Gabriela Sedláčková se o těchto svátcích stylizovala do role ženy, která rozjímá o pašijovém týdnu, Bílé sobotě, křesťanských symbolech, zvycích, pokoře, vnitřním očištění a duchovní síle Velikonoc. Píše o Kristově hrobu, vzkříšení, čistotě, „vymetání zla a špíny“, svém křtu, duchovní proměně i o tom, jak jí víra pomáhá nést bolest a utrpení. Zveřejnila dlouhé texty, v nichž popisuje Bílou sobotu jako den modlitby a očekávání zmrtvýchvstání, připomíná lidové zvyky kolem úklidu a symbolického očištění a současně nabízí i osobní „velikonoční zamyšlení“, v němž píše, že byla před čtyřmi lety pokřtěna, že od té doby žije jinak a že ji křest „nabil energií a specifickou silou“.
Připojila i zbožný tón o pokoji, požehnání a jistotě vítězství díky Velikonocům. V kontextu minulých událostí spojených s jejím působením u Filipa Turka se však tato mravní poloha změní v něco mnohem méně vznešeného a mnohem více odpudivého. Jde nikoliv o její víru, nýbrž o to, že tato politička před časem přiznala, že léta „uklízela“ profil Filipa Turka na sociální síti a mazala to, co mělo zůstat schované před veřejností. Zde začíná problém. Ne v tom, že někdo věří, nýbrž v tom, že člověk, který pomáhal čistit profil politika od závadného obsahu, dnes najednou mluví o čistotě duše, tradici a křesťanské hloubce, jako by stál celou dobu opodál.
Celé to působí ještě výmluvněji ve chvíli, kdy si člověk připomene, co přesně Sedláčková sama veřejně řekla o své roli u Turkových účtů. Krátce po vypuknutí kauzy s údajnými výroky Filipa Turka na sociálních sítích, kterou otevřel Deník N, poslankyně přiznala, že příspěvky v minulosti mazala ona. Popsala to zcela bez obalu. „Když Filip Turek vstoupil do politiky, dal mi svoje heslo na FB a řekl: ‚Koukni, jestli tam nemám něco závadného, a promaž to, znáš mě, mám blbej humor a ve dvaceti jsem ho měl taky, v dnešní hyperkorektní době se ani to neodpouští‘,“ uvedla Sedláčková. V rozhovoru pro iDNES pak připustila, že měla být v mazání důslednější, ale současně dodala, že jí ty příspěvky za hranou nepřipadají a že mezi nimi podle svých slov nenašla rasistické ani homofobní komentáře. To je na celé věci mimořádně důležité. Nejde totiž o to, že by byla náhodnou kolemjdoucí, která se až dodatečně připletla k cizí kauze. Ona sama přiznala aktivní roli. Nejen že měla přístup k účtu. Ona byla ta, kdo měl obsah „promazávat“. Tedy jinými slovy, byla součástí mechanismu, jímž se měla nepohodlná minulost uhladit, odklidit a učinit méně viditelnou. Právě odtud je k jejím velikonočním úvahám o čistotě, mravnosti a duchovním očištění jen velmi krátká cesta k naprosté ztrátě důvěryhodnosti.
Tohle totiž není jen trapný detail z politického zákulisí. Tohle je podstata její veřejné role v blízkosti Filipa Turka. Seznam Zprávy ji popsaly jako ženu s velkým vlivem na Turka, která sama sebe se smíchem označuje za „mazačku“ a která měla jako asistentka přístup k jeho sociálním sítím. V tomtéž textu zaznívá i to, že s Turkem měla blízký vztah jako kolegyně, byla jeho ředitelkou komunikace, měla nastoupit do jeho bruselské kanceláře a že mezi nimi panovala důvěra, kvůli níž jí heslo svěřil. Sedláčková sama vysvětlovala, že ho dostala právě za tímto účelem a že jí dnes zpětně připadá, že by bylo možná bývalo lepší profil smazat celý a založit nový. To již není žádná marginální asistentská epizoda. To je přímé přiznání, že se podílela na zahlazování digitálních stop člověka, který je dnes veřejným politikem a který se dostal do problémů kvůli vlastnímu obsahu, vlastnímu stylu a vlastní minulosti. V tomto bodě se její velikonoční poloha stává téměř satirou. Žena, která se podílela na úklidu skandálního obsahu svého nadřízeného a spojence, se dnes najednou stylizuje do role někoho, kdo vykládá o duchovní čistotě a mravních horizontech největších křesťanských svátků. To není víra, nýbrž její urážka.
