Poslanec Jindřich Rajchl opět předvedl, jak vypadá politika ve chvíli, kdy se skutečný problém neřeší argumentem, ale neomaleností, a kdy se místo ochoty obstát v nepříjemné debatě začne vyrábět teatrální legenda o tom, že některá média už prý nestojí ani za vstup do studia, protože v nich nepracují novináři, ale „pra.a.a“, „vý.aly“ a „odpad“. Na první pohled to může působit jako další z jeho tradičních internetových výlevů, které mají především pobavit vlastní publikum a udržet ho v pocitu, že jeho vůdce je drsný, neohrožený a nikomu nic nedaruje.
V tomto případě je potřeba tuhle lacinou pózu okamžitě rozebrat na kusy, protože nejde jen o vulgaritu. Jde o velmi průhledný mechanismus, jak se vyhnout skutečné konfrontaci, a přitom to celé prodat jako gesto síly. Rajchl totiž nevede válku s médii proto, že by měl promyšlenou kritiku jejich práce, přesné výhrady k jejich otázkám nebo zásadní spor o standardy žurnalistiky. Vede ji proto, že existují redakce, do nichž nechce vstoupit, jelikož by tam nebyl pánem situace. To se nyní ukázalo skoro v čisté podobě.
Celá věc se vyostřila ve chvíli, kdy DVTV poslanci položila v komentáři na síti otázku, proč do tohoto média Rajchl nechodí, přestože se jinak velmi rád stylizuje do role člověka, který se nebojí žádného soupeře ani žádného prostředí. Odpověď, kterou veřejně vypustil do prostoru, přitom nebyla jen odmítnutím. Byla to demonstrace přesně toho typu politického jazyka, který má vypadat jako nekompromisní upřímnost, leč ve skutečnosti slouží především k tomu, aby zakryl obsahovou prázdnotu. „V návaznosti na komentář DVTV uvádím, že nikdy nepůjdu na rozhovor do naprosto žu.po.dních médií, v nichž nepracují novináři, nýbrž p.asa.a,“ pustil se do novinářů Rajchl zostra. „Konkrétně mám kromě DVTV na mysli Forum24, Reflex, Respekt a další placené aktivisty. Šel jsem k Moravcovi, šel jsem k Bastlové, šel bych i k Tománkové, kdyby měla odvahu mě pozvat. Nepřátelské prostředí mi nevadí. Ale od vý.alů se opravdu budu držet dál. Aneb nemám problém jít do duelu s kýmkoliv, ovšem ne kamkoliv,“ dodal poslanec. Právě v této jediné pasáži je přitom obsaženo všechno. Je v ní nafouknutá sebeprezentace člověka, který se potřebuje vidět jako ranař, je v ní demonstrativní pohrdání médii, která mu nevoní, i komická snaha přesvědčit svět, že nejde o útěk, ale o hodnotový postoj. Jenže člověk, který se opravdu nebojí „nepřátelského prostředí“, nemusí novináře preventivně označovat za p.asa.a. Takto mluví někdo, kdo si už předem připravuje únikovou cestu.
Proto je důležité číst Rajchlova slova ne jako izolovaný výlev, ale jako součást širší metody, kterou používá dlouhodobě. Vždycky když hrozí, že by se spor mohl přesunout z jeho kontrolovaného prostoru do prostředí, kde bude muset reagovat na přesné, rychlé a nepříjemné otázky, začne se z druhé strany dělat něco morálně zkaženého a nehodného kontaktu. Je to jednoduché. Když nechci jít do rozhovoru, neřeknu prostě, že nejdu. Udělám z redakce „žu.pu“, z novinářů „p.asa.a“ a z pozvání k debatě „útok aktivistů“. Právě tím se z vlastního úprku vyrobí zdání principu. Rajchl tedy nebuduje obraz silného politika, ale obraz politika, který potřebuje každou nepříjemnou situaci nejprve symbolicky znečistit, aby pak mohl tvrdit, že se od ní drží dál z morálních důvodů. Je to levný trik, ale v jeho publiku funguje, protože se opírá o přesně tu směs resentimentu a pohrdání, kterou jeho politika dlouhodobě živí.
