Poslanec hnutí ANO Doksanský se rozhodl přiložit vlastní polínko do vládní války proti prezidentu Petru Pavlovi a na sociální síti zveřejnil několik koláží, které nazval „trochou českého humoru na dobrou noc“. Prezidenta na nich nechal zasadit do scén připomínajících normalizační samoobsluhu, přehlídku aliančních lídrů i kýčovitý pohádkový dvůr. Smysl všech obrázků je stejně jednoduchý jako jejich provedení. Pavel se má jevit jako směšný stařec posedlý tím, že chce být za každou cenu vedoucím české delegace na summitu NATO. Doksanský však nezveřejnil politickou satiru ani trefný vtip. Předvedl jen infantilní posměšek, který říká podstatně více o autorovi než o člověku, jehož měl ponížit. Poslanec ze sebe dobrovolně udělal snaživého třídního šplhouna, jenž se chce uboze zalíbit vedení hnutí ANO.
První z koláží zasadila Pavlovu tvář na postavu šedovlasého muže v obleku stojícího mezi zaměstnanci socialistické prodejny. Nad jeho hlavou visí heslo „Soudruhu vedoucí, kolektiv stojí za vámi“, které má zesměšnit prezidentův požadavek na respektování dlouholeté české praxe při vedení delegace na aliančním summitu. Další obrázek už pracuje s prostředím NATO. Pavel na něm stojí stranou ostatních státníků a drží ceduli s nápisem „já jsem tady vedoucí“, zatímco Donald Trump a další politici se mu údajně smějí. Třetí koláž posadila prezidentovu hlavu na tělo panovníka v okázalém zlatém kostýmu, přidala bublinu „Já jsem tady teď vedoucí!“ a přes další postavy nakreslila velké červené kříže. Všechny tři obrázky se pokoušejí vytvořit dojem, že Pavel neřeší ústavní postavení hlavy státu ani zastupování České republiky, ale pouze vlastní ješitnost a touhu poroučet ostatním.
Doksanský k příspěvku připsal: „Trochu českého humoru na dobrou noc…“ Označení za český humor bylo zřejmě nutné, protože bez tohoto vysvětlení by čtenář jen obtížně poznával, že se má smát. Vtip totiž obvykle potřebuje nápad, pointu a alespoň základní schopnost postihnout rozpor skutečnosti. Doksanskému stačila cizí fotomontáž, prezidentova hlava přilepená na několik postav a stále stejná věta o tom, kdo je vedoucí. Politická satira může být tvrdá, hrubá i nespravedlivá. Tohle ale není satira. Je to obrazová obdoba dětského pošklebování, při němž se pořád dokola opakuje jedno slovo a autor se směje hlavně proto, že očekává pochvalu od svých.
Poslanec se navíc trefuje do sporu, jehož podstatu koláže záměrně převracejí. Pavel si nevymyslel novou funkci vedoucího delegace, aby mohl Babišovi ukrást židli nebo si na summitu hrát na krále. Hlava státu upozorňuje na zavedenou českou praxi a protokolární pravidla, podle nichž prezident dlouhodobě vedl delegace na summitech NATO. Kompetenční spor vznikl až poté, co Babišova vláda rozhodla jinak, prezidenta původně z výpravy vyřadila a donutila ho obrátit se na Ústavní soud. Ten kabinetu předběžným opatřením uložil, aby Pavlovu účast zajistil a nevytvářel mu překážky. Doksanský z této ústavní otázky vyrobil obrázek uraženého dědečka s cedulí, protože na skutečné argumenty by už několik laciných koláží nestačilo.
