Komunistka Petra Prokšanová se hluboce zamyslela nad válkou na Ukrajině a jejími skutečnými příčinami. Výsledek je pozoruhodný. Do rozsáhlé úvahy se vešel Donald Trump, zbrojní průmysl, kapitál, mocenské struktury, imperialismus, boj o zdroje a trhy, militarismus, třídní nadvláda, mezinárodní proletariát, Lenin i Rosa Luxemburgová. Rusko se nevešlo. Vladimir Putin také ne. Prokšanová přitom své pojednání otevírá právě válkou na Ukrajině a následně čtenáře několik stran přesvědčuje, že nestačí chtít mír, komunikovat a provozovat „perfektní diplomacii“, protože je nutné odhalit skutečné materiální a mocenské kořeny válek. Když se konečně prokope až ke kořeni, objeví kapitál, vojensko-průmyslový komplex a imperialistické struktury. Konkrétní stát ani konkrétní člověk, který by se do její analýzy války na Ukrajině hodil, nenaruší čistotu teorie jedinou zmínkou.
Prokšanová začíná Donaldem Trumpem a připomíná jeho sliby rychlého ukončení války. Odtud se ale poměrně svižně přesune od konkrétního konfliktu k marxistické učebnici mezinárodních vztahů. Na pokračování válek podle ní mohou vydělávat ekonomické skupiny včetně části zbrojního průmyslu a jiné mocenské či ekonomické zájmy mohou konflikt udržovat. Diplomacie je podle ní sice nezbytná, ale sama nestačí, protože neodstraňuje materiální podmínky, z nichž války vyrůstají. Postupně se tak z války na Ukrajině vytratí Ukrajina a na scéně zůstanou obecné „mocenské antagonismy“, „imperialistické struktury“, soupeření o trhy, zdroje a politický vliv. Čtenář, který čeká, kdy se v rozsáhlém hledání příčin objeví Rusko nebo Putin, může čekat až do konce. Místo nich nastoupí Lenin.
Rusko se do pěti stran nevešlo
Prokšanová má přitom pro válečné konflikty poměrně sebevědomou diagnózu. „Války jsou konfliktem zájmů, ne komunikačním nedorozuměním,“ vysvětluje a požaduje, aby komunisté šli při jejich analýze ke kořeni problému a „nemilosrdně jej odhalili a pojmenovali“. Tady začíná být její vlastní text skutečně zábavný. Prokšanová totiž několik stran důrazně žádá, aby se příčiny konfliktů jmenovaly bez vytáček, sama ovšem v úvaze otevřené válkou na Ukrajině nejmenuje Rusko ani jednou. Stejně dopadne Vladimir Putin. Kreml se rovněž nedostaví. Komunistické nemilosrdné pojmenování reality tak skončí dříve, než by bylo nutné napsat jediné konkrétní jméno z východu.
Místo něj přichází obecný nepřítel dostatečně pružný, aby se vešel téměř kamkoli. Prokšanová píše o ekonomických zájmech, mocenské nerovnosti, soupeření o zdroje a imperialistických ambicích. Diplomat podle ní nedokáže přesvědčit „kapitál, vojensko-průmyslový komplex nebo mocenské centrum“, aby se svých zájmů vzdaly jen proto, že by to bylo morálně správné. Tady již komunistická analýza běží na plný výkon. Není třeba konkrétní vláda, konkrétní politické rozhodnutí ani konkrétní odpovědnost. Stačí kapitál, mocenské centrum a vojensko-průmyslový komplex. Válka na Ukrajině, kterou autorka použila jako nástupní můstek, se mezitím rozpustila v univerzální přednášce o kapitalismu.
Prokšanová dokonce varuje před přístupem, který by z mezinárodních konfliktů dělal pouhé problémy komunikace mezi státy. Podle ní by tím zůstaly mimo pozornost materiální zájmy, mocenské vztahy a imperialistické struktury. Sama ovšem předvede opačný trik: konkrétní konflikt převede na struktury tak dokonale, až z něj zmizí konkrétní aktéři. Zůstane imperialismus, ale bez přívlastku. Zůstane mocenské centrum, ale bez adresy. Zůstane vojensko-průmyslový komplex, který se do podobných úvah hodí od Vietnamu po vesmírnou válku. A nad tím vším se vznáší apel, že komunisté musejí skutečné příčiny „nemilosrdně odhalit a pojmenovat“.
