Jiří Lobkowicz ostře kritizoval Filipa Turka za jeho reakci na kompetenční žalobu prezidenta Petra Pavla. Turek prezidentovi vzkázal, že by se měl „chovat jako chlap, ne se soudit“, přestože sám v lednu oznámil občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti právě proti Pavlovi. Lobkowicz v tom vidí ukázkové pokrytectví politika, který soudní cestu považuje za statečnou, pokud chrání jeho vlastní pověst, ale za slabost ve chvíli, kdy se prezident prostřednictvím Ústavního soudu brání proti postupu vlády Andreje Babiše.
Filip Turek se podle Jiřího Lobkowicze znovu předvedl v roli politika – influencera, který závažnou debatu o ústavních pravomocích nahrazuje efektními větami určenými pro sociální sítě. Prezident Petr Pavel se obrátil na Ústavní soud poté, co jej vláda Andreje Babiše vyřadila z české delegace na summit NATO v Ankaře. Hlava státu se domáhá rozhodnutí, zda může kabinet prezidentovi fakticky znemožnit zastupovat Českou republiku navenek, nebo zda tím zasahuje do jeho ústavních pravomocí. Turek se však namísto věcné reakce rozhodl celou otázku převést na osobní měření odvahy a mužnosti. „Pavel by se měl chovat jako chlap, ne se soudit,“ prohlásil. Lobkowicz tento výrok označil za vrchol drzosti, pokrytectví a infantilního přístupu k politice, protože kompetenční žaloba není osobní stížností uraženého člověka, ale standardním právním prostředkem určeným k řešení sporu mezi nejvyššími ústavními institucemi.
Lobkowicz připomněl, že Turek ještě v lednu 2026 oznámil vlastní občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti proti prezidentovi republiky. Petr Pavel tehdy vysvětloval, proč jej odmítá jmenovat ministrem. Jako důvody uváděl mimo jiné bagatelizování nacismu, rasistické a homofobní výroky, problémy spojené s černými stavbami vydávanými za „moštárny“ i opakované výmluvy, podle nichž měli problematické příspěvky vytvářet nebo zveřejňovat Turkovým jménem jeho přátelé. Turek se cítil prezidentovými slovy „hluboce dotčen“ a požadoval omluvu. Soudní cesta mu tehdy nepřipadala ani zbabělá, ani nedůstojná skutečného muže. Za slabost ji začal vydávat až ve chvíli, kdy ji využil jeho politický protivník. „Turek v roli morálního kazatele: Když Pavel žaluje, je to slabost. Když Turek žaluje, je to statečnost,“ shrnul Lobkowicz rozpor, který podle něj odhaluje naprostou účelovost Turkova vystupování.
Rozdíl mezi oběma situacemi je přitom podle Lobkowicze zásadní. Turek se chtěl soudit kvůli vlastní pověsti a omluvě za výroky, které se ho osobně dotkly. Prezident se obrátil na Ústavní soud kvůli vyjasnění pravomocí hlavy státu a vlády, tedy kvůli otázce, jejíž řešení může ovlivnit fungování českého ústavního systému i v dalších letech. Pavel se nedomáhá omluvy za urážku ani finančního zadostiučinění. Žádá soud, aby rozhodl, zda může vláda jednostranně zabránit prezidentovi v účasti na summitu NATO a vytlačit jej z oblasti zahraniční reprezentace státu. Označovat takový postup za „nechlapský“ proto Lobkowicz považuje za laciný bonmot člověka, který nedokáže nebo nechce reagovat na skutečnou podstatu konfliktu.
„Dvojí metr tak průhledný, že by ho neprošvihl ani začínající youtuber,“ napsal Lobkowicz. Turek podle něj nevede spor o principy, ale o to, komu má soudní ochrana sloužit. Když ji využívá sám, jde o oprávněnou obranu vlastní osobnosti. Když stejný nástroj použije prezident proti vládě podporované Motoristy, promění se soud v úkryt pro slabochy. Takový přístup nevychází z právního názoru ani z konzistentního přesvědčení o postavení prezidenta. Řídí se okamžitým koaličním zájmem a Turkovou osobní animozitou vůči Petru Pavlovi, který jej odmítl jmenovat členem vlády.
