Andrej Babiš dnes ve Sněmovně znovu předvedl, že vztah k médiím nemá ani trochu politický, natož demokratický, ale osobně mstivý a instinktivně nepřátelský. Kdykoli se dostane do situace, kdy má odpovídat na nepříjemné otázky, vrací se ke stejnému schématu. Neodpovídá, nevysvětluje, nevede spor o fakta, ale začne mluvit o „strukturách“, o nepřátelských redakcích, o kampaních, o udávání do Bruselu, o novinářích, kteří prý sloužili předchozí vládě, a o médiích, která podle něj veřejnosti zamlčují pravdu. Jeho dnešní projev ve Sněmovně byl v tomto směru téměř učebnicový. Zaznělo v něm všechno, co od něj v podobné chvíli lze čekat: výsměch opozici, narcistní výčet vlastních výkonů, paranoické konstrukce o médiích a hlavně nenávistný tón vůči každému, kdo si dovolí vládu kontrolovat nebo jen popisovat jinak, než si přeje on sám.
Hned na začátku si vytyčil terč. „Samozřejmě pro mě je to zase příležitost tady sdělit věci, které veřejnost se nedozví v médiích a hlavně sdělit věci od zdroje, od zdroje,“ prohlásil Andrej Babiš. V tomto výroku leží celý základ jeho politického myšlení. Média nejsou prostředek veřejné kontroly ani prostor pro ověřování a střet informací. Jsou to v jeho podání překážka, deformace, cosi podezřelého mezi ním a „spoluobčany“, kterým musí chodit pravdu sdělovat osobně, protože jinak by se k nim údajně nedostala. Tím si současně přisuzuje roli jediného důvěryhodného vypravěče a z novinářů dělá záměrné šiřitele nepravd. Není to náhodný výrok utržený z kontextu. Je to dlouhodobá Babišova metoda. Když se mu daří, mluví o sobě jako o zdroji. Když se mu nedaří, mluví o médiích jako o vinících.
Na opozici přitom neútočil jen jako na politického soupeře, ale jako na cosi patologického, skoro nepříčetného. „Vy se chováte nenormálně. S vámi se nedá o ničem bavit o ničem, o ničem,“ prohlásil Andrej Babiš. O kousek dál přidal další dávku pohrdání. „Vy škodíte České republice, ano, neustále lžete a není vám pomoci, není vám pomoci,“ řekl směrem k opozici. Nejde jen o agresivitu tónu. Jde o logiku, která se v takových větách objevuje. Opozice není v jeho podání legitimní protivník s jiným názorem, ale škůdce. Někdo, s kým se „nedá o ničem bavit“, kdo „neustále lže“ a kdo zemi aktivně poškozuje. V takové konstrukci už pro normální demokratickou debatu nezbývá místo. Když si předseda vlády postaví opozici jako nepřítele republiky a média jako překážku mezi sebou a lidem, ocitá se politika v prostoru, kde už nejde o soutěž argumentů, ale o válku proti každému, kdo nepřikyvuje.
Ještě nápadnější to bylo ve chvíli, kdy začal mluvit o novinářích a mediálním prostředí. „Média byla vždy na vaší straně a za to dostávala stovky milionů na různé pseudokampaně a různé nesmysly,“ prohlásil Andrej Babiš. Tady už nejde o běžnou kritiku konkrétní redakce nebo reportáže. Zde premiér mluví o médiích jako o součásti politického systému výhod a odměn, jako o placeném prodloužení opozice, jako o strukturách, které fungují proti jeho vládě. Je to stará, ale pořád stejně nebezpečná strategie. Když se z médií udělá zkorumpovaná síť, která údajně žije z peněz a slouží nepřátelským politickým silám, velmi snadno se tím připravuje půda pro útok na jejich legitimitu, nezávislost i veřejnou důvěru. Babiš se o to následně pokoušel celé vystoupení.
Mimořádně výmluvný byl i jeho výpad proti jednotlivým novinářům a redakcím. „Ta struktura No Limits, to ještě dlužím Ťopkovi od Bakaly. Když přijde na tiskovku naší, tak mu řeknu, odkud jsou ty miliardy, které tekly do těchto struktur. Samozřejmě jsou to vaše struktury, vaše struktury,“ prohlásil. V další části pak přidal jména a útoky ještě otevřeněji. „Bývalá mluvčí pana Rakušana, ta Ketrin Jochecová, toho času pracuje v Politicu. Politico je monopolní probruselské médium a to funguje tak, že vlastně bývalá mluvčí Rakušana, novinářka Jochecová napíše za Politico něco proti nám a samozřejmě tady Seznam Zprávy, Novinky a celý ten mediální systém, který funguje ve váš prospěch, to zopakují,“ řekl Andrej Babiš. Tohle již není jen rozčilování, nýbrž model světa, v němž mezi novináři, opozicí, Bruselem a nepřátelskými médii existuje jedna souvislá síť zaměřená proti vládě. Když takovou konstrukci pronáší premiér ve Sněmovně, není to jen trapné, ale vědomé podkopávání důvěry ve svobodná média jako taková.