Je přitom mimořádně výmluvné, jak na celou věc reagovala samotná DVTV. Redakce se pokusila celou situaci vrátit do normálních kolejí a Rajchla veřejně a naprosto korektně oslovila. „Dobrý den, pane poslanče, a na rozhovor do DVTV prosím přijdete? Už jsme vás zvali několikrát, ale pokaždé jste odmítl, případně jste mlčel. Proto to zkoušíme i touto cestou. Rádi vám nabídneme konkrétní termíny a dohodneme detaily. Předem děkujeme za reakci!,“ položila redakce DVTV Rajchlovi dotaz. To je mimochodem důležitý moment, protože právě tady se celé Rajchlovo divadlo začíná rozpadat. Najednou totiž nestojí proti žádné mediální kampani, žádnému podrazu ani žádné údajné žumpě. Stojí proti zcela standardní novinářské nabídce. V tu chvíli již nebylo možné dál hrát, že jde o nějaké principiální odmítání ideologických útoků. Šlo pouze o to, zda přijde, nebo nepřijde. Rajchl odpověděl tak, jak musel, jinak by se celý jeho nafouknutý obraz neohroženého bojovníka rychle rozpadl.
Jeho další reakce byla proto přesně taková, jakou lze od politika jeho typu čekat. Ne otevření debaty, ne vysvětlení podmínek, ne návrh formátu. Přišlo další kolo urážek, které mělo především znovu zaplavit prostor hlukem. „DVTV k vám nikdy. Nemám nejmenší potřebu zvyšovat svou přítomností sledovanost bakalovských aktivistů, kteří neví, co je objektivní žurnalistika. Mediální žu.pa mě nezajímá. Chápu, že by se vám líbilo zvýšit si díky mým dosahům počet předplatitelů, ale to se prostě nestane. DVTV, Forum24, Reflex a podobná p.asa.a nemají u mě šanci,“ odpověděl Rajchl slovníkem člověka, který si plete politickou komunikaci s hospodskou rvačkou. Zde je vidět další rovina celé věci. Rajchl totiž nechce mluvit o médiích jako o prostoru veřejné kontroly moci. On o nich přemýšlí čistě transakčně. Buď jsou pro něj ozvučnicí, kterou může využít ve svůj prospěch, nebo jsou to nepřátelé, kterým nesmí „dávat dosahy“. Jinými slovy, veřejná debata se mu redukuje na distribuci vlastního brandu. Pokud by z jeho přítomnosti profitovalo médium, které nemá pod kontrolou, je to důvod tam nejít. Tohle samo o sobě říká o Rajchlovi víc než všechny jeho nadávky dohromady. On do médií nevstupuje kvůli debatě. Vstupuje do nich tehdy, když má pocit, že se mu to vyplatí.
Právě tento argument se však DVTV pokusila Rajchlovi zcela logicky vyrazit z ruky. Redakce totiž nabídla, že rozhovor s ním klidně odemkne a zpřístupní široké veřejnosti zdarma, tedy bez toho, aby na něm vydělala byť korunu. „Děkujeme za odpověď. Rozhovor s vámi rádi odemkneme a zpřístupníme široké veřejnosti v rámci veřejné služby, takže na něm nevyděláme ani korunu. Do rozhovorů nijak nezasahujeme, takže ho diváci uvidí v plné délce tak, jak byl natočený. Za takových podmínek přijdete?,“ nabídla DVTV znovu Rajchlovi rozhovor. To byl zcela zásadní okamžik. V tu chvíli totiž padla jeho hlavní veřejně deklarovaná výmluva. Již nemohl tvrdit, že nechce zvyšovat předplatné nebo pomáhat komerčnímu modelu média. Již nemohl hrát divadlo o tom, že chrání vlastní publikum před zneužitím. Měl před sebou čistou otázku. Přijde za podmínek, které sám nepřímo požadoval, nebo nepřijde? V ten moment zůstala z celé jeho pózy jen syrová hrubost.
