Premiér Andrej Babiš opět předvedl, jak vypadá jeho zahraniční politika ve chvíli, kdy odloží všechny řeči o odpovědnosti a začne mluvit jazykem, který česká politika dobře poznala v éře Miloše Zemana. Stačilo pár vět o tom, že jeho vláda bude dělat „pragmatickou zahraniční politiku“ místo té hodnotové, a bylo znovu jasné, co se za tím skrývá. Ne realismus a státnická střízlivost, nýbrž ochota tvářit se, že autoritářské režimy jsou jen obchodní partneři, Tchaj-wan je přítěž a principy cosi, co českým firmám škodí. Opozice na to reagovala ostře, protože přesně v takových chvílích se ukazuje, jak snadno je Babiš ochoten směnit páteř za iluzi byznysu, který se pak stejně často ukáže jako další přelud.
Andrej Babiš v neděli oznámil, že jeho vláda bude dělat „pragmatickou zahraniční politiku“, nikoli „hodnotovou, která víceméně nic nepřinesla“, a spojil to s rozhodnutím neposkytnout předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi vládní letoun k cestě s podnikateli na Tchaj-wan. Současně tvrdil, že právě politika spojená s Markétou Pekarovou Adamovou a Milošem Vystrčilem poškodila české firmy v Číně a že výsledkem jsou nulové investice a chybějící turisté. Vláda Vystrčilovi skutečně letoun odmítla a premiér to zdůvodnil odlišnou vládní linií vůči Pekingu.
To není jen další běžnou slovní přestřelkou o zahraniční politice, nýbrž velmi přesným pojmenováním směru, kterým chce Babiš zemi znovu táhnout. Když mluví o pragmatismu, ve skutečnosti říká, že hodnoty jsou na obtíž, vztah k autoritářským režimům má být především obchodní a politika vůči Tchaj-wanu nebo Číně se má poměřovat ne podle bezpečnostních, aliančních a civilizačních souvislostí, ale podle toho, co si vláda slibuje od krátkodobého ekonomického efektu. To je starý model, který Česko už jednou zažilo. Tehdy se také mluvilo o realistickém přístupu, o neideologické spolupráci a o nových příležitostech. Výsledkem byly velké řeči, servilní gesta a naprosté minimum toho, co bylo slibováno. Babiš jen oprášil tutéž logiku a pokusil se ji zabalit do slova, které má znít rozumněji než ve skutečnosti je.
Petr Fiala na to reagoval způsobem, který Babišovi připomněl jednu nepříjemnou věc: hodnotová zahraniční politika není opakem pragmatismu, ale jeho civilizovanou podobou. „Pokud Andrej Babiš říká, že bude dělat pragmatickou zahraniční politiku, protože hodnotová víceméně nic nepřinesla, a demonstruje svůj pragmatismus na tom, že navštíví Kazachstán či Uzbekistán, tak bych mu rád připomněl, že jsem tyto země navštívil také a úspěšně tam prosazoval zájmy Česka,“ vzkázal expremiér. A pokračoval přesně v místě, kde Babišova konstrukce nejvíc kulhá. „Hodnotová zahraniční politika přinesla kontrakty pro české firmy za desítky miliard, nové exportní příležitosti, seriózní zahraniční investory, respekt a prestiž ve světě a rovnou páteř. Hodnotová zahraniční politika je skutečně vlastenecká. A lze ji dělat pragmaticky.“ Fiala pak přidal i větu, která jde k jádru celé věci mnohem tvrději. „Bezhodnotová zahraniční politika totiž přináší maximálně ponížené chování k diktátorským velmocem, které nikdo neocení, a už vůbec ne diktátoři, kteří to považují za slabost, a izolaci, která nás poškozuje.“ A nakonec připomněl i čínský příběh Miloše Zemana, tedy přesně tu epizodu, kterou si Babiš zjevně přeje vytěsnit. „Váš velký přítel Miloš Zeman měl kdysi plná ústa toho, jak zde Čína bude masivně investovat. Nic takového se nikdy nestalo. Tak si dejte pozor, aby vás čínský prezident nevyužil ve svůj prospěch.“
Fialova reakce je silná tím, že nerozporuje potřebu ekonomické diplomacie. Nerozporuje ani to, že stát má hájit své firmy a otevírat jim dveře. Rozporuje jen tu babišovskou lež, že to nejde dělat zároveň se sebeúctou, s vědomím vlastních hodnot a s důrazem na to, ke komu se země v mezinárodní politice hlásí. To je trik, který Babiš používá. Vytvoří falešnou volbu mezi „hodnotami“ a „pragmatismem“, jako by si stát musel vybrat buď obchod, nebo páteř. Jenže právě moderní evropská zahraniční politika stojí na tom, že obojí má jít dohromady. Babiš naopak nabízí model, v němž je „pragmatismus“ jen uhlazenější slovo pro ochotu přizpůsobit se silnějšímu, nevyčnívat, nevadit autoritářům a nevnášet do vztahů nic tak nepříjemného, jako je svoboda, bezpečnostní orientace nebo hodnotové ukotvení země.
