Včera byla podepsána deklarace, která má pomoci řešit nedostatek zaměstnanců ve zdravotnictví a sociálních službách a zároveň pečovat o jejich duševní zdraví. Na papíře to zní dobře. Realita je ale opět někde jinde. Představa, že vyčerpaný pracovník po dvanáctihodinové směně usedne do masážního křesla nebo si nasadí virtuální brýle a „pročistí si hlavu“, možná působí moderně.
Ale je to řešení? Z praxe víme něco úplně jiného. Ze směny neodchází jeden člověk. Odchází jich najednou desítky. Znamená to, že každé zařízení bude mít desítky masážních křesel a virtuálních brýlí? Nebo se budou zaměstnanci střídat ve frontě na chvíli „relaxace“ poté, co celý den pracovali na hraně svých sil? Tohle není systémové řešení. To je iluze. Nemám nic proti moderním technologiím ani proti snazezlepšit pracovní podmínky. Masážní křeslo může být příjemný benefit, stejně jako virtuální realita může pomoci odreagovat se, i třeba v rámci pracovní doby. Ale nesmí to být náhražka za to podstatné. To podstatné jsou lidé. Ve zdravotnictví a sociálních službách chybí zaměstnanci ne proto, že by neměli dostatek relaxačních pomůcek. Chybí proto, že jsou dlouhodobě přetížení, vyčerpaní z přesčasů a nedostatečně finančně ohodnocení. Odcházejí, protože systém na nich stojí, ale nedává jim odpovídající podmínky. Zároveň je potřeba říct ještě jednu zásadní věc. Sociální služby i zdravotnictví stojí před obrovskou výzvou danou demografickým vývojem. Populace stárne, potřeba péče poroste a tlak na celý systém bude stále větší.
Tohle nelze řešit jednotlivými nápady ani symbolickými opatřeními.
Potřebujeme dlouhodobý plán.
Plán, který stojí na dvou základních pilířích: na lidech a na penězích. Bez dostatečného financování a bez stabilních, dobře zaplacených zaměstnanců žádný systém fungovat nebude. A žádná virtuální realita to nenahradí. Pokud chceme, aby lidé v těchto profesích zůstávali, musíme začít u platů a pracovních podmínek!
Každá koruna, která má zlepšit situaci, musí jít především za zaměstnanci. Do jejich platů. Do stabilních týmů. Do snížení přesčasové zátěže. Do reálné podpory, která jim umožní dělat svou práci kvalitně a bez vyčerpání. A ne do masážních křesel. Rozhodnutí o tom, jak systém změnit, nesmí vznikat od zeleného stolu. Musí vznikat v praxi.
S lidmi, kteří v těchto službách pracují každý den. S řediteli zařízení, zdravotníky, pracovníky v sociálních službách. S těmi, kteří přesně vědí, co funguje a co je jen dobře vypadající nápad bez reálného dopadu. Proto radím jediné: sundat si z očí virtuální brýle. Místo toho si sednout s lidmi z praxe a připravit skutečný dlouhodobý plán. Ne na papíře, ale pro realitu dnešního dne a budoucnosti. Možná by stálo za to, aby si ministři na chvíli opravdu sedli do toho masážního křesla, ale pak z něj vstali a podívali se na svět bez iluzí. Takový, jaký skutečně je.
Protože bez zdravého rozumu, bez lidí a bez jasné strategie žádná deklarace situaci nezmění.