„DVTV moc dobře víte, že vyděláte. Vy normálně lžete i tady. Ne, milá žu.po, nemám zapotřebí vám zvyšovat dosahy, které mám sám mnohonásobně vyšší než vy. Jste pro mě odpad, se kterým se nehodlám zahazovat,“ reagoval Rajchl, čímž už definitivně odhodil i poslední zbytky předstírání, že jde o nějakou racionální výhradu. Tady už se totiž všechno sesypalo do té nejprůhlednější podoby. Nejde o peníze, nejde o podmínky, nejde o princip. Jde o to, že se mu tam nechce. Protože se mu tam nechce, musí z druhé strany znovu udělat „odpad“. Právě v tom spočívá celé jeho mediální válčení. Není to boj o standardy žurnalistiky. Je to obranný reflex člověka, který přesně ví, že mimo vlastní facebookovou bublinu a mimo prostředí, kde má publikum předem naladěné, je mnohem zranitelnější, než se snaží působit.
Tohle všechno pak ještě mnohem silněji ukázal telefonát Daniely Drtinové, který DVTV zveřejnila. V něm se Rajchl ocitl v situaci, kdy už nemohl psát dlouhé statusy, servírovat publiku připravenou pózu ani se schovávat za dav vlastních příznivců v komentářích. Byl tam jen on, novinářka a jednoduché otázky. Když ho Drtinová požádala, aby po telefonu zopakoval, co o redakci napsal, začal ustupovat do klasického mlžení, že si nepamatuje přesně slovo od slova, co napsal, ale že to mazat rozhodně nebude. Vzápětí mu Drtinová připomněla, že o DVTV psal jako o p.asa.ech, šmejdech, vý.alech a šašcích, a zeptala se, zda takový slovník podle něj patří do komunikace poslance s novináři v reakci na slušně formulované pozvání k rozhovoru. A právě tam přišla odpověď, která je na celé věci možná nejvýmluvnější. „Já rád nazývám věci pravými jmény,“ reagoval Rajchl a v té jediné větě vlastně shrnul celou svoji politickou kulturu. Neodpovídat věcně. Neobhajovat své postoje. Jen zabalit hrubost do pózy údajné autenticity a tvářit se, že vulgarita je jen odvážná upřímnost.
Ještě cennější však byla další část hovoru, v níž se Drtinová zeptala, zda odmítá přijít do DVTV, protože má obavy nebo se bojí. Tady se Rajchlův hlasitý internetový obraz zhroutil skoro okamžitě. Začal znovu opakovat, že nebude zvyšovat sledovanost, že DVTV je absolutně neobjektivní, že nerozumí žurnalistice a že je pro něj „odpad a žu.pa“. „Já vám nebudu zvyšovat sledovanost ani náhodou. Vy jste prostě médium, který je absolutně neobjektivní, vůbec nerozumíte žurnalistice a jste pro mě odpad a žu.pa a nemám nejmenší důvod vám zvyšovat sledovanost,“ prohlásil Rajchl a pak telefon rychle ukončil. Zde je celá věc definitivně čitelná. Člověk, který by se nebál, by takovou otázku ustál, věřil si, obrátil ji ve svůj prospěch a do studia přišel. Rajchl místo toho jen zopakoval stejnou frázi o sledovanosti a současně dal najevo přesně to, co se snaží popřít. Že se do takového rozhovoru nechce pustit, protože by to nebyl jeho prostor.
Tohle je přitom důležité číst i v širším kontextu současné české politiky, v níž útoky na média už dávno nepředstavují jen exces jednotlivců, ale stále častěji i součást normalizovaného způsobu komunikace. Rajchl není jediný, kdo se o média otírá, kdo zpochybňuje jejich legitimitu, kdo z novinářů dělá aktivisty nebo z nepříjemných otázek kampaň. Je ale jeden z těch, kdo to dělá nejprůhledněji a nejhruběji. Proto je tak užitečný jako případová ukázka. Předvádí totiž, jak přesně funguje politika postavená na resentimentu vůči veřejné kontrole. Když novináři píší nepříjemně, jsou zaplacení. Když se ptají nepříjemně, jsou aktivisté. Když zvou do rozhovoru, je to léčka. Když nabídnou rozhovor zdarma a bez zásahu, lžou. Když zavolají a ptají se politika na výroky, jsou žu.pa. Z takového systému už není úniku, protože jeho smyslem není hledat pravdu ani férovost, ale pouze permanentně udržovat vlastní publikum v přesvědčení, že jejich vůdce je pronásledován zlými médii. Čím méně je tento obraz spojen s realitou, tím hlasitěji se musí dokola opakovat.
