Před Českým rozhlasem se osmapadesát let po sovětské okupaci sešli politici, kteří měli mluvit o svobodě. Petr Pavel připomněl dnešní Rusko, válku proti Ukrajině a nezávislá veřejnoprávní média a publikum jeho vystoupení přijalo převážně potleskem. Alena Schillerová a Tomio Okamura dorazili za vládní tábor a také oni sáhli po slovech, která se k 21. srpnu bezpečně hodí: odvaha, odpor proti okupaci, demokracie. Jen posluchači pod pódiem měli vlastní představu, komu budou tleskat a komu nikoli. Schillerová navíc zjistila, že některé nápady politického marketingu mají podstatně delší život než původní kampaň. Okamura zase dostal možnost ověřit si demokracii v prostředí, kde se publikum na rozdíl od stranické konference nevybírá podle seznamu hostů.
Pavel ve svém projevu připomněl nejen sovětský vpád do Československa, ale rovnou také současné Rusko. Česká zkušenost s okupací by podle něj měla společnost činit citlivější k agresivnímu prosazování ruských mocenských zájmů a prezident postavil vedle sebe rok 1968 a dnešní válku proti Ukrajině. „Je v našem zájmu stát po jejím boku tak dlouho, jak bude třeba, nejen kvůli její svobodě, ale hlavně pro naši bezpečnou a svobodnou budoucnost,“ řekl. Potom přešel k Českému rozhlasu a České televizi, jejichž nezávislost označil za jeden z pilířů demokracie. „Nedovolme proto, abychom o ně v důsledku jejich postupného rozkladu přišli. Postavme se na jejich obranu, až to budou potřebovat,“ vyzval. Z části publika se ozval také nesouhlas, převážil jej však potlesk a skandování. Prezident tedy odešel od mikrofonu bez většího historicko-gastronomického incidentu. Ten čekal na další řečnici.
Schillerová přišla s Kriegelem, z publika přistála Hranolka
Alena Schillerová zastupovala hnutí ANO a měla k dispozici všechny potřebné ingredience pro důstojný pietní projev. Sovětská okupace, její oběti, odvaha lidí, odpor proti Moskvě. Publikum ovšem k připravenému menu přidalo vlastní přílohu. Z davu se ozvalo „Hranolko!“ a někdejší marketingová inkarnace ministryně financí se po čase opět přihlásila o slovo.
Hnutí ANO kdysi Schillerovou převléklo za hranolku pro video na síti, aby ministryně působila lidově, odlehčeně a především zapamatovatelně. Poslední část zadání byla splněna téměř s nepříjemnou dokonalostí. Volební slogany mizí, reklamní videa stárnou, grafika kampaní končí v archivech, Hranolka drží. Dokonce natolik, že se přestěhovala z politického internetu před Český rozhlas a počkala si na okamžik, kdy její někdejší nositelka převzala státnickou roli při výročí sovětské okupace. Marketingový tým ANO si tak může připsat vzácný úspěch: vytvořil politický symbol, který veřejnost odmítá zapomenout ani tehdy, když by si to jeho hlavní protagonistka možná přála.
Schillerová ovšem rychle zamířila k podstatně důstojnějšímu symbolu a připomněla Františka Kriegela. Jediného československého představitele, který po odvlečení do Moskvy odmítl podepsat Moskevský protokol. Projev tím rázem vystoupal z Hranolky rovnou k jednomu z nejsilnějších příběhů srpna 1968. Kriegel sovětskému nátlaku nepodlehl, podpis odmítl a stal se symbolem osobní odvahy v situaci, kdy většina odvlečeného vedení Československa dokument stvrzující výsledky okupace podepsala. Schillerová jej tedy zařadila do projevu jako příklad odporu. Publikum však ani tuto část neposlouchalo v pietním tichu. Zpod pódia zaznělo, že právě ona o Kriegelovi mluvit nemá.
Hranolka je skladnější než František Kriegel
Kriegel má pro politické projevy jednu drobnou nevýhodu. Jeho životopis se nedá zkrátit na univerzální slovo odvaha a potom položit vedle věnce. Když politik hnutí ANO připomene Krieglovo odmítnutí Moskevského protokolu, automaticky si do projevu přinese také Moskvu, mocenský nátlak, ochotu říci ne a osobní cenu za takové rozhodnutí. Schillerová si vybrala právě tohoto muže a část publika následně odmítla přidělit jí jeho morální autoritu bez připomínek. František Kriegel zkrátka funguje o něco komplikovaněji než státní vlajka na řečnickém pultu.
Hranolka je proti tomu výrazně méně náročná. Nemá politický životopis, neseděla v Moskvě, nemusela nic podepisovat a nikdo od ní nečeká konzistenci. Stačí, že existovala. A právě proto se Schillerové vrátila v okamžiku, kdy chtěla přejít do úplně jiné veřejné polohy. Z jedné strany František Kriegel, z druhé Hranolka. Politická kariéra Aleny Schillerové nabízí pozoruhodně široké žánrové rozpětí.
