Deklarace o spolupráci ve zdravotnictví a sociálních službách, kterou tento týden podepsalo ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce spolu s odbory a zaměstnavatelskými svazy, přinesla vedle masážních křesel a virtuální reality ještě jeden „recept“ na nedostatek personálu. Otevřít systém pracovníkům ze zahraničí.
Ano, pokus nějaký obor dlouhodobě nedokáže vychovat a udržet zaměstnance z vlastní země, je legitimní uvažovat o pracovní síle ze zahraničí. Ale je naprosto zásadní mluvit i o rizicích a limitech takové strategie. Ty jsou ale pro sociální služby a zdravotnictví naprosto klíčové.
Nejde totiž jen o „ruce“. Základním nástrojem zdravotních sester a pracovníků v sociálních službách je komunikace. Každodenní komunikace s klientem. Při hygieně, při podávání jídla, při polohování, při procházce, při převlékání lůžka. Právě v těchto chvílích se často odehrává to nejdůležitější – tedy kontakt, důvěra, pocit bezpečí.
Setkala jsem se v praxi s názorem, že při převlékání lůžka není potřeba s klientem mluvit. To je zásadní nepochopení celé podstaty péče! Výmluva na to, že angličtina postačí a pár vět v češtině je OK, je prostě špatně.
Právě v té chvíli je totiž potřeba se zeptat – Jak se máte? Je vám to pohodlné? Nechybí vám něco? Půjdeme se projít? Ptejme se taky kolik klientů v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v domovech pro seniory je schopno se domluvit anglicky?
Každá věta směrem ke klientovi má vysokou hodnotu. Každý rozhovor je součástí péče. Pokud zaměstnanec nemluví, péče se redukuje na úkony. A to je cesta dolů. Práci asistenta se lze naučit. Ale bez schopnosti komunikovat s klientem i s personálem se z péče stává pouhá manipulace s člověkem.
Ruce bez jazyka problém neřeší
Představa, že problém politici vyřeší dovozem lidí z Filipín nebo Vietnamu (bez dostatečné znalosti češtiny), je iluze. Stejně jako představa, že tím zároveň vyřeší tlak na platy. Nevyřeší!
Politici si neuvědomují, že právě tímto krokem už dnes riskují, snížení kvality péče.
Celý problém má mnohem jednodušší a zároveň nepříjemnější jádro.
Ve zdravotnictví a sociálních službách dlouhodobě selhává financování. Platy, zejména v sociálních službách, jsou tristní. Lidé odcházejí, protože nemají důvod zůstávat. A místo toho, abychom řešili tento základní problém, hledáme zkratky.
Jednou jsou to virtuální brýle, podruhé dovoz pracovní síly. Ani jedno ale neřeší podstatu. Tou jsou lidé a peníze.
Pokud chceme stabilní systém, musíme zaplatit vlastní zaměstnance tak, aby v něm chtěli zůstat. Musíme vytvořit podmínky, které nebudou stát na přesčasech a vyčerpání. A musíme mít dlouhodobý plán, který reflektuje demografický vývoj a rostoucí potřebu péče.
Ten plán nemůže vznikat od zeleného stolu. Nemůže vznikat v debatách, kde se jako řešení nabízejí virtuální brýle. Musí vznikat s lidmi z praxe. S těmi, kteří vědí, co znamená skutečná péče. S těmi, kteří nesou odpovědnost za kvalitu služeb každý den. S těmi, kteří rozumí tomu, že péče není jen výkon, ale vztah.
Tři zásadní kroky
Pokud vláda myslí vážně své tvrzení, že jí jde o zdravotní a sociální péči a lidi, musí přestat hledat náhradní řešení a udělat tři kroky:
1. Stabilizovat financování sociálních služeb a zdravotnictví tak, aby bylo dlouhodobě předvídatelné, ne každoročně improvizované.
2. Výrazně posílit platy, zejména v sociálních službách, které jsou dnes na hraně důstojnosti.
3. Nastavit jasná pravidla pro zaměstnávání cizinců. Jazyk dát jako podmínku, nikoliv bonus. Kvalitu jako prioritu, nikoliv počet.
Bez těchto kroků zůstane každá deklarace jen politickým gestem.
Je čas sundat virtuální brýle. Ne symbolicky, ale skutečně. Přestat hledat líbivá, ale prázdná řešení a postavit se realitě čelem. Odpovědně a s respektem k tomu, jak péče opravdu funguje.
Politici dnes nestojí před otázkou, jak zaplnit tabulky. Stojí před otázkou, zda chtějí zachovat kvalitu péče. Protože pokud jim budou stačit jen „ruce“, pak musí lidem férově říct i to, že péče bude horší.