Rajchl tuto svou konstrukci dovršil i dalším statusem, v němž napsal, že „DVTV, Forum24, Reflex, Respekt a všechny blogísky na HeroHero jsou odpad, stoka s žu.pa“. Současně přidal tradiční koktejl konspiračních narážek. „Progresivní aktivisté placení Bruselem, Sorosem či Bakalou hrající si na novináře si zvykli, že nás mohou beztrestně urážet a dělat z nás lovnou zvěř,“ napsal poslanec. Zde již nejde jen o vulgaritu, ale naplno se ukazuje ideologický rámec, který Rajchl používá. Veškerá kritická média jsou pro něj součástí jednoho velkého, koordinovaného a nepřátelského tábora. Není potřeba dokazovat jejich chyby, stačí je přisoudit nějaké vyšší a zkažené síle. To je mimochodem klasická populistická metoda. Nepřítele není třeba vyvracet, stačí ho morálně znehodnotit a zapojit do sítě údajných elit, které „útočí na slušné lidi“. Proto Rajchl neustále mluví o tom, že bude „vracet každý útok,“ a že je „už silnější než oni“. Nejde mu totiž o věcnou diskuzi, nýbrž o válku, v níž se informace mění v kmenovou loajalitu a novinář v nepřítele.
Na celé věci je přitom skoro komické, jak nápadně Rajchl ve svých výstupech přeceňuje vlastní „dosahy“ a snaží se z nich dělat hlavní argument své nadřazenosti. Tvrdí, že média chtějí vydělávat na jeho přítomnosti, že mají zájem o jeho publikum, že on jejich sledovanost nepotřebuje, protože je prý větší než oni. Jenže právě tento výklad celé situace prozrazuje, že Rajchl médiím vůbec nerozumí jako prostoru veřejné služby nebo veřejné kontroly. Rozumí jim jen jako tržišti pozornosti, kde se obchoduje se značkou a dosahem. Jelikož sám politiku dělá především jako správu vlastního brandu, nedokáže si zřejmě představit, jaký by rozhovor mohl mít jiný smysl než monetizaci dosahu. V tomhle ohledu je jeho reakce téměř až směšně výmluvná. Není schopný přijmout možnost, že médium chce prostě mluvit s poslancem, který se rád prezentuje jako silný opoziční hlas. On v tom hned vidí obchod, výdělek a pokus přiživit se na jeho popularitě. Tím o sobě prozrazuje možná víc, než by chtěl, tedy že i veřejnou debatu vnímá především jako marketingový nástroj.
Proto je dnes potřeba Rajchlovu mediální válku pojmenovat bez jakéhokoli romantizování. Nejde o bojovníka proti zkorumpovanému mainstreamu. Jde o politika, který se snaží vyhnout prostředí, kde by nemohl spoléhat na vlastní publikum, vlastní střih a vlastní rámování reality. Nejde o člověka, který říká nepříjemnou pravdu. Jde o člověka, který nahrazuje obsah sprostotou a věcnou polemiku delegitimizací. Nejde ani o někoho, kdo by odvážně odhaloval mediální zaujatost. Jde o poslance, z něhož doslova kape nervozita z usednutí naproti novinářům, kteří mu nebudou dělat komparz ve vlastní show. To je celé. Všechny ty řeči o žu.pě, odpadu, p.asa.ech a vý.alech nejsou projevem síly. Jsou to jen hlasité kulisy, které mají zakrýt jednu prostou skutečnost. Že člověk, který se každý den vydává za neohroženého tribuna, se ve skutečnosti velmi dobře vyzná v tom, kam ještě jít může a kam již raději ne.
