Léto přichází každý rok se stejnou samozřejmostí. Vyšší teploty, koupaliště, festivaly, zahrádky restaurací a sociální sítě zaplněné fotografiemi z dovolených. Spolu s letní sezonou se ženský vzhled častěji stává předmětem komentářů a hodnocení než po zbytek roku. Jedna žena je označena za příliš vyzývavou, jiná za zanedbanou. Někdo řeší délku sukně, jiný věk, postavu nebo make-up. Na samotném hodnocení přitom často nezáleží.
Podstatné není, zda je komentář pochvalný nebo kritický. Podstatné je, že se pozornost znovu obrací k vzhledu. Výzkumy věnované sexismu a zobrazování žen ukazují, že přetrvávají stereotypy, které ženy posuzují jinak než muže. Nerovné představy o ženách nemusí být spojeny pouze s otevřeným nepřátelstvím. Mohou se objevovat také v podobě zdánlivě pozitivních stereotypů, které ženy idealizují jako pečující, citlivé nebo morálně výjimečné bytosti. Objevují postoje, které působí zdvořile, přátelsky nebo dokonce lichotivě. Psychologové Peter Glick a Susan Fiske pro tento fenomén používají označení benevolentní neboli laskavý sexismus. Ve své teorii ambivalentního sexismu upozorňují, že stereotypy nemusí ženy pouze znevažovat. Mohou je také idealizovat jako citlivější, pečující nebo morálně hodnotnější než muže. Takové hodnocení se tváří pozitivně, zároveň však vytváří očekávání, jaké ženy mají být a jakou roli mají ve společnosti zastávat.
Tato nenápadnost vysvětluje, proč bývá laskavý sexismus obtížně rozpoznatelný. Nepřichází v podobě urážek ani otevřeného pohrdání, leč v podobě dobře míněných rad, komplimentů nebo poznámek, které jejich autor považuje za zcela nevinné. Komentář k oblečení, poznámka o atraktivitě nebo doporučení více se usmívat mohou působit banálně. V souhrnu však vytvářejí prostředí, ve kterém se vzhled žen stává tématem, k němuž mají ostatní pocit oprávnění se vyjadřovat. Léto podobné postoje nevytváří, pouze je činí viditelnějšími. Ženská těla jsou více na očích než po většinu roku a s tím roste i množství komentářů zaměřených na vzhled. Nezáleží přitom příliš na tom, zda zazní na ulici, pod fotografií na sociálních sítích nebo u rodinného stolu. Společný mají jeden předpoklad. Vzhled ženy je považován za téma vhodné k hodnocení. Významnou roli v udržování podobných stereotypů hrají média. Mezinárodní projekt Global Media Monitoring Project, který sleduje zobrazování žen a mužů ve zpravodajských médiích po celém světě, dlouhodobě upozorňuje na přetrvávající rozdíly. Ženy zůstávají ve zpravodajství výrazně méně zastoupené než muži a bývají častěji popisovány prostřednictvím osobních charakteristik, rodinných rolí nebo vzhledu. Muži jsou naopak častěji prezentováni jako odborníci, autority nebo nositelé rozhodovací moci.
Tyto rozdíly jsou patrné zejména u veřejně známých žen. Političky, sportovkyně, moderátorky nebo novinářky bývají pravidelně hodnoceny nejen podle své práce, ale také podle oblečení, účesu, věku nebo fyzické atraktivity. Samozřejmě neplatí, že by se vzhled mužů nekomentoval nikdy. Rozdíl spočívá v četnosti a významu. U žen se vzhled mnohem častěji stává součástí samotného hodnocení jejich veřejného působení. Podobný mechanismus lze pozorovat také v reklamě. Problematice sexualizace žen se věnoval i český soud. Nejvyšší správní soud konstatoval, že reklama využívající ženské tělo pouze jako prostředek k upoutání pozornosti může představovat diskriminaci na základě pohlaví a zasahovat do lidské důstojnosti žen. Soud upozornil, že žena nesmí být redukována na objekt sloužící k propagaci produktu, který s jejím tělem nijak nesouvisí. Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE) dlouhodobě upozorňuje, že stereotypní zobrazování žen v médiích a reklamě představuje jednu z překážek skutečné genderové rovnosti. Výrazně se změnilo také prostředí, ve kterém podobné stereotypy vznikají a šíří se. Sociální sítě proměnily každého uživatele v potenciálního komentátora cizího vzhledu. Výzkumy zaměřené na objektifikaci žen ukazují, že fotografie žen bývají častěji hodnoceny prostřednictvím fyzické atraktivity než jiných charakteristik. Psycholožky Marika Tiggemann a Amy Slater upozornily, že důraz na vzhled na sociálních sítích může posilovat vnímání žen především skrze jejich tělo a fyzickou atraktivitu.
Zásadní přitom není jeden konkrétní komentář. Jeden nevhodný vtip ani jedna poznámka samy o sobě nevysvětlují fungování sexismu. Důležitý je širší kontext. Pokud je vzhled žen opakovaně hlavním tématem pozornosti, zatímco jejich názory, schopnosti nebo zkušenosti ustupují do pozadí, vzniká prostředí, ve kterém se fyzická atraktivita stává jedním z hlavních kritérií hodnocení. Výzkumy Glicka a Fiskeové ukazují, že právě benevolentní sexismus bývá často přijímán bez odporu, protože se tváří jako pozitivní postoj. Ženy nejsou vykreslovány jako méně inteligentní nebo méně schopné. Jsou naopak idealizovány jako laskavé, citlivé a obětavé. Současně však vzniká očekávání, že právě tyto vlastnosti mají tvořit základ jejich identity. Pochvala se tak snadno mění v nástroj, který vymezuje hranice toho, co je považováno za správné ženství. Není náhodou, že mnoho žen dokáže popsat podobné zkušenosti od dospívání až do vyššího věku. Obsah komentářů se mění, základní princip však zůstává podobný. Jednou se řeší atraktivita, podruhé mateřství, potřetí stárnutí. Vždy je přítomna představa, že ženské tělo a ženský vzhled představují legitimní předmět veřejného zájmu.
Léto ukazuje, jak snadno se z ženského těla stává objekt hodnocení a jak obtížné bývá rozpoznat hranici mezi komplimentem a stereotypem. Benevolentní sexismus neříká ženám, že jsou méně schopné než muži. Připomíná něco jiného. Že jejich vzhled zůstává vlastností, kterou okolí považuje za oprávněné komentovat častěji než u mužů. Přitom by mělo jít o poměrně jednoduchý princip. Hodnota člověka nespočívá v tom, zda odpovídá představám okolí o atraktivitě, věku nebo vhodném oblečení. Dokud však bude ženský vzhled považován za téma otevřené veřejnému hodnocení, budou se podobné stereotypy vracet znovu a znovu. Někdy v podobě urážek, jindy v podobě zdánlivě nevinných komplimentů.
