopohlavního soužití,“ uvedl poslanec.
Tato mozaika ukazuje neupřímnost kompromisu z roku 2024, který je výsledkem politické únavy, rozštěpení a neschopnosti dojít do cíle. Návrh na manželství pro všechny byl ve Sněmovně poprvé předložen už v roce 2018, ale kvůli průtahům a blokacím jeho odpůrců spadl se sněmovními volbami pod stůl. Po volbách byl předložen znovu a nesli ho společně poslanci a poslankyně z více stran, včetně Jany Pastuchové z ANO, Martina Baxy z ODS, Josefa Bernarda za STAN, Markéty Pekarové Adamové za TOP 09 a Olgy Richterové za Piráty. Současně se ale objevila i protiváha v podobě návrhů ústavně zakotvit manželství jako svazek muže a ženy, za nimiž stáli mimo jiné Marek Benda, Aleš Juchelka, Marian Jurečka, Alena Schillerová, Jan Skopeček nebo Marek Výborný. Nakonec prošla kompromisní varianta, která posílila práva, ale zachovala dvojkolejnost institutů. Česká politika tak opět udělala něco, co umí skoro dokonale: přiznala kus reality, ale zároveň si nechala starý symbolický relikt, aby si mohla namlouvat, že vlastně nic zásadního nezměnila.
Na tom je vidět, jak slabé jsou časté námitky odpůrců rovného manželství. Jeden z komentujících pod Havlovým příspěvkem napsal: „Lidi to nechtějí. To jako důvod stačí. Udělejte referendum, ať je jednou provždy klid,“ uvedl. Jenže ani tohle neobstojí. Jednak proto, že základní práva menšin se opravdu nemají podrobovat okamžité náladě většiny, a jednak proto, že tvrzení „lidi to nechtějí“ už samo o sobě neodpovídá realitě. Podle průzkumu CVVM z roku 2025 podporovalo právo homosexuálů uzavřít sňatek 64 procent dotázaných, zatímco registrované partnerství podporovalo 85 procent respondentů. Podpora je vyšší mezi ženami, mladšími lidmi a těmi, kdo mají ve svém okolí homosexuálního člověka. Podobně už výzkum z roku 2024 ukazoval dlouhodobě liberálnější postoje české veřejnosti k rodinným a partnerským modelům. Jinými slovy, česká veřejnost není tak konzervativní, jak ji někteří politici rádi malují.
Je zajímavé sledovat, jak se celý spor stále vrací k adopcím a dětem, jako by právě tady mělo ležet poslední velké mravní ospravedlnění nerovnosti. Kalousek v roce 2022 mluvil o „právu dítěte na otce i matku“, Marek Benda staví své výhrady na biologických omezeních a Tomio Okamura celé téma dlouhodobě rámuje jako spor „mezi zdravým rozumem a pseudoliberálním nihilismem“. Jenže i tady je česká realita podstatně složitější a zároveň podstatně méně dramatická, než ji rádi vyprávějí odpůrci. Novela účinná od ledna 2025 výrazně posunula právní možnosti stejnopohlavních párů v oblasti pěstounství a osvojení dítěte partnera. Již dříve Ústavní soud otevřel možnost, aby registrovaný partner adoptoval dítě jako jednotlivec, a nová právní úprava dál rozšířila možnost, aby druhý partner právně navázal vztah k dítěti, které už v jejich rodině žije. Navíc existují právní výklady, podle nichž po lednu 2025 mohou stejnopohlavní páry v některých případech dosáhnout rodičovského statusu obou partnerů i v jednom soudním řízení, tedy cestou, která se reálně blíží adopci u heterosexuálních manželů.
Co to tedy ve skutečnosti znamená? Že český právní řád už sám uznává, že stejnopohlavní páry děti vychovávají, pečují o ně, nesou za ně odpovědnost a potřebují k tomu odpovídající právní nástroje. Stát již dávno není v situaci, kdy by mohl předstírat, že homosexuální páry a děti jsou dvě oddělené planety. Naopak. Český právní systém už postupně a neochotně uznává, že tyto rodiny existují a že bez právního zajištění druhého rodiče vznikají zbytečné problémy v péči, vzdělání, zdravotnictví i v každodenních krizových situacích. Pokud tedy někdo stále tvrdí, že není sebemenší důvod jít k plnému manželství, přehlíží nejen symbolickou rovinu, ale i tu velmi praktickou: rovnost ve slově i institutu by zjednodušila právní režim, odstranila výkladové chaosy a přestala by z těchto rodin dělat napůl uznané výjimky.