Ještě syrovější podobu dostala jeho posedlost veřejnoprávními médii. O České televizi a Českém rozhlase nemluvil jako o institucích, jejichž nezávislost je třeba chránit, ale jako o netransparentních útvarech, které si podle něj zaslouží zásah. „To jsou dvě instituce, které nikdo nekontroluje,“ prohlásil Andrej Babiš. Vzápětí přidal další větu: „Nikdo neví, kam ty peníze jdou. A pokud se někdo na to zeptá, tak je to velký problém.“ Na první pohled to může znít jako běžná polemika o hospodaření. Ve skutečnosti jde o součást mnohem širšího nátlaku, který má vytvořit dojem, že veřejnoprávní média nejsou veřejnou službou, ale jakýmsi neodpovědným a podezřelým organismem, jenž si zaslouží politickou převýchovu. Není náhoda, že zrovna v téže řeči hájil přesun jejich financování na stát a současně zesměšňoval obavy z ohrožení jejich nezávislosti. Babiš nedává najevo, že by chtěl vést poctivou debatu o modelu financování. Dává najevo, že ho existence nezávislých médií dráždí.
To celé bylo doprovázeno starým známým stylem, kdy si premiér buduje obraz osamělého pracanta obklopeného neschopnými protivníky a nepřátelskými médii. „Já každý týden dělám výkaz práce občanům, spoluobčanům,“ prohlásil Andrej Babiš a vzápětí začal recitovat seznam schůzek od rána do večera, jako by šlo o důkaz státnictví. Tento rytmus se v jeho vystoupeních opakuje léta. On maká, ostatní mluví. On řídí, ostatní překážejí. On řeší krize, ostatní prý neumějí nic než kritizovat. Ve Sněmovně to znovu zabalil do stejného slovníku. „Já jsem hrdý mikromanažer,“ prohlásil. „Já jednám, mikromanaguju,“ dodal o něco později. Celý jeho projev byl prostoupen touto zvláštní směsí sebestylizace a agresivity, v níž je jakákoli kontrola vlády automaticky zlovolná a jakýkoli dotaz nepřátelský.
Když se dostal k pohonným hmotám, nezůstal u obhajoby vládních kroků, ale znovu využil téma k útoku na opozici, novináře i experty. „Mě fascinuje. Já se tedy dívám na CNN každé ráno, co to tam dávají za experty. Tam ten člověk neuměl ani vyslovit jméno ÚHOSu a tvrdí, že vlastně my můžeme za ceny pohonných hmot,“ řekl Andrej Babiš. Tady je opět vidět tentýž vzorec. Není snaha věcně vysvětlit rozhodnutí vlády, porovnat argumenty, ukázat výpočet, uznat sporná místa. Je tu jen pohrdavé shazování těch, kdo si dovolí kritizovat. Babišův svět je svět, v němž neexistují odborníci s odlišným názorem, jen neschopní nebo účelově nastrčení komentátoři a protože v tomto světě se nediskutuje, nýbrž dehonestuje, musí přijít i další porce výsměchu. „Ty různé nějaké zástupce je potřeba, aby televize, když tam vystupuje zástupce za ty malé čerpačky, napsaly, že je to člen strany Pirátů, že to není nějaký odborník, nějaký expert,“ prohlásil český premiér.
Jeho vztah k médiím dostal snad nejodpudivější podobu v okamžiku, kdy začal vysvětlovat, že Česká televize neukazuje to, co by ukazovat měla, a novináři prý záměrně zamlčují fakta. „Proč nikdy jsme neviděli reportáž – například na České televizi – kde by nám ukázali financování veřejnoprávních médií v jiných zemích?,“ ptal se Andrej Babiš. Navenek je to formulace otázky. Ve skutečnosti je to další nátlakový vzkaz. Médium je legitimní jen tehdy, když ukazuje to, co si přeje premiér. Pokud to nedělá, je podezřelé. Pokud dává prostor kritikům, je proti vládě. Pokud informuje o sporných krocích kabinetu, je součást „struktur“. Tento způsob uvažování není jen únavný a paranoidní. Je přímo nepřátelský vůči samotné podstatě svobodné žurnalistiky, která není od toho, aby premiérovi skládala účty loajality, ale aby kontrolovala moc.