Když nestačí diplomacie, nastupuje třídní boj
Další patro Prokšanové rozboru již nenechává nikoho na pochybách, kde hledat správný ideový kompas. Mezinárodní politika podle ní není „terapeutické sezení“, kde si státy vyříkají pocity a usmíří se. Je prostorem střetu materiálních zájmů a mocenských struktur. A kdyby náhodou čtenář stále netušil, kam míří, autorka připomene, že „dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů a na tom se dodnes nic nezměnilo“. Válka na Ukrajině tak během několika odstavců absolvovala pozoruhodnou cestu od Trumpových mírových slibů přímo k jednomu z nejslavnějších hesel Komunistického manifestu.
Prokšanová odmítá také obyčejné heslo o míru. Komunistům podle ní nestačí požadovat zastavení bojů; musejí odstranit podmínky, které války vytvářejí. Mírová politika má bojovat proti militarizaci, závodům ve zbrojení, imperialistickému soupeření, politice sfér vlivu a podmaňování slabších národů, současně má hájit suverenitu národů, rovnost států a právo rozhodovat o vlastní budoucnosti. Tolik principy. Ve chvíli, kdy by bylo možné některý z nich přiložit na válku, kterou sama zmínila hned v úvodu, se Prokšanová opět drží bezpečně v teoretické nadmořské výšce. Žádná konkrétní země podmaňující slabší národ se nejmenuje. Žádná konkrétní sféra vlivu také ne. Imperialismus zůstává důkladně anonymní.
O to větší péči věnuje autorka tomu, aby komunisté náhodou neztratili ideologii. Podle Prokšanové ji nemají nechávat „u dveří diplomatického salonu“, protože bez ní by mohli začít používat jazyk obecného diplomatického liberalismu, kterým se vyjadřují jiné politické strany. Takové nebezpečí jí opravdu nehrozí. Kdo se v první polovině textu ztratil mezi materialismem, mocenskými antagonismy a kapitálem, dostane v další části Lenina a mezinárodní proletariát. Ideologický původ zásilky je označen velmi pečlivě.
Lenin po více než století opět vyrazil zachraňovat mír
Když Prokšanová potřebuje vysvětlit, proč nestačí obecně volat po míru, přivolá Vladimira Iljiče Lenina. Připomíná jeho více než století starý útok na abstraktní pacifismus a používá jej jako autoritu pro tvrzení, že heslo míru bez konkrétních podmínek postrádá socialistický obsah. Vladimir Putin se do rozboru války na Ukrajině nevešel, Vladimir Iljič Lenin ano. Na jednom Vladimiru tedy komunistická úvaha přece jen nestojí.
Leninův vstup Prokšanové umožňuje přejít k dalšímu stupni argumentace. Mír podle ní nelze hodnotit pouze podle toho, zda skončí bezprostřední násilí. Je třeba zkoumat podmínky, komu mír slouží a zda odstraní příčiny konfliktu, nebo pouze zakonzervuje současné poměry. Komunistická zahraniční politika podle ní nemá přistupovat ke všem stranám bez ideologického rozlišování. Má analyzovat jejich zájmy a důsledky pro pracující a národy. Ani zde však čtenář nedostane aplikaci této metody na strany konfliktu, kterým celý příspěvek začal. Prokšanová vysvětlí, jak musí komunisté analyzovat konkrétní aktéry, a konkrétní aktéry následně nechá mimo obraz.
Text přitom rozhodně netrpí nedostatkem důrazu. Prokšanová opakuje, že nestačí říkat, že chceme mír, nestačí požadovat komunikaci a nestačí dokonce ani „perfektní diplomacie“. Kdo nepojmenuje příčiny války, nemůže podle ní věrohodně tvrdit, že usiluje o její definitivní odstranění. Tato věta má v jejím příspěvku zvláštní půvab. Autorka jí totiž sama nastavila laťku, pod kterou následně prošla bez nutnosti se sehnout. Příčin je v textu mnoho. Konkrétních odpovědných aktérů nula.