Jeho příspěvek tak zapadl do širší vládní propagandy, která se snaží z Pavla udělat ješitného potížistu a z Babiše s Macinkou odpovědné státníky marně hledající dohodu. Skutečnost je opačná. Prezident premiérovi opakovaně nabízel schůzku i kompromis, podle něhož by si Babiš vybral jednu ze dvou hlavních částí summitu a druhou by absolvovala hlava státu. Premiér jednání odmítl, vláda Pavlovi nepředala mandát, omezila jeho doprovod a jmenovitě určila jeho členy. Doksanský se tím nezabýval. Místo otázky, proč vláda odmítá dohodu a zachází s prezidentem jako s nežádoucím přívěskem výpravy, raději zveřejnil montáž s nápisem „já jsem tady vedoucí“. Takový obsah se vyrábí podstatně snáz než politický názor.
Loajalita poslance k vedení hnutí ANO už místy působí, jako by neznala ani základní hranici sebeúcty. Babišova vláda se dostává pod stále silnější kritiku kvůli vztahu k Ústavnímu soudu, kvůli Macinkově osobní válce s Hradem i kvůli snaze seškrtat Pavlovu roli na summitu na pouhou formální přítomnost. Doksanský mohl jako zákonodárce vysvětlit, proč pokládá postup kabinetu za správný, proč má být třicetiletá praxe změněna a proč premiér odmítá prezidentův kompromis. Nevysvětlil nic. Poslušně se připojil k výsměchu člověku, proti němuž jeho vláda momentálně vede kampaň. Z politické argumentace mu zbylo přilepování hlav a rozverné sdělení, že jde přece jen o humor.
Lidé pod příspěvkem mu jeho umělecký výkon nijak zvlášť neocenili. Jedna z diskutujících se zamýšlela nad tím, co může mít v hlavě člověk, který podobné obrázky považuje za český humor. „Přemýšlím, co tak asi může mít v hlavě místo mozku člověk, který tohle považuje za humor. Navíc český, bez toho vlastenčení by to pochopitelně nešlo. A napadá mě leda tak deset deka vlašáku, kterej omylem zůstal tři dny na slunci. Bohužel i takto postižený jedinec se v ČR může stát poslancem,“ vpálila Doksanskému Káťa Chaloupecká. Její hodnocení bylo nepochybně hrubé, ale na rozdíl od poslancových koláží mělo alespoň jasnou pointu.
Další komentující označil příspěvek za „maličko infantilní humor“, což bylo vůči jeho kvalitě ještě mimořádně shovívavé. Jiný Doksanskému připomněl, že při dalších řečech o rozdělování společnosti by se měl vrátit k vlastnímu příspěvku. „Netušil jsem, že dno ve vašem podání je bezedné. Jen požádám, až příště budete chtít zase šířit obrodu, jak někdo někde rozeštvává a rozděluje lidi, vzpomeňte si třeba na toto vaše sdílení. Proboha proč?“ napsal. Další reakce už nepoužívala žádné dlouhé vysvětlování: „Kámo, ty nejsi poslanec, ty jsi odpad.“
Doksanský se zřejmě pokusil ukázat, že také on umí být platným bojovníkem ve službách velkého stranického šéfa. Babiš se s Pavlem přetahuje o vedení delegace, Macinka se snaží prezidenta odstavit a poslušný poslanec dodá několik obrázků, na nichž má být hlava státu za směšného domýšlivce. Jenže snaha byla vidět až příliš. Místo politické satiry vznikla série obrázků na úrovni školní nástěnky, jejíž autor doufá, že si jeho horlivosti všimnou správní lidé.
Elementární důstojnost se Doksanskému z příspěvku vytratila, zato oddanost stranické linii vystoupila v celé své kráse. Prezidenta se mu zesměšnit nepodařilo. Ukázal jen, jak nízko je ochoten poslanec klesnout, když se potřebuje připojit k aktuálnímu lovu na nepřítele hnutí. Petr Pavel kvůli několika nepovedeným kolážím o autoritu nepřijde. Doksanský však veřejnosti názorně předvedl, že mandát poslance ještě automaticky neznamená ani vkus, ani schopnost rozpoznat rozdíl mezi humorem a trapností.