Stejně zlověstně působila část, v níž Babiš mluvil o neziskových organizacích a jejich financování. I tam použil stejný jazyk podezírání, jako by občanská společnost byla cosi, co si zaslouží předvést pod reflektory a veřejně označit za potenciálně škodlivé. „My samozřejmě potřebujeme neziskovky, zdravotnictví, sociál a další. Ale veřejnost má vědět, kdo a jaké peníze dostává ze zahraničí a jestli teda nepoužívá ty peníze na politické aktivity,“ řekl Andrej Babiš. Je to opět starý trik. Formálně se řekne, že nikdo „nemá nic proti neziskovkám“, a hned nato se kolem nich vytvoří stín podezření, že dělají politiku za cizí peníze. Z takových vět se pak rodí atmosféra, v níž je všechno mimo vládní kontrolu podezřelé: média, neziskový sektor, opozice, evropští partneři, experti i kritičtí komentátoři.
Do stejné logiky patřily i jeho útoky na Seznam Zprávy, Novinky a další redakce. V jedné pasáži si stěžoval, že „Seznam to nenapsal“, v jiné mluvil o „celém mediálním systému, který funguje ve váš prospěch“. Přitom je příznačné, jak často používá výraz „vaše média“ nebo „spřízněná média“, jako by svobodná žurnalistika byla jen převlečenou stranickou infrastrukturou jeho protivníků. Když někdo takto mluví jako opoziční politik, je to ubohé. Když takto mluví předseda vlády ve sněmovně, je to varovné. Protože premiér tím nedává najevo jen osobní nevraživost, ale i ochotu oslabovat veřejnou důvěru ve svobodnou informační sféru, kdykoli mu to pomůže.
Naprosto příznačný byl i způsob, jakým mluvil o veřejnoprávních médiích v souvislosti s financováním. „Kdybychom to chtěli udělat, tak v minulosti stačilo neschválit zprávy – výroční zprávy. A nikdy jsme to neudělali. Nikdy. Nikdy. Kdybychom chtěli něco ovládat, jakože ani nechceme,“ řekl Andrej Babiš. Tahle věta je skoro groteskní. Premiér se v ní vlastně hájí tím, že moc veřejnoprávní média přímo nezničil, i když prý mohl. Není v ní žádný respekt k jejich roli. Jen utilitární úvaha o tom, co se dalo a nedalo udělat. Už jen to ukazuje, jakým způsobem o médiích uvažuje. Ne jako o pilíři demokracie, ale jako o poli možného zásahu, který se zatím neuskutečnil v plné síle.
Jeho vystoupení zároveň neslo všechny znaky politické hysterie, která se snaží přehlušit nedostatek věcné obrany přemírou slov, témat a výpadů. Skákal od kratomu k Macronovi, od pohonných hmot k veřejnoprávním médiím, od evropských fondů k IVF klinikám, od kampeličky k Dozimetru, od rakoviny k radiofarmakům, od Blízkého východu k Moravskoslezskému kraji. Tento proud nebyl projevem suverenity, ale chaosu. Babiš se snažil vytvořit dojem, že má všechno v hlavě, všechno řídí a všude je přítomen. Ve skutečnosti tím spíš ukázal, jak jeho styl vládnutí stojí na přepínání mezi tématy, na přetlaku, na dojmu neustálého pohybu, který má nahradit klidnou a přesnou argumentaci. Do toho všeho neustále vracel média jako nepřítele, který mu prý křivdí, zkresluje, mlčí nebo slouží opozici.
Je skoro ironické, že tak často mluvil o demokracii a současně předvedl, jak hluboce je mu cizí její základní provoz. Svobodná média v demokracii nejsou od toho, aby předsedovi vlády pomáhala „dostat informace mezi lidi“. Nejsou tu proto, aby ukazovala jen to, co se mu hodí. Nejsou tu proto, aby přebírala jeho vlastní výklad reality jako „zdroj“. Jsou tu proto, aby jeho moc kontrolovala, zpochybňovala a ověřovala. Právě to Babiš zjevně není schopen snést. Jeho dnešní projev nebyl jen ostrý nebo konfliktní. Byl hluboce nepřátelský k samotné myšlence, že vedle vlády existuje ještě jiný legitimní hlas.
Andrej Babiš dnes ve Sněmovně neútočil jen na opozici. Útočil na princip svobodného veřejného prostoru, v němž vláda není jediným vlastníkem pravdy. Když mluví o novinářích jako o součásti struktur, které berou stovky milionů, když zpochybňuje jejich motivace, když si stěžuje, že veřejnost se v médiích „nedozví“ pravdu, když vytváří dojem koordinovaného útoku opozice, Bruselu a redakcí, nevede žádný legitimní spor o kvalitu žurnalistiky. Předvádí nenávist k médiím v praxi. Čím častěji to opakuje, tím zřetelnější je, že nejde o nervy, přehřátý okamžik ani o náhodný výbuch. Je to politická metoda a také jeden z nejspolehlivějších znaků moci, která nesnáší kontrolu a svobodu vyjadřování chápe jen potud, pokud slouží jí samotné.
