Politický glosátor a kníže Jiří Lobkowicz spojil Turkovu nehodu s politickým stylem, který podle něj u Filipa Turka a Petra Macinky dlouhodobě stojí na přehnané jistotě, výsměchu kritikům a přesvědčení, že pravidla se dají ohýbat podle vlastní potřeby. Nejde mu o moralizování nad jednou událostí na silnici. Míří na způsob veřejného vystupování, v němž se sebevědomí mění v aroganci a arogance v politický program. Turek v tomto pojetí představuje politika posedlého vlastní neomylností, Macinka zase člověka, který si z útoků na oponenty udělal hlavní pracovní nástroj. Oba podle Lobkowicze ukazují, jak rychle se póza síly může změnit v neschopnost vidět vlastní slabiny.
Lobkowicz Turkovu nehodu neodděluje od jeho veřejné role, ale zasazuje ji do širšího vzorce chování. Podle něj u Turka a Macinky nejde o jednotlivé přešlapy, nýbrž o styl, který dříve či později narazí na vlastní hranice. „Existuje staré rčení, že pýcha předchází pád. V případě Filipa Turka a Petra Macinky to někdy působí, jako by pád nebyl nehodou, ale přirozeným důsledkem jejich politického stylu,“ napsal Lobkowicz. V této větě je podstatné, že odpovědnost nepřesouvá na náhodu. Turek podle něj není jen politik, kterému se stala nepříjemná věc. Je součástí prostředí, kde se tvrdost, rychlost, pohrdání pravidly a výsměch opatrnosti dlouho vydávaly za důkaz schopnosti.
U obou politiků Lobkowicz vidí stejný základ: jistotu lidí, kteří už nepochybují. Nejde podle něj o zdravé sebevědomí, které může politik potřebovat v konfliktech, debatách nebo rozhodování. Problém začíná ve chvíli, kdy politik začne vlastní názor považovat za nezpochybnitelný a kritiku za projev nepřátelství. „Oba vystupují s neochvějnou jistotou lidí, kteří se nikdy nemýlí. Sebevědomí je v politice cenná vlastnost. Jenže mezi sebevědomím a arogancí vede tenká hranice. Jakmile člověk začne věřit vlastní neomylnosti, přestává poslouchat fakta, přestává pochybovat a nakonec přestává vnímat realitu,“ uvedl. Tím se dostává k jádru Turkovy i Macinkovy veřejné pozice: nejde jen o ostrý styl, ale o odmítání opravy, zpětné vazby a obyčejné pochybnosti.
Lobkowicz pro tuto politickou pýchu používá starý pojem hybris. Ne jako učenou ozdobu, ale jako přesný popis člověka, který uvěří, že stojí nad ostatními. U Turka a Macinky podle něj nejde jen o silné ego, ale o zaslepení, které politikovi začne namlouvat, že pravidla platí hlavně pro ty druhé. „Právě tomu staří Řekové říkali hybris – zaslepená pýcha, která vede člověka k přesvědčení, že je chytřejší než ostatní, silnější než pravidla a nedotknutelný vůči následkům vlastních činů. Tragédie pak nezačíná porážkou. Začíná okamžikem, kdy dotyčný uvěří, že porazit ho už nelze,“ napsal. V politice se takový stav pozná snadno: oponent už není partner ve sporu, ale hlupák; pravidlo není hranice, ale překážka; chyba není chyba, ale vina někoho jiného.
Turkův případ Lobkowicz popisuje s tvrdou ironií. Míří na okázalou sebejistotu, která se v jeho veřejném vystupování pojí s kultem rychlosti, síly a vlastního výkonu. Nehoda pak v takovém kontextu nepůsobí jen jako dopravní událost, ale jako nepříjemné připomenutí, že skutečný svět nemá povinnost potvrzovat politickou pózu. „U Turka se tato přehnaná sebedůvěra projevuje okázalým kultem vlastní neomylnosti, který občas končí velmi prozaickou připomínkou fyzikálních zákonů,“ napsal Lobkowicz. Turek si dlouhodobě buduje značku člověka, který se nenechá brzdit, poučovat ani omezovat. Lobkowicz mu proti tomu staví jednoduchou věc: fyzika, odpovědnost a následky se nedají překřičet.