Místo celou kombinaci ještě vylepšovalo. Schillerová mluvila o člověku, který odmítl ustoupit sovětskému nátlaku, před Českým rozhlasem, kolem jehož budoucího financování vede současná vládní koalice zásadní spor. Mezi přítomnými byli lidé s transparenty na podporu médií veřejné služby. Vicepremiérka tedy připomínala Kriegela před publikem, které současně protestovalo proti politice kabinetu, jehož je členkou. Tentokrát nebylo třeba přidávat žádnou zvláštní historickou paralelu. Kriegel měl vlastní.
Okamura přišel s demokracií, publikum s odpovědí
Tomio Okamura si vybral ještě univerzálnější historický pojem. Předseda Poslanecké sněmovny přišel k Českému rozhlasu mluvit o demokracii. Vzhledem k místu i výročí těžko hledat bezpečnější téma. Jenže právě při jeho vystoupení se z publika ozýval pískot téměř po celý krátký projev a mezi lidmi zaznívalo „hanba“.
Předseda SPD tak dostal demokracii v poněkud méně slavnostní podobě, než jakou měl napsanou na papíře. Okamura mluvil, lidé pískali. Mikrofon mu zůstal, ústavní funkce rovněž a nikdo z přítomných nepotřeboval schválení státního orgánu, aby předsedovi Sněmovny veřejně sdělil svůj názor. Na připomínku roku 1968 šlo o docela přesnou praktickou ukázku rozdílu mezi tehdejším Československem a dneškem.
Okamura měl přitom za zády budovu Českého rozhlasu, jehož pracovníci v srpnu 1968 vysílali navzdory okupantům. Současně stojí v čele SPD, která je součástí vládní koalice plánující změnu financování veřejnoprávních médií. Předseda Sněmovny tedy připomínal demokracii před institucí, jejíž budoucí postavení je předmětem politiky jeho vlastního tábora. Publikum k této kompozici přidalo pouze zvukovou stopu.
Petr Fiala následně potřeboval o několik slov více. „Vůbec mne nepřekvapuje, že lidé vyjádřili u Českého rozhlasu nesouhlas s Tomiem Okamurou. Je totiž bizarní, že předseda Sněmovny mluví o ‚ctění demokracie‘ před institucí, kterou chce vládní koalice dostat pod svoji absolutní kontrolu…,“ napsal bývalý premiér.
Lidé pod pódiem si vystačili s „hanba“
Předseda Sněmovny alespoň dostal úspornější zpětnou vazbu než Schillerová. Vicepremiérku dohnala celá historie vlastního marketingu a následně ještě František Kriegel. Okamurovi stačil jeden pojem z vlastního projevu. Okamurovo vystoupení mělo ještě jeden půvab. Demokracii připomínal jako jeden z nejvyšších ústavních činitelů člověk, který je dlouhodobě známý ostrými útoky na politické soupeře, média a další veřejné instituce. Tentokrát se ocitl na opačné straně komunikačního procesu. Nemusel poslouchat televizního moderátora ani opozičního poslance. Stačilo stát před lidmi.
Pískot přitom nebyl vyhrazen pouze jemu. Také před Pavlovým vystoupením zazněly nesouhlasné reakce. U prezidenta je však přehlušil potlesk a skandování, zatímco Okamurův projev doprovázel hlučný nesouhlas po značnou část vystoupení. Rozdíl tak nebyl skryt v interpretacích politických komentátorů. Hlučel před budovou.
U Schillerové dostal navíc konkrétní podobu v podobě Hranolky a reakce na Kriegela. U Okamury zůstalo publikum u tradičnějšího politického repertoáru. Pískot, hanba, hotovo. Předseda SPD alespoň letos nemusel řešit, zda se mu po letech vrátí některý kostým z internetového videa, nebo rovnou dorazí ředitel Českých drah s dostatkem toaletního papíru.
Fiala zvolil bizarnost, Zdechovský kolaboranty
Bývalý premiér Fiala se držel sporu o Český rozhlas a demokracii. Tomáš Zdechovský jemnější slovník odložil. „Pískání na Tomia Okamuru a Alenu Schillerovou je reakce lidí na jejich lži a snahu zničit demokracii v Česku. Kolaboranti s Ruskem si nezaslouží respekt,“ napsal europoslanec. Označení obou politiků za kolaboranty s Ruskem je Zdechovského politickým hodnocením, přičemž jeho formulace nechala za sebou Hranolku i hanbu a zamířila rovnou k jednomu z nejtěžších výrazů, které se při výročí srpna 1968 daly použít.
Miroslava Němcová sáhla přímo po historické paralelě. „Je po bouřlivém pietním aktu u Českého rozhlasu. V roce 1968 tu byla silná proruská pátá kolona, která kolaborovala s Moskvou proti vlastní zemi. Za 58 let se mnoho nezměnilo,“ napsala bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny.