Ještě ostřeji to pojmenovala Miroslava Němcová, která Babišovi připomněla, že od člověka s jeho minulostí těžko někdo může čekat hodnotovou politiku. „Babiš bude dělat pragmatickou politiku, ta hodnotová podle něj nic nepřinesla. Od chlápka, který nechal unést vlastního syna, aby se zbavil svědka, věru nikdo hodnotovou politiku nečeká,“ napsala. Přidala i větu, v níž je obsažen strach, který u Babišova zahraničního obratu cítí velká část opozice. „Když ten stejný chlápek mluví o pragmatismu, chystá to nejhorší pro budoucnost České republiky.“ Tady už nejde o diplomatický spor. Tady jde o hlubokou nedůvěru v to, že by Babiš se svými sklony k mocenskému oportunismu a k neustálému ohýbání reality ve vlastní prospěch mohl vést zahraniční politiku tak, aby neztrácela charakter.
Podobně reagoval i Vít Rakušan, který Babišovo rozhodnutí neumožnit Vystrčilovi cestu vládním speciálem označil za „další hloupý naschvál Babišovy vlády“. Tím připomněl další důležitou rovinu celé věci. Tady se totiž nevede jen velká ideová debata o hodnotách a pragmatismu. Tady se také velmi prakticky ukazuje, koho chce Babiš symbolicky trestat a komu chce naopak vycházet vstříc. Cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan není žádný turistický výlet ani osobní rozmar. Tchaj-wan je pro Česko významný ekonomický a technologický partner a Vystrčilova dřívější cesta v roce 2020 měla i silný politický význam. Tehdy na ostrov letěl s podnikatelskou delegací a že Čína české senátní aktivity dlouhodobě kritizuje jako vměšování a nerespektování principu jedné Číny. Přesně v tom je Babišův krok čitelný. Nejde jen o letadlo, nýbrž i o sdělení, že tato vláda už nechce stát na straně stejně pevného a sebevědomého postoje vůči Pekingu, ale spíše na straně opatrného uhýbání.
Rakušan to popsal bez velkých oklik. „Je to jasný posun na ose Tchaj-pej – Peking. Zatímco Tchajwanci u nás masivně investují, zejména do nejmodernějších technologií, v komunistické Číně, před níž dlouhodobě varují naše zpravodajské služby, má byznysové zájmy Andrej Babiš. A ty opět převáží nad zájmy naší země, jak už jsme u Babiše zvyklí.“ I bez ohledu na stranickou ostrost je v té větě podstatné něco jiného: Babišovo pojetí pragmatismu je čitelné jako politika, v níž se státní zájem podezřele často začne překrývat s jeho vlastním obchodním a mocenským instinktem. To není drobnost, ale přesně ten typ podezření, které se v zahraniční politice nedá lehce setřást, protože se nehraje jen o jednu cestu na Tchaj-wan, ale o obraz země, která buď ví, kam patří, nebo znovu začne těkat mezi hodnotami a přikrčeným obchodnictvím.
Ještě tvrdší byl Mirek Topolánek. „Vše, co bych k tomuto napsal, by bylo žalovatelné. Toho se nebojím. Už ale ani nejde o toho zmetka. Každý, kdo ho volil, je pro mě stejným zmetkem jako on. Koncentruje se v něm to nejhorší, co po minulém režimu zbylo, a to nejhorší, co přinesl ten nový,“ napsal. Je to hrubé, neomalené a přesně na hraně toho, co už se v normální politické debatě snadno hájí. Jenže i tento výpad ukazuje, jak silně Babišova slova část pravicového a liberálního prostředí rozdráždila. Nešlo o jednu nešikovnou větu. Šlo o pocit, že premiér znovu otevírá dveře zahraničněpolitickému stylu, který se už jednou ukázal jako prázdný, ponižující a krátkozraký. Topolánek tuto obavu převedl do nejhrubší možné podoby, ale v základu reagoval na totéž co Fiala nebo Němcová: na návrat jazyka, který z principů dělá obtíž a z ústupků autoritářům ctnost.
