Kateřina Konečná zaslechla sousloví ověřený účet a před očima se jí patrně rozsvítil celý archiv státní bezpečnosti. Lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský přišel s představou, že za osobním účtem na sociální síti má stát skutečný ověřený člověk, přičemž navenek může klidně dál vystupovat pod přezdívkou a jméno, adresu ani číslo občanského průkazu veřejně ukazovat nemusí. Šéfka KSČM z toho vyčetla něco podstatně dramatičtějšího. „Ty prostě chceš, aby byly veřejné. Aby se mohly sledovat, aby se ti lidé mohli dohledat,“ obvinila Zdechovského a pro jistotu z něj udělala „Tomáška“. Komunistická tradice má zkrátka zvláštní vztah k evidenci obyvatelstva. Desítky let jí nevadila, jen nesmí hrozit, že by se evidovat začaly také armády bezejmenných profilů na internetu.
Zdechovský si familiární „Tomášek“ nenechal a Konečné odpověděl stejnou mincí. „Soudružka se nějak bojí odhalení fejkových účtů,“ vzkázal. Následovala slova, která by za jiné historické konstelace patrně vyžadovala mimořádné zasedání okresního výboru. „Kateřino, já tě chápu. Já být tebou, měl bych také strach,“ prohlásil a přidal obvinění z nakupování lajků v jižní a jihovýchodní Asii a podpory ruských trollích farem z Petrohradu a Moskvy. Důkaz k těmto konkrétním tvrzením v přestřelce nepředložil, a proto zůstávají Zdechovského obviněním. Pointa tím ovšem nezmizela. Konečná chtěla strašit dohledáváním lidí a místo očekávaného ústupu dostala Petrohrad, Moskvu a závěrečné „Jen kňučte, soudruzi“.
Lenin by možná znejistěl hlavně nad technickou stránkou celé věci. Revoluce potřebovala tiskárnu, ilegální buňky, kurýry a Auroru. Modernímu politickému boji stačí účet s obrázkem pejska, několik čísel v názvu a chuť psát šestnáct hodin denně, že Západ hnije. Zdechovského návrh míří právě na problém, kdy nikdo netuší, zda za desítkami účtů sedí desítky lidí, jeden člověk nebo automatizovaný systém. Konečná proti tomu vytáhla představu veřejného sledování uživatelů, ačkoli Zdechovský výslovně říká něco jiného: skutečné jméno nemusí být zveřejněno, přezdívka může zůstat a identifikační údaje mají být chráněné. Pro whistleblowery, oběti násilí, disidenty a další ohrožené skupiny navíc požaduje možnost veřejné pseudonymity. Revoluční bdělost se tedy rozezněla ještě před přečtením poznámek pod čarou.
Soudružka objevila Velkého bratra
Konečná si přesto vybrala nejvděčnější obrázek. Někdo chce vědět, kdo skutečně stojí za účtem, tudíž chce lidi sledovat. Krok od ověřování identity k policejnímu šanonu byl v jejím podání krátký. Jenže zrovna představitelka KSČM při líčení hrůz spojených s dohledatelností občana vstupuje na historicky poněkud kluzký terén. Komunistické hnutí totiž nevzniklo jako spolek vášnivých obhájců práva státu nevědět, kdo je kdo. Gottwaldovské Československo neproslulo zásadou, že občan má před státní mocí nárok na maximální anonymitu, a Lenin by při slově evidence zřejmě nehledal kapesník.
Historie samozřejmě není argumentem pro dnešní povinné ověřování uživatelů a Zdechovského nápad má řadu legitimních otázek. Kdo by data držel, jak by je zabezpečil, za jakých podmínek by k nim mohl stát, co by se dělo při úniku a zda by takový systém skutečně omezil koordinované dezinformační operace. To všechno si zaslouží normální spor. Konečná však místo něj nabídla jednodušší horor: Tomášek chce, aby se lidé dali dohledat. Komunistka varující občany před systémem, v němž by mohl být člověk identifikovatelný státní mocí, má přitom historickou eleganci požárníka s kanystrem benzínu přednášejícího o protipožární prevenci.
Zdechovský přitlačil ještě víc. „Káťo, já chci odanonymizovat sociální sítě, abys už nemohla používat tu síť proruských botů, která ti ve velkém lajkuje příspěvky,“ řekl. Ani tady nelze jeho formulaci převzít jako hotové zjištění o Konečné. Veřejně dostupné analýzy skutečně upozorňovaly, že komunistická politička dosahovala na sociálních sítích vzhledem k politické síle KSČM neobvykle vysokého zapojení publika a odborníci popisují falešné účty či zahraniční trollí farmy jako nástroje pro umělé zesilování politických sdělení. Přímý důkaz, že Konečná osobně nakupovala lajky nebo řídila ruské boty, z toho nevzniká. Zdechovský její čísla využil jako politickou palici a praštil s ní bez většího rozpakování.
Petrohrad není argument. Fejkový účet také ne
Konečná přitom mohla Zdechovského návrh napadnout velmi jednoduše. Mohla se ptát, kdo bude garantovat ochranu údajů. Mohla rozebrat riziko zneužití identity, technickou proveditelnost, zahraniční platformy nebo nebezpečí pro lidi žijící pod autoritářskými režimy. Jenže podobná diskuse by vyžadovala několik vět bez „Tomáška“ a bez představy přicházejícího sledovacího státu. Síť odměňuje jiný žánr. Natočit krátké video, vyděsit publikum a čekat, co přijde.
Přišlo „Jen kňučte, soudruzi“.
Konečná se tím ocitla v nevděčné situaci. Chtěla z lidoveckého europoslance udělat apoštola digitálního dohledu, místo toho začala veřejná debata o tom, kdo přesně vytváří zdání masové podpory politiků na sítích. Otázka není bez významu. Falešné profily a koordinované sítě skutečně existují, ruské vlivové operace rovněž nejsou fantazií z lidovecké centrály a letos TikTok mazal síť účtů šířících propagandu Vagnerovců. To však stále není důkaz proti konkrétní Konečné. Je to důvod bavit se o problému, před kterým Zdechovský mává návrhem na ověřené uživatele.
Šéfka KSČM namísto toho sehrála starou politickou klasiku: z technického návrhu vytáhnout nejděsivější možný důsledek, dát mu lidskou tvář a tu tvář pojmenovat Tomášek. Zdechovský jí na oplátku postavil za záda Petrohrad. Věcná debata tím utrpěla lehčí zranění, satira dostala pracovní nabídku.
Přízračně komické zůstává hlavně historické obsazení rolí. Lidovec vysvětluje komunistce, že lidé mohou používat pseudonym, osobní údaje nemají být veřejné a identitu by směla policie či soud zjistit pouze v zákonem přesně určených případech. Komunistka odpovídá strachem z dohledávání občanů.
Gottwald se toho nedožil. Musel by se zeptat, co je EUDI Wallet.
