Komunistka Kateřina Konečná se pustila do dvojí kvality potravin a tentokrát ponechala třídní boj, imperialismus i Vladimira Iljiče Lenina stranou. Bohatě si vystačila s párkem. Téma rozdílného složení výrobků pro český a západní trh se podle ní z veřejné debaty nevytratilo proto, že by přestalo existovat. Politický mainstream se jej prý pouze rozhodl ignorovat. Konečná k tomu přidala Evropskou komisi, která měla před osmi lety dvojí kvalitu „slavnostně označit“ za nekalou obchodní praktiku, a potom rovnou „podivný rasismus“. Němec tedy v jejím podání dostane párek s větším množstvím masa, Čech náhražky a evropský jednotný trh se na několik vět promění v gastronomickou verzi rasové segregace. Lenin nebyl zapotřebí. Uzenina unesla celý ideologický náklad sama.
Konečná svou teorii vysvětlila názorně. Výrobci podle ní v zásadě tvrdí, že českému spotřebiteli dávají horší výrobek proto, že mu právě takový výrobek více chutná. „Oni nám v podstatě říkají, že nám dávají méně kvalitní potraviny než třeba Němcům, protože nám Čechům zkrátka nechutnají kvalitní výrobky. Němcovi dáme párek s větším množstvím masa, protože tomu kvalita chutná, podřadným ‚výchoďákům‘ párek s menším obsahem masa, protože jim více chutnají náhražky masa – takový blábol jsou nám schopni výrobci s vážnou tváří tvrdit,“ prohlásila. Z evropské debaty o složení výrobků tím v několika větách vytvořila střet civilizací ukrytý v masném výrobku. Západ má maso. Východ náhražku. Německo kvalitu. Česko šunt. A za tím vším zřejmě stojí výrobce s vážnou tváří a podezřelým názorem na chuťové buňky slovanského obyvatelstva.
Lenin chyběl. Nastoupil párek
U Prokšanové se k vysvětlení války na Ukrajině dostavil Lenin. Konečná si při výkladu evropského trhu vystačila podstatně skromněji. Nepotřebovala zakladatele bolševického státu, stačil rozdílný podíl masa. Přesto se ideologická škála rozevřela téměř stejně velkoryse. Výrobce upraví recepturu podle trhu, Konečná v ní ucítí rasismus a z obyčejného spotřebního zboží je rázem důkaz, jak Západ nahlíží na „podřadné výchoďáky“. Pojem rasismus tak dostal mimořádně pružné použití. Z oblasti diskriminace lidí se přesunul k uzeninám a zastavil se u procent masa.
Jenže Konečné se při cestě za diskriminovaným českým párkem trochu rozutekla také Evropská komise. Ta v roce 2017 dvojí kvalitu potravin plošně za nekalou obchodní praktiku neoznačila. Ve svých tehdejších pokynech naopak stanovila postup, podle něhož se možné porušení pravidel mělo posuzovat případ od případu. Rozhodovalo mimo jiné, zda se výrobek nabízí pod stejnou značkou a ve stejném či podobném obalu, zda se jeho složení významně liší, zda o rozdílu spotřebitel ví a zda by informace mohla ovlivnit jeho rozhodnutí o nákupu. Komise navíc výslovně připouštěla, že potravinářské firmy přizpůsobují výrobky místním spotřebitelským preferencím, rozdílné může být také zásobování surovinami nebo jejich sezónní dostupnost. Konečná tedy evropskou historii výrazně zkrátila. K párku s menším množstvím masa přibalila ještě předpis, který ve skutečnosti říkal něco podstatně složitějšího.
Výslovnější pravidlo přišlo až se směrnicí z roku 2019. Za klamavou může být považována situace, kdy se zboží v jednom členském státě prodává jako totožné se zbožím v jiných státech, přestože má významně odlišné složení nebo vlastnosti, pokud pro rozdíl neexistují legitimní a objektivní důvody. Ani tady tedy neplatí jednoduchá rovnice odlišný párek rovná se nekalá obchodní praktika. Evropská legislativa zůstala poněkud méně revoluční než Konečné výklad.
Ještě zajímavější detail čeká u samotných chutí spotřebitelů. Pozdější pokyny Komise připouštějí, že výrobce může rozdíly mezi národními verzemi produktu odůvodňovat místními preferencemi, musí však jejich existenci doložit například ekonomickými nebo tržními studiemi a prokázat, že jim upravená receptura skutečně odpovídá. Vedle toho mohou rozdíly ospravedlnit národní předpisy, sezónnost a dostupnost surovin nebo reformulace směřující ke zdravějším výrobkům. Z tvrzení „Češi mají rádi horší jídlo“ tedy evropské právo žádnou univerzální propustku výrobcům neudělilo. Konečná si nejprve vytvořila mimořádně hrubou verzi argumentu a potom ji s mimořádným rozhořčením porazila.