Macinku Lobkowicz zařadil do stejné logiky, jen s jiným projevem. U něj nejde o rychlost a stroje, ale o neustálý konflikt jako politickou metodu. Prezident Petr Pavel se v posledních měsících stal pro Macinku jedním z hlavních terčů, a Lobkowicz v tom nevidí náhodný spor, ale součást širšího vzorce. „U Macinky se zase mění v permanentní válku proti každému, kdo nezapadá do jeho představ. V posledních měsících zejména proti prezidentovi Petru Pavlovi. Každý den přináší další útok, další velké gesto, další sebejistou předpověď. A pak přijde realita, která mívá nepříjemný zvyk ignorovat tiskové konference i stranické slogany,“ uvedl. Macinkova politika tak podle něj nestojí jen na nesouhlasu, ale na potřebě vyrábět nepřítele a dokazovat vlastní sílu dalším útokem.
Lobkowicz tím navazuje na spor, který u Turka popsal už dříve. Tehdy kritizoval jeho dvojí metr vůči prezidentu Pavlovi kvůli kompetenční žalobě. Turek prezidentovi vyčítal, že se obrací na soud, přestože sám dříve oznamoval žalobu na ochranu osobnosti proti Pavlovi. V tomto srovnání podle Lobkowicze nebyla podstatná jen právní stránka věci, ale povaha politického uvažování: když soud využije Turek, jde o obranu vlastních práv; když se na soud obrátí prezident, je z toho důkaz slabosti. Stejný dvojí metr se podle Lobkowiczovy nové kritiky vrací i u pýchy, pravidel a odpovědnosti. Co je u vlastních lidí odvaha, je u druhých směšnost. Co je u vlastních lidí právo, je u druhých zbabělost.
Nejostřejší část Lobkowiczovy kritiky míří na ztrátu sebereflexe. Podle něj arogance člověku nepřidává skutečnou sílu, ale pouze pocit převahy ve chvíli, kdy už nevidí vlastní chyby. „Největším paradoxem arogance je, že člověku dává pocit převahy právě ve chvíli, kdy přestává vidět vlastní slabiny. Čím hlasitěji někdo zdůrazňuje svou výjimečnost, tím méně prostoru zbývá pro sebereflexi. A bez sebereflexe se politika mění v divadlo ega,“ napsal. Tato formulace míří na politiku, která se místo řešení problémů soustředí na udržování dojmu. Politik pak neodpovídá na otázky, ale chrání vlastní značku. Nepřiznává chyby, ale útočí. Neopravuje se, ale přidává hlasitost.
Lobkowicz v této souvislosti varuje, že pýcha nevede jen k nepříjemným výrokům nebo špatnému tónu. Bere politikovi schopnost učit se. Kdo si připadá neomylný, nemá důvod hledat chybu u sebe. Každé selhání se pak dá přepsat na útok médií, opozice, prezidenta, úředníků nebo údajného spiknutí. „Pýcha totiž neoslepuje jen svého nositele. Především mu znemožňuje učit se z vlastních chyb. Každý neúspěch je pak vina ostatních, každá kritika je spiknutí a každý oponent je automaticky hlupák. Takový svět je psychologicky pohodlný, ale politicky nebezpečný,“ uvedl. V tom je podle něj riziko politiky, která zaměňuje tvrdost za neomylnost a neschopnost uznat chybu za pevný charakter.
Lobkowicz kritiku rozšířil. Připomněl, že dějiny znají mnoho politiků, kteří si začali připadat silnější než instituce a větší než funkce, kterou dostali. Právě v takovém okamžiku se podle něj politická síla mění ve vlastní past. „Historie je plná politiků, kteří byli přesvědčeni, že jsou chytřejší než instituce, silnější než pravidla a větší než funkce, kterou zastávali. Většina z nich nakonec neprohrála kvůli protivníkům. Prohrála sama se sebou,“ napsal. U Turka a Macinky tím nemíří na jednorázový exces, ale na způsob, jakým se zachází s mocí, odpovědností a kritikou.
Celý Lobkowiczův komentář míří k jednoduchému varování. Opozici lze urážet, média označit za nepřátele, prezidenta zesměšňovat a pravidla vydávat za zbytečnou brzdu. Žádná politická póza však neodstraní následky jednání. Lobkowicz končí větou, která Turkovu nehodu i Macinkův styl spojuje do jednoho bodu. „Nejtvrdší soupeř arogance není opozice. Je to realita,“ dodal.