Rosa Luxemburgová přinesla konečnou diagnózu
Po Leninovi dostane slovo také Rosa Luxemburgová. Prokšanová jejími slovy připomíná, že imperialismus, militarismus a válku podle tohoto marxistického pohledu nelze odstranit, dokud kapitalistická třída vykonává svou nadvládu, přičemž zárukou světového míru má být revoluční vůle mezinárodního proletariátu. Komunistická diagnóza je tím kompletní. Kdo vstupoval do textu s otázkou, proč se válčí na Ukrajině, odchází s poznáním, že bez revolučního proletariátu bude světový mír obtížný.
Prokšanová svou hlavní myšlenku nakonec shrne větou, že válku nestačí zastavit, ale je nutné odstranit její příčiny. To je zároveň nadpis, kterým svůj dlouhý příspěvek završuje. Příčiny v jejím pojetí spočívají v kapitalistických vztazích, imperialismu, mocenských a ekonomických zájmech, militarizaci a soutěži o zdroje. Čtenář tak na konci skutečně ví, proti čemu komunistka bojuje. Jen stále neví, proč se v pěti stranách rozboru války na Ukrajině ani jednou nevešlo slovo Rusko.
Prokšanová navíc celý marxistický seminář přizpůsobila digitálnímu věku. Rozsáhlý text na síti doplnila množstvím emoji, šipkami, barevnými symboly a srdíčky. Lenin, třídní boj, imperialismus a revoluční proletariát tak dostaly grafickou úpravu odpovídající roku 2026. Kdo by se ztrácel v rozdílu mezi abstraktním pacifismem a společenským obsahem mírové politiky, mohl se alespoň orientovat podle obrázků. Marxismus-leninismus se zřejmě také musí přizpůsobit algoritmům.
Komunistická kariéra od Prahy 15 až k Senátu, který chce zrušit
Petra Prokšanová přitom není pouze autorkou ideologických pojednání na síti. Do KSČM vstoupila v roce 2018, působila v jejích pražských strukturách, ve vedení odborného zázemí strany pro mládež, studentstvo a mladé rodiny a stala se také členkou Ústředního výboru KSČM. Kandidovala do Poslanecké sněmovny, pražského zastupitelstva i Evropského parlamentu. Úspěch se jí zatím vyhýbal se stejnou důsledností, s jakou se Rusko vyhnulo jejímu rozboru války na Ukrajině. V komunálních volbách roku 2022 vedla kandidátku KSČM v Praze 15, která získala 0,77 procenta hlasů, do pražského zastupitelstva kandidovala na listině s výsledkem 1,47 procenta a v evropských volbách roku 2024 skončila jako desátá náhradnice za Stačilo!.
Ve sněmovních volbách roku 2025 se měla původně stát pražskou lídryní Stačilo!, před podáním kandidátek ji však vystřídala Jana Maláčová. Prokšanová přesun na druhé místo přijala natolik sportovně, že oznámila pokračování vlastní kampaně bez spolupráce s Maláčovou. Do Sněmovny se nakonec nedostala ani jedna, protože Stačilo! nepřekročilo pětiprocentní hranici. V květnu 2026 Prokšanová kandidovala také na předsedkyni KSČM a v letošních senátních volbách míří za komunisty do obvodu číslo 21 Praha 5. Její vztah k horní komoře má přitom příjemně revoluční jednoduchost: do Senátu kandiduje s tím, že chce usilovat o jeho zrušení.
Kdyby byla zvolena, slibuje navíc pobírat pouze minimální mzdu a zbytek senátorského platu věnovat na charitu. Voliči Prahy 5 tak dostávají kandidátku, která chce vstoupit do instituce, aby pomáhala s jejím odstraněním, a mezitím jim vysvětluje, že k pochopení válek nestačí diplomacie, ale je nutné proniknout k materiálním kořenům imperialismu a třídní nadvlády. Na otázku války na Ukrajině přitom zvládla přizvat Trumpa, Lenina, Rosu Luxemburgovou, kapitál a mezinárodní proletariát. Rusko ani Putin pozvánku nedostali.