Zde je nutné říct jednu věc naprosto bez příkras. Víra není ochranný štít, za který se může schovat člověk, jenž vědomě pomáhal zametat projevy nenávisti, vulgarity nebo veřejně neobhajitelného obsahu, a pak si najednou oblékne červené šaty, sepíše dojemný status o Bílé sobotě a začne mluvit o vymetání zla a špíny. Taková stylizace není jen pokrytecká. Je odporná už svou podstatou, protože se snaží sakrální jazyk, duchovní tradici a velikonoční symboliku proměnit v kosmetiku pro vlastní veřejný obraz. Sedláčková ve svém pašijovém textu píše, že právě na Bílou sobotu se symbolicky „vymetalo zlo a špína“. Jenže právě ona patří k lidem, kteří místo vymetání veřejného zla pomáhali zametat politické svinstvo pod koberec. To je rozdíl, který nelze překrýt žádnou biblickou citací, žádnou historkou o křtu ani žádným sentimentálním vyprávěním o misijní babičce a požehnání. Člověk může být věřící a hříšný, samozřejmě. Nikdo nežádá svatost. Pokud však někdo aktivně pomáhá zakrývat závadný obsah politika, nemá pak vystupovat jako autorita vyprávějící o čistotě, tradici a duchovní síle Velikonoc. To je ukázková dvojakost.
Celou věc navíc zhoršuje i to, že Sedláčková se nepředstavila jako někdo, kdo by nad starým obsahem kajícně lomil rukama a s odstupem přiznal, že to byla chyba, kterou by už nikdy neudělala. Právě naopak. V iDNES vysvětlovala, že měla být v mazání důslednější, ale zároveň trvala na tom, že jí samotné ty příspěvky za hranou nepřipadají. To je mimořádně důležitá a zároveň mimořádně temná okolnost. Nejde tedy jen o technický úkon „mazání“. Jde i o hodnotový rámec, v němž sama Sedláčková zjevně část takového obsahu nepovažovala za dost problémovou, aby ji vedla k jasnému odmítnutí. Jinými slovy, nebyla to žádná náhodná uklízečka cizího profilu, která bezmyšlenkovitě klikala na tlačítko odstranit. Byla to loajální spolupracovnice, jež měla přístup, důvěru a přitom sama veřejně naznačuje, že ani obsah, který později vyvolal skandál, jí vlastně nepřipadal tak závadný. Od takového člověka zní patetické úvahy o Bohu, pokoře a „vítězství jistém díky Velikonocům“ nehorázně. Protože tady nejde o prostý osobní příběh víry. Tady jde o pokus přikrýt politickou spoluzodpovědnost aureolou duchovní hloubky.