Podstatnější otázka, kterou její výklad nechává stranou, je přitom podstatně méně dramatická. Český zákazník má na trhu výrobky různých cen, značek i složení a může si přečíst, co kupuje. Konečná ovšem potřebuje většího viníka. Ne člověka, který sáhne po levnějším výrobku, ne obchodníka reagujícího na poptávku, ale konstrukci, v níž jsou Češi spotřebitelským Východem a Němci výsadním Západem. Párek s vyšším obsahem masa tak není dražší či jinak sestavený výrobek. Stává se geopolitickým dokumentem.
Tohle je na komunistické interpretaci trhu půvabně konzistentní. Nabídka a poptávka jsou příliš nudné. Rozdílné preference spotřebitelů příliš obyčejné a cenová konkurence postrádá dostatečný ideologický náboj. Jakmile se však do párku podaří dostat Západ, Východ a diskriminaci, dostává spotřebitelská debata správné revoluční aroma. Marx tentokrát nemusí vstávat. Stačí řezník.
Fiala jel pro Nutellu. Konečná našla podraz v regálu
Konečná nezapomněla připomenout ani Petra Fialu a jeho někdejší výlet za německou Nutellou. Bývalý premiér tehdy porovnával ceny a složení výrobků na českém a německém trhu. Konečná jeho vystoupení označila za „trapný pokus o politickou reklamu“. Nutella se tak po letech opět ocitla v politické službě, tentokrát jako důkaz, že Fiala problém sice otevřel, ale nic zásadního po něm nenásledovalo.
V komunistickém podání je přitom trochu smůla, že právě Fialova cesta do německého supermarketu upozorňovala na stejné téma, které nyní Konečná prohlašuje za stále živé: rozdíly v cenách či složení výrobků prodávaných na různých trzích. Rozdíl je hlavně v dramaturgii. Fiala potřeboval Nutellu a nákupní vozík. Konečná potřebuje párek a rasismus. Česká politika tak za několik let zvládla posunout debatu o potravinách od lískových oříšků k diskriminaci v masném průmyslu. Výživové hodnoty možná zůstaly podobné, rétorické kalorie výrazně přibyly.
Fiala navíc v Konečné příběhu představuje klasický kus inventáře: politik bývalého vládního tábora něco udělal, tedy to bylo trapné. To, že se věnoval tématu, které nyní Konečná označuje za závažné, není překážkou. Naopak. Stejný problém lze podle politického dresu současně považovat za důležitý i za trapnou reklamu. Nutella je pružná surovina.
Babišův úředník prošel, ale jen napůl
Když se Konečná dostala k Andreji Babišovi, tón se lehce změnil. Babiš podle ní „dal nového úředníka – potravinového ombudsmana“. To je v jejím hodnocení „lepší krok než si koupit na kameru Nutellu“. Ani potravinový ombudsman však Konečnou zcela neuspokojil, protože jeden úředník podle ní mnoho nezmůže.
Politická stupnice je tedy přehledná. Fiala s Nutellou – trapná politická reklama. Babiš s úředníkem – lepší krok. Leč pořád málo. Konečná potřebuje „účinnou metodu, která zamezí těmto nekalostem“. Jak přesně má vypadat, v jejím vyjádření nezaznělo. To je možná škoda, protože po potravinovém rasismu a diskriminaci výchoďáků by další institucionální stupeň mohl být mimořádně zajímavý. Inspekce párků? Úřad pro rovné zacházení s procentem masa? Komise pro odstranění buržoazních náhražek? Těžko odhadovat její představy o metle kapitalismu, jehož imperialistech výhod směle jako celoživotní politička požívá.
Jisté je z jejích slov pouze to, že jeden ombudsman nestačí. Český stát tak podle Konečné stojí před úkolem, který soukromý zákazník řeší výrazně méně vznešeně: podívá se na cenu, otočí obal, přečte složení a rozhodne se, zda výrobek koupí. Komunistická politika má ovšem na tento proces vyšší nároky. Spotřebitel nesmí zůstat sám před regálem. Někde v pozadí musí číhat systém.
Rasismus vstoupil do supermarketu
Nejvýraznější část Konečné vyjádření přesto zůstává u jejího „podivného rasismu“. Výrobci podle ní rozdílnou recepturu vysvětlují různými chuťovými preferencemi a právě toto zdůvodnění jí připadá diskriminační. Kdyby zůstala u tvrzení, že stejná značka nemá prodávat spotřebitelům pod totožným obalem zásadně odlišný produkt, šlo by o standardní debatu o ochraně zákazníků. Konečná ovšem pokračovala až k „podřadným výchoďákům“, čímž z evropské spotřebitelské otázky vytvořila civilizační zápas o důstojnost párku.
Tam se její talent pro politickou nadsázku potkává s tím, co bývá na komunistické rétorice nejvděčnější. Malý konkrétní problém dostane velký ideologický kabát. U Prokšanové se do války na Ukrajině vešel Lenin a třídní boj, zatímco Putin se nevešel. U Konečné se do rozdílného složení potravin vešel Západ, Východ, rasismus, Fiala, Babiš, Nutella i ombudsman.
Lenin naštěstí ne, možná ho v ideologickém rozhořčení nad párkem zapomněla doma.
