Radek Vondráček z hnutí ANO se rozhodl poučit prezidenta Petra Pavla o politické komunikaci, vyjednávání i správném chápání Ústavy. Hlava státu podle něj kvůli vojenské minulosti potřebuje pevně narýsované hranice a udělala chybu, když spor o účast na summitu NATO předložila Ústavnímu soudu. Vondráček přitom velkoryse přehlédl, že Pavel premiéra Andreje Babiše opakovaně žádal o jednání, poslal mu dva dopisy a měsíce dopředu oznamoval, že se v případě vyloučení z delegace na soud obrátí. Vláda o složení výpravy rozhodla na poslední chvíli, prezidenta původně z delegace vyřadila a ministr zahraničí po zásahu soudu začal mluvit o ústavním puči. Vondráček však problém nenašel v kabinetu, který jednat odmítal. Našel ho ve vojákovi na Hradě, jenž údajně nepochopil krásu pružných politických hranic.
Bývalý předseda Poslanecké sněmovny předvedl výklad, podle něhož je neurčitost prezidentských a vládních pravomocí výhodou, protože umožňuje politickou dohodu. „Hranice těch pravomocí jsou pružné do jisté míry a je tam prostor pro nějaké jednání. Ale pan prezident je voják a on to chce mít prostě pevně narýsované,“ vysvětloval Vondráček. Kdyby tento popis odpovídal skutečnosti, musela by na druhé straně existovat vláda ochotná o pružných hranicích skutečně jednat. Babiš ale na dubnový ani květnový dopis neodpověděl, schůzku s prezidentem odkládal a kabinet poté rozhodl, že českou delegaci povede premiér bez hlavy státu. Prostor pro jednání tedy existoval hlavně ve Vondráčkově řeči. Ve Strakově akademii ho nikdo nevyužil.
Vondráček prezidentovi vyčetl také podání kompetenční žaloby. „Obrátil se na Ústavní soud, čímž tomu ale neudělal dobrou službu, protože to není náhodou, že je tam prostor pro politická jednání. On to odevzdal,“ tvrdil. Pavel ale soudu nic neodevzdal předčasně. Obrátil se na něj až poté, co vláda rozhodla, že do Ankary pojede bez něj, přestože čeští prezidenti alianční delegace vedli po desítky let. Hrad svůj postup předem oznámil a kabinet měl dost času spor vyřešit politicky. Neudělal to. Vondráček nyní prezidenta viní za použití ústavního nástroje, který mu zůstal poté, co Babiš odmítl komunikaci. Podle této logiky má být problémem ten, kdo se proti podrazu brání, nikoli ten, kdo ho připravil.
Ústavní soud následně vládě uložil, aby Pavlovu účast zajistila a nevytvářela mu překážky. Reakce Motoristů ukázala, jak velkou úctu mají k právnímu státu ve chvíli, kdy rozhodnutí neodpovídá jejich přání. Petr Macinka označil předběžné opatření za ústavní puč a Babiš dál prezidentovi vzkazoval, že si jeho přítomnost v Ankaře nepřeje. Vondráček proti této hysterii nevystoupil. Místo kritiky vlády začal vysvětlovat, že prezident jako voják příliš lpí na jasných pravidlech a nedokáže se pohybovat v pružném prostředí politických dohod, které mu kabinet vůbec nenabídl.
„Já prostě říkám se svými zkušenostmi z politiky, že to není dobře. Je to výsostně politická věc a vrcholní představitelé se mají bavit mezi sebou,“ pokračoval Vondráček. Tvrzení zní rozumně pouze do chvíle, než se vedle něj položí fakta. Pavel se bavit chtěl, Babiš neodpovídal. Prezident navrhoval smírné řešení sporu premiér ho odmítl. Hrad žádal koordinaci zahraniční politiky, vláda předchozí formát pravidelných schůzek nejvyšších ústavních činitelů opustila. Vondráček tedy kárá prezidenta za chybějící dialog, přestože odmítání dialogu přicházelo ze strany předsedy jeho hnutí.
Vondráčkova přednáška o pružnosti navíc působí zvlášť směšně u člověka, jehož politická kariéra je ukázkou mimořádné schopnosti přizpůsobit postoje potřebám Andreje Babiše. Jednou hájí ústavní zvyklosti, podruhé pomáhá pravomoci prezidenta omezovat. Jednou zdůrazňuje nutnost politických dohod, podruhé nevidí problém v tom, že premiér ignoruje dopisy hlavy státu. Jednou požaduje respekt k institucím, podruhé mlčí, když koaliční partneři mluví o ústavním puči. Pružnost v jeho podání neznamená hledání kompromisu. Znamená schopnost ohnout pravidlo tak, aby právě vyhovovalo hnutí ANO.
