AKTUALIZOVÁNO: Prezident Petr Pavel podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu poté, co vláda Andreje Babiše rozhodla, že s ním v české delegaci na červencový summit NATO v Ankaře nepočítá. Kabinet chce do Turecka vyslat premiéra, ministra zahraničí Petra Macinku a ministra obrany Jaromíra Zůnu, zatímco hlava státu má zůstat doma navzdory dlouholeté ústavní zvyklosti, vlastním zkušenostem z vrcholných struktur Aliance i opakované nabídce na rozdělení úloh mezi prezidenta a předsedu vlády. Pavel tvrdí, že vláda vědomě omezuje jeho ústavní pravomoc zastupovat Českou republiku navenek a odmítá mu poskytnout nezbytnou součinnost.
Babiš naopak označuje celý spor za zbytečný, žalobu za bezpředmětnou a rozhodnutí kabinetu vysvětluje praktickými důvody. Vznikl tak otevřený konflikt dvou ústavních institucí, který už není možné zakrývat řečmi o dobrých osobních vztazích ani tvrzením, že jde pouze o jednu zahraniční cestu. Nejde totiž jen o to, kdo se 7. a 8. července posadí za Českou republiku v Ankaře. Jde o to, zda si vláda může sama určit, kdy prezident smí vykonávat jednu ze svých základních ústavních rolí, a zda může jeho účast na zásadním mezinárodním jednání zablokovat jednoduše tím, že ho nezařadí do delegace a odmítne zajistit organizační podmínky.
Ústavní soud potvrdil, že žalobu obdržel v pondělí večer. Prezident současně požádal o přednostní posouzení, protože do začátku summitu zbývají pouhé dva týdny. O tom, jak rychle se soudci případem začnou zabývat a zda lze rozhodnutí očekávat ještě před odletem české delegace, má rozhodnout plénum soudu. Časová tíseň přitom není vedlejším problémem, nýbrž jedním z nejvýraznějších rysů celé kauzy. Vláda znala prezidentův postoj od začátku roku, věděla o připravené kompetenční žalobě a opakovaně odkládala vlastní stanovisko. Nejdříve se mělo rozhodovat v dubnu, potom 8. června a nakonec až 22. června. Kabinet tak své konečné rozhodnutí oznámil v okamžiku, kdy Ústavnímu soudu zbývá mimořádně málo času na prostudování podání, vyžádání stanoviska vlády, právní rozbor i společné rozhodnutí všech soudců. Babišova vláda může tvrdit, že pouze využila čas potřebný pro přípravu mandátu delegace, výsledek však působí jinak: hlava státu byla držena několik měsíců v nejistotě a definitivní odmítnutí dostala krátce před summitem, kdy už je její právní obrana výrazně složitější.
Pavel ve svém veřejném vyjádření označil vyloučení prezidenta z delegace za bezprecedentní a mimořádně nešťastné. Připomněl, že zastupování státu navenek patří podle článku 63 Ústavy mezi prezidentské pravomoci a že vláda nemůže tuto roli zmenšovat pouhým usnesením. Prezident současně reagoval na Babišovo dřívější prohlášení, že hlava státu není premiérovým nadřízeným. „V tom má pravdu. Jenom dodávám, že to platí i obráceně,“ uvedl Pavel. Právě tato věta přesně vystihuje podstatu konfliktu, který kabinet od počátku představuje jako otázku vlastní politické odpovědnosti. Vláda za zahraniční politiku bezpochyby odpovídá, připravuje české postoje, schvaluje mandáty a nese odpovědnost za rozpočet i plnění obranných závazků. Z toho však automaticky nevyplývá, že může prezidentovi zakázat účast na vrcholném mezinárodním jednání nebo ho postavit do role reprezentanta, kterého vláda podle momentální potřeby povolí či nepovolí vycestovat. Ústava podle Pavla předpokládá součinnost, nikoli podřízenost jedné instituce druhé. Kabinet ale zvolil přesně opačnou cestu: místo dohody přišlo jednostranné rozhodnutí, místo koordinace vyloučení a místo odpovědi na kompromisní návrh několikaměsíční mlčení.
Prezident připomněl také dlouhodobou politickou praxi. Českou delegaci na summitech NATO vedli prezidenti Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman, a to za vlád různých stran a odlišných politických orientací. Podle Pavla stál prezident v čele delegace na devatenácti z dvaceti aliančních summitů, kterých se Česká republika účastnila. Jedinou výjimku si vynutil vážný zdravotní stav tehdejší hlavy státu. Nejde tedy o zvyk vytvořený Petrem Pavlem pro Petra Pavla ani o osobní výsadu někdejšího předsedy Vojenského výboru NATO. Jde o ustálené rozdělení rolí, které více než čtvrt století respektovaly kabinety pravice, levice, úřednické vlády i první Babišovy vlády. Pokud měl být tento model změněn, mělo k tomu podle prezidenta dojít jednáním nejvyšších ústavních činitelů a vzájemnou dohodou. Babišův kabinet však žádnou novou dohodu nevytvořil. Pouze oznámil, že dosavadní praxe už neplatí, protože si to nynější vládní většina nepřeje. Takové zacházení s ústavními zvyklostmi je nebezpečné právě proto, že každá další vláda může stejným způsobem přepsat jiné nepsané pravidlo a vydávat svou momentální převahu za nový ústavní pořádek.