Na celé věci je navíc mimořádně výmluvné i to, jak široké bylo její skutečné napojení na Turkův svět. Seznam Zprávy připomněly, že Sedláčková Turka roky zpovídala v pořadu „Po žních k Turkovi“ na Vox TV, kde se prezentoval jako hlavní tvář, komentoval své kauzy a současně měl k dispozici zjevně velmi přátelské prostředí. Sama Sedláčková byla nejen moderátorkou, ale i ředitelkou publicistiky této televize, a jejich názorová blízkost nebyla žádným tajemstvím. Sama mluvila o vzájemné důvěře, sama přiznala, že jí svěřil heslo, sama byla součástí jeho komunikačního zázemí. To všechno dohromady tvoří obraz ženy, která nebyla jen na okraji dění, ale pomáhala vytvářet, uhlazovat a veřejně servisovat prostředí kolem člověka, jehož profil bylo potřeba „uklízet“. Proto působí její dnešní velikonoční sebeprezentace tak neúnosně falešně. Kdyby šlo o anonymní věřící ženu, která na sociální síti sdílí text o Bílé sobotě, nebylo by na tom nic. Jenže tady mluví politička a bývalá Turkova komunikační spolupracovnice, která si na jedné straně nechává na profil napsat zbožné úvahy o čistotě, zatímco na straně druhé pomáhala čistit digitální odpad po muži, jehož politická kariéra stojí mimo jiné i na agresivní kulturní válce, cynismu a toxickém obsahu. To už není soukromá spiritualita. To je politická stylizace.
Zde se celé Sedláčkové velikonoční rozjímání láme do nejnepříjemnějšího bodu. Ona ve svém textu nepopisuje jen tradice a zvyky. Ona se současně staví do role někoho, kdo prošel hlubokou duchovní změnou, kdo žije jinak, kdo je nesen vírou a kdo se díky Bohu vyrovnává i s nejtěžšími chvílemi. To je samo o sobě silné a osobní sdělení. Jenže ve chvíli, kdy je pronáší člověk, který v politice současně slouží jako loajální správkyně a čistička reputačních stop jednoho z nejkontroverznějších politiků své scény, začíná to působit jako cosi mezi náboženským marketingem a pokryteckým sebestylizováním. Nelze totiž zároveň mluvit o kořenech, bližních, pokoře a mravní síle víry, a současně nedohlédnout základní nemravnost vlastní politické práce. Nelze psát o tom, jak se na Bílou sobotu symbolicky vymetá zlo a špína, a přitom roky pomáhat vymetat něco úplně jiného. Ne zlo z veřejného prostoru, ale důkazy o tom, co v něm Turkovi škodí. Ta metafora je vlastně děsivě přesná. Sedláčková opravdu zametala. Jen ne před chrámem. Zametala na profilu politika, jehož obsah měl být podle jejích vlastních slov „promazán“. Nyní se tváří, že právě ona bude rozmlouvat o víře, čistotě a sváteční hloubce. To je přesně ten okamžik, kdy už člověk nemá chuť mluvit o rozporu. Tady už je na místě mluvit o odpudivém veřejném pokrytectví.
Lze namítnout, že víra je osobní věc a že i chybující člověk má právo se k ní hlásit. To je samozřejmě pravda. Jenže právě zde nejde o útok na víru jako takovou. Jde o něco mnohem prostšího a konkrétnějšího, tedy o to, že Sedláčková nepůsobí jako člověk, který by svou víru žil v tichu a sebekázni, ale ten, kdo ji veřejně vystavuje, přestože je jeho jméno spjato s něčím velmi nepěkným. V této souvislosti se její texty nečtou jako svědectví víry, ale jako maska. Není to problém křesťanství, ale člověka, který si bere do úst jeho symboliku, aniž by vyvodil politické důsledky z toho, co sám dělal v politické praxi.
Sedláčková tak dnes mimoděk ztělesňuje jeden z nejodpornějších rysů současné části české pravicově-populistické scény. Na jednu stranu neustálé vzývání tradice, křesťanských kořenů, svátků, národní kultury, duchovní hloubky a údajného hodnotového řádu, na druhou loajalita k lidem, kteří se pohybují v prostředí hrubosti a cynismu. Na jednu stranu Bílá sobota, vzkříšení, bílení stavení a vymetání špíny. Na druhou stranu přiznané mazání problematických stop po Turkovi. Na jednu stranu dlouhé statusy o víře a pokoře, na druhou velmi praktická a velmi světská služba při údržbě veřejného obrazu člověka, jehož politická značka stojí mimo jiné i na drsnosti a skandálu. To není jen lidská nedokonalost, leč přesné pokrytectví.