Lobkowicz upozornil, že skutečným problémem nejsou samotné žaloby. Každý má právo obrátit se na soud, pokud se domnívá, že byla porušena jeho práva nebo překročeny pravomoci jiné instituce. Problémem je snaha Turka a jeho politických spojenců oslabit prezidenta tam, kde jim jeho aktivita překáží, a naopak dovolávat se jeho pravomocí nebo odpovědnosti tehdy, když se jim to hodí. Pavel podle Lobkowicze postupuje konzistentně, protože hájí ústavní rovnováhu a žádá nezávislou instituci, aby vyložila nejasný vztah mezi vládou a hlavou státu. Turek naproti tomu hájí především vlastní ego a zájmy koalice, která nechce prezidenta na summitu NATO a snaží se jeho vyřazení vydávat za běžné organizační rozhodnutí kabinetu.
Kompetenční žaloba přitom není útokem na vládu ani pokusem prezidenta přivlastnit si výlučnou kontrolu nad zahraniční politikou. Je nástrojem, kterým se řeší spor o to, kdo a za jakých podmínek smí určitou ústavní pravomoc vykonávat. Jestliže se prezident a vláda neshodnou, nemá konečný verdikt vynášet Filip Turek prostřednictvím ironické poznámky o mužnosti. Rozhodnout má Ústavní soud. Lobkowicz považuje Pavlův postup za standardní obranu institucí proti koaliční svévoli, zatímco Turek jej záměrně převádí do osobní roviny, protože věcná debata o kompetencích by pro něj byla podstatně méně pohodlná než další teatrální výstup na sociálních sítích.
Celá epizoda podle Lobkowicze ukazuje, proč prezident nechtěl Turka jmenovat ministrem. Místo státnického přístupu, respektu k ústavnímu systému a schopnosti oddělit osobní spor od institucionálního konfliktu přichází „mrzutý malý chlapec“, který střílí bonmoty podle toho, jak zrovna fouká politický vítr. Ministr by měl být schopen pracovat s pravidly, která platí stejně pro spojence i protivníky. Turek však podle Lobkowicze používá pokaždé jiné měřítko. Když se sám cítí poškozen, požaduje omluvu a připravuje žalobu. Když se prezident brání u Ústavního soudu, začne mluvit o nedostatku odvahy a vyzývá ho, aby se choval jako chlap.
Takový slovník navíc odvádí pozornost od toho, co vláda udělala. Kabinet Petra Pavla z delegace na summit NATO vyřadil a prezident se domnívá, že tím zasáhl do jeho ústavního postavení. Místo vysvětlení, proč má být dosavadní způsob zastupování České republiky změněn a proč by prezident neměl na jednání odcestovat, nabízí Turek posměšek. Nevysvětluje pravidlo, které má platit pro další vlády a prezidenty, nepředkládá právní argumentaci a nepokouší se obhájit, proč je Babišův postup v souladu s ústavou. Snaží se pouze vytvořit dojem, že samotné využití soudu je známkou osobní slabosti. Stejný princip by však musel vztáhnout i na sebe, což se mu pochopitelně nehodí.
Lobkowicz proto Turkovy výroky označuje za hluboce infantilní. Chlap by se podle něj měl především postavit vlastním slovům a činům čelem, nikoli měnit pravidla podle aktuální potřeby. Jestliže Turek považoval žalobu za legitimní nástroj k ochraně vlastní cti, nemůže o několik měsíců později tvrdit, že prezident je slaboch, protože se prostřednictvím soudu domáhá ochrany ústavních pravomocí. Mohl by nesouhlasit s obsahem Pavlovy žaloby, předložit opačný právní výklad nebo obhájit postoj vlády. Místo toho se uchýlil k osobnímu výpadu, který má jeho příznivcům připomenout obraz neohroženého muže bojujícího proti údajným slabochům politického systému.