Marek Výborný připomněl, že nejde jen o vztah k Tchaj-wanu, ale i o české firmy. „Nejde jen o náš vztah k Tchaj-wanu, ale i o velkou podnikatelskou delegaci k našemu významnému obchodnímu partnerovi,“ uvedl. Tím narušil jednu z nejoblíbenějších babišovských manipulací. Babiš totiž celou věc staví tak, jako by na jedné straně byla ideologická výprava za hodnotami a na druhé seriózní ekonomická diplomacie. Jenže to neodpovídá realitě. Právě Tchaj-wan je pro Česko konkrétním partnerem v technologiích, investicích a moderním průmyslu. V tomhle ohledu je Babišův „pragmatismus“ mimořádně podivný. Vykládá o byznysu, ale znevýhodňuje cestu k partnerovi, který je pro českou ekonomiku skutečně důležitý a který neoperuje v logice diktátu, politického vydírání a bezpečnostního rizika, jaké představuje Čína.
Na celé věci je zarážející i to, jak Babiš znovu vytahuje starý mýtus o tom, že „hodnotová“ politika vůči Číně zničila český byznys. Přesně takhle kdysi mluvil Zemanův tábor, když chtěl všechny přesvědčit, že kritika Pekingu, podpora Tchaj-wanu nebo důraz na lidská práva jsou dětinské a škodlivé, protože velký obchod přece přichází jen tehdy, když člověk drží ústa a neplete se do věcí, které autoritářský režim považuje za citlivé. Jenže česká zkušenost posledních let ukázala spíš pravý opak. Masivní čínské investice, o nichž se léta mluvilo, se v podobě, kterou sliboval Zeman a jeho okolí, nikdy nedostavily. Fiala na to Babišovi právem sáhl, když připomněl, že Zeman „měl kdysi plná ústa toho, jak zde Čína bude masivně investovat. Nic takového se nikdy nestalo.“ Tohle je pro dnešní debatu podstatné, protože Babiš neotevírá nový model. Jen recykluje starou iluzi, která už jednou selhala.
V tom spočívá také nebezpečnost jeho „pragmatické“ pózy. Ne že by odmítal veškeré hodnoty úplně otevřeně. To by bylo příliš hrubé a příliš snadno napadnutelné. Jen je odsunuje stranou jako cosi nepraktického, skoro směšného, cosi, co prý „nic nepřineslo“. Jde o elegantní způsob, jak ospravedlnit zahraniční politiku bez páteře. Politiku, která se bude tvářit jako rozumná a obchodní, leč ve skutečnosti bude jen opatrně couvat před každým tvrdším režimem, pokud od něj vláda čeká alespoň symbolický přínos. V tomto smyslu je Babišovo rozhodnutí kolem Vystrčilovy cesty opravdu víc než jen logistická epizoda. Je to malé, ale velmi čitelné sdělení směrem k Pekingu i směrem dovnitř země. Tato vláda se nechce hlásit ke stejné linii jako Vystrčil, nechce se hlásit ke stejné linii jako Fialova vláda v otázce hodnotového ukotvení a chce to celé převyprávět jako návrat k „normálnosti“. Jenže ta „normálnost“ už tu jednou byla přičemž po sobě zanechala hlavně ostudně servilní obrázky, plané sliby a žádný velký výsledek.
Proto tak ostrá opoziční reakce. Nejde jen o okamžité pobouření nad jedním rozhodnutím, nýbrž o rychlé rozpoznání starého scénáře. Babiš znovu zkouší dělat z páteře luxus a z přizpůsobení se mocným ctnost. Znovu naznačuje, že malé země mají hlavně počítat groše a nevytahovat principy. Zase vrací do hry představu, že autoritářské velmoci lze obměkčit tím, že se k nim člověk bude chovat „pragmaticky“. Opozice mu pouze znovu připomíná, že právě tenhle typ bezhodnotového pragmatismu už Česko jednou vedl k ponižujícímu mávání na prázdné čínské investice, k iluzím o velkém byznysu a k politice, která vypadala chytře jen do chvíle, než se ukázalo, že druhá strana ji chápe jako slabost.
Babiš tak možná chtěl jen několik větami odlišit svou vládu od předchůdců a ukázat, že nebude pokračovat v tom, co nazývá „hodnotovou“ politikou. Ve skutečnosti ale udělal něco jiného. Připomněl, jak snadno se umí vracet ke starým reflexům českého mocenského oportunismu. Připomněl, že Tchaj-wan je pro něj spíš problém než partner, když se zrovna potřebuje zavděčit jiné straně. Připomněl, že slovo pragmatismus se u něj často mění v pouhou zástěrku pro politiku, která nechce nic riskovat kromě vlastní důstojnosti. Opozice mu to dala sníst přesně proto, že tenhle jazyk už jednou slyšela. Zeman ho kdysi prodával s plnými ústy investic. Teď ho Babiš prodává s plnými ústy byznysu. V obou případech je v tom totéž staré ponížení převlečené za státnické myšlení.