Zde je Havlův víkendový post možná důležitější, než se může zdát. Není to jen soukromý projev sympatie k jednomu páru. Je to gesto, které připomíná, že celý český kompromis stojí na vratkém základě. Když předseda TOP 09 napíše, že bude dál pracovat na tom, aby bylo manželství opravdu pro všechny, neříká tím jen „já jsem pro“. Říká tím také, že současný stav je nedokončený, nedůstojný a neobhajitelný. Mnoha politikům kompromis z roku 2024 vyhovuje proto, že jim dovoluje tvářit se rozumně, pokrokově a zároveň neprovokovat konzervativní část publika. Mohou říkat: práva jsme narovnali, tak co ještě chcete? Jenže odpověď na tuto otázku je jednoslovná. Rovnost
Není náhoda, že do této oblasti postupně tlačí i evropské právo. Evropská unie sice členským státům nenařizuje, aby zavedly manželství pro všechny uvnitř svého vnitrostátního práva, ale už dnes platí, že pro práva přiznaná právem EU musí státy uznávat manželství uzavřená v jiném členském státě bez ohledu na to, zda jde o manželství různopohlavní nebo stejnopohlavní. To znamená, že český stát se už nemůže tvářit, že stejnopohlavní manželství je cosi neviditelného, co začíná a končí za hranicemi. Doma stát dál vede dvojí institut, ale zároveň se musí učit žít s tím, že za hranicemi existují stejnopohlavní manželství, která nemůže jen tak odmáznout z právní mapy Evropy.
Samozřejmě, odpůrci rovného manželství se i nadále budou schovávat za jazyk „přirozenosti“, „tradic“, „ochrany dětí“ nebo referenda. Pod Havlovým příspěvkem to bylo vidět. Jedni psali: „Manželství bylo vždy mezi mužem a ženou. Mají partnerství.“ Jiní přihazovali různé narážky o trojkách, „teplo.e.ech“ nebo „hu.ib.cích“. Tahle vulgární a sprostá rovina komentářů je odpudivá. Vždy, když dojdou argumenty, zůstane jen hrubost. Zajímavější je, že vedle těchto výpadů zazníval i silný souhlas. „Souhlasím.Je potřeba narovnat práva všech osob, není sebemenší důvod vytvářet osoby s jinými právy.,“ napsala další diskutérka. „Já bych jim manželství i adopci dítěte přála. Většina stejnopohlavních párů je zodpovědná na rozdíl od celé řady manželských párů,“ uvedla další žena v diskusi. „Jste skvělý, také jsem pro, aby stejnopohlavni páry mohly uzavírat manželství a být rodiči vlastních nebo adoptovaných děti,“ zaznělo v diskusi dále. Směs reakcí ukazuje, v jaké fázi česká debata je. Dávno nejde o spor mezi mlčící většinou a malou aktivistickou menšinou, ale o spor mezi podporou rovnosti a současnou diskriminací.
V tom je Havlův post cenný. Ne proto, že by byl revoluční. Právě naopak. Je cenný tím, jak je vlastně normální. Dva lidé stejného pohlaví vstoupili do právního svazku, předseda demokratické strany u toho stál a řekl, že nevidí důvod, proč by tito lidé neměli mít i manželství. Tak prosté to je. A přece to stále budí hysterické reakce, odpory a kulturní úzkost. To nevypovídá nic špatného o Havlovi nebo o těch dvou mužích. Vypovídá to něco velmi nepříjemného o zemi, která se pořád ještě tváří moderněji, než ve skutečnosti je.
Proto je dobře, že Matěj Ondřej Havel nezůstal u spokojeného konstatování, že se aspoň něco podařilo. Právě spokojenost s polovičatostí bývá totiž často největší překážkou skutečné změny. Vždycky se udělá krok, pak se kolem něj vystaví aura historického kompromisu a po všech se chce, aby byli vděční a ztichli. Jenže zrovna v otázce rovného manželství není důvod mlčet. Pokud někdo tvrdí, že důvod existuje, měl by ho říct bez všech mlh o minulosti, přirozenosti, dětech a většině a podložit ho věcnou argumentací podloženou výzkumnými tvrdými daty.