Výrok o vojákovi, který chce mít vše pevně narýsované, se rychle dočkal výsměchu. Jeden z diskutujících Vondráčkovi připomněl, že pevnost nemusí být vadou. „Ano, voják nepochopí, že politické hranice jsou pružné. Voják má totiž páteř, a ne jako Vondráček, který má místo páteře extrémně ohebnou chrupavčitou kost jako rejnok,“ napsal. Přirovnání bylo hrubé, ale zasáhlo Vondráčkův hlavní problém. Představitel ANO vydává neústupnost vůči vládnímu nátlaku za nedostatek politické inteligence, zatímco schopnost ustupovat Babišovi za projev zkušenosti.
Na pomoc Vondráčkovi okamžitě přispěchala horlivá členka Ligy užitečných Babišových Berenika Peštová. Vondráčkovo vystoupení sdílela a na poznámku o páteři reagovala slovy: „Tento voják prošel oběma režimy, nemluvte tady o páteři.“ Poslankyně tím znovu vytáhla Pavlovu komunistickou minulost, která je veřejně známá, opakovaně popsaná a byla jedním z hlavních témat prezidentských voleb. Nevšimla si však, že v čele jejího hnutí stojí muž, který také prošel předlistopadovým i demokratickým uspořádáním a jehož minulost rozhodně nenabízí vhodný podklad pro kázání o morální pevnosti jiných.
Andrej Babiš byl členem KSČ, pracoval v podniku zahraničního obchodu a podle dokumentů slovenského Ústavu paměti národa byl veden jako agent Státní bezpečnosti. V demokratickém systému se stal trestně stíhaným politikem a svůj střet zájmů řešil až pod tlakem prezidenta, zákonů a veřejnosti. Peštová přesto považuje dva režimy za diskvalifikaci hlavně u Petra Pavla. Babišův životopis jí nebrání hájit předsedu, rozšiřovat jeho útoky ani moralizovat nad prezidentovou páteří. I zde funguje pružnost, kterou Vondráček tolik obdivuje. Minulost je závažná, když patří protivníkovi, a nepodstatná, když ji má stranický šéf.
Pavel svou minulost nezatajoval, veřejně ji přiznal a podrobil se přímému souboji o prezidentský úřad, v němž dostal téměř tři a půl milionu hlasů. Peštová však znovu sahá po nálepce vojáka z minulého režimu pokaždé, když je třeba odvést pozornost od současného jednání vlády. Spor o Ankaru nevznikl kvůli Pavlovu členství v KSČ před rokem 1989. Vznikl proto, že Babišův kabinet rozhodl vytlačit prezidenta z delegace, odmítl jednat a chtěl vytvořit hotový stav, který by už nešlo napravit. Peštová místo odpovědi na tuto skutečnost přinesla starou nálepku a pocit stranické povinnosti bránit Vondráčka.
Její zásah navíc dokonale zapadl do komunikace, již politici ANO v posledních dnech předváděli. Denis Doksanský zesměšňoval prezidenta infantilními kolážemi, Peštová sdílela obrázek Pavla odlétajícího i s křeslem a Babiš tvrdil, že prezident svou přítomností na summitu poškodí Českou republiku. Vondráček nyní přidal obraz vojáka, který neumí pochopit politickou pružnost. Každý používá jiný prostředek, výsledek je stejný: problémem není vláda odmítající komunikaci, ale prezident odmítající kapitulaci.
Vondráček rád mluví o nutnosti zasednout k jednacímu stolu také v souvislosti s ruskou válkou proti Ukrajině. I tam opakuje představu, že konflikt lze vyřešit dialogem, aniž by věnoval stejnou pozornost tomu, zda agresor o skutečnou dohodu vůbec stojí. Stejnou slepotu nyní předvedl doma. Prezident měl podle něj jednat s premiérem, ačkoli premiér na výzvy nereagoval. Pavel neměl chodit k Ústavnímu soudu, ačkoli vláda už rozhodla proti němu. Hlava státu měla respektovat pružné hranice, jejichž tvar mezitím jednostranně určoval Babišův kabinet.
Politická zkušenost podle Vondráčka zřejmě spočívá v ochotě pochopit, že silnější strana může pravidla natahovat a slabší má ustupovat. Prezident, který se odmítne nechat vyšachovat, je proto nepružný voják. Premiér, který neodpovídá na dopisy a nechá spor dojít k soudu, je zkušený politik. Motoristé, kteří rozhodnutí soudu označí za puč, jsou koaliční partneři. A poslanec ANO, jenž tuto sestavu obhájí, může veřejně rozdávat lekce z komunikace.
Radek Vondráček má v jedné věci pravdu. Vrcholní představitelé se mají bavit mezi sebou. Měl by ji ovšem adresovat Andreji Babišovi, nikoli Petru Pavlovi.