Babiš odmítá, že by prezidentovi bránil v zastupování země navenek. Argumentuje tím, že Pavel od nástupu do funkce absolvoval 61 zahraničních cest a za současné vlády navštívil dvanáct zemí. Kabinet ho navíc schválil jako vedoucího české delegace na Valném shromáždění OSN. Tento seznam však míjí předmět žaloby. Prezident netvrdí, že mu vláda zakázala všechny cesty nebo že ho uzavřela na Pražském hradě. Tvrdí, že kabinet nemůže svévolně rozhodovat, na kterém konkrétním vrcholném jednání smí vykonávat ústavní pravomoc a na kterém už nikoli. Povolení jedné cesty není univerzální omluvenkou pro zákaz jiné, stejně jako možnost vystoupit v New Yorku neřeší vyloučení z aliančního summitu. Babišova argumentace připomíná obhajobu zaměstnavatele, který tvrdí, že podřízenému přece dovolil opustit kancelář dvanáctkrát, a proto mu nemůže být vyčítáno, že mu potřinácté zamkl dveře. Jenže prezident není podřízeným vlády a jeho pravomoci nevznikají rozhodnutím premiéra ani ministra zahraničí.
Pavel zároveň zdůraznil, že respektuje odpovědnost vlády za obsah české zahraniční politiky. Na předchozích summitech se podle svých slov vždy držel mandátu schváleného kabinetem a nehovořil jménem České republiky v rozporu s její oficiální pozicí. Tím oslabuje jeden z nejčastějších argumentů vládního tábora, podle nějž by prezident mohl v Ankaře prosazovat jinou politiku než vláda. Kabinet nepředložil konkrétní příklad, kdy Pavel na aliančním jednání překročil mandát nebo poškodil českou pozici. Místo toho Petr Macinka a Tomio Okamura označují prezidenta za opozičního politika, protože nesdílí jejich pohled na obranu, Rusko, Ukrajinu či zahraniční politiku. Tím však zaměňují nesouhlas s vládní linií za ztrátu ústavního postavení. Prezident není povinen stát se politickým přívěskem vládní koalice. Je povinen respektovat schválený mandát při zastupování státu, což podle svého vyjádření vždy dělal. Pokud vláda tvrdí opak, měla by předložit fakta, nikoli nálepky.
Nejpádnějším důkazem, že konflikt nemusel skončit u Ústavního soudu, je Pavlova opakovaná nabídka kompromisu. Prezident navrhoval, že by se zúčastnil neformální večeře hlav států věnované evropské a globální bezpečnosti, zatímco Babiš, Macinka a Zůna by vedli oficiální jednání o obranných výdajích a plnění českých závazků. Takové rozdělení by respektovalo vládní argument, že za rozpočet a další obranný plán odpovídá kabinet, a současně by využilo Pavlovu dlouholetou zkušenost z NATO. Prezident svůj návrh předložil veřejně i v dopisech premiérovi. Podle jeho slov však nedostal žádnou odpověď a vláda nepřišla s vlastní alternativou. Babiš přesto nazývá spor zbytečným a nesmyslným, jako by ho vyvolal prezident svou neústupností. Ve skutečnosti byl Pavel jedinou stranou, která nabídla konkrétní ústupek. Kabinet si naproti tomu ponechal jediný požadavek: prezident na summitu nebude v žádné roli. Jestliže jedna strana nabízí rozdělení práce a druhá odmítá jednat, těžko lze odpovědnost za nedohodu rozdělit rovným dílem.
Premiér tvrdí, že složení delegace určily praktické a pragmatické důvody. Česká republika bude podle něj v Ankaře vysvětlovat, proč nesplnila závazek vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu, a takovou obhajobu musí přednést členové exekutivy. To je rozumný argument pro Babišovu účast, nikoli pro Pavlovo vyloučení. Summit NATO není uzavřená účetní porada s jedinou židlí pro každou zemi. Má politickou, bezpečnostní, diplomatickou i neformální část a právě proto se na něj mohou vydat prezident, premiér i příslušní ministři. Pavel nikdy nezpochybnil, že Babiš má právo a důvod v Ankaře být. Spor vznikl proto, že Babišova vláda odmítla totéž právo uznat prezidentovi. Kabinet tak neobhajuje potřebu přítomnosti premiéra, ale potřebu nepřítomnosti hlavy státu. To jsou dvě zcela odlišné věci, které se vládní komunikace soustavně snaží slít do jedné.
Politické pozadí sporu navíc nelze oddělit od konfliktu mezi Petrem Pavlem a Petrem Macinkou, který zesílil po prezidentově odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem. Právě Macinka se stal nejhlasitějším zastáncem Pavlova vyřazení a kompetenční žalobu předem označoval za akt nepřátelství. Vláda odmítá, že jde o pomstu, ale sama udělala jen málo pro to, aby takové podezření rozptýlila. Pokud by rozhodovaly výhradně odborné a pragmatické argumenty, kabinet by se vážně zabýval Pavlovým kompromisem, posoudil jeho alianční zkušenosti a vysvětlil, proč společná účast není možná. Místo toho prezident několik měsíců čekal na rozhodnutí, jeho návrhy zůstaly bez odpovědi a ministr zahraničí veřejně mluvil o hlavě státu jako o opozičním politikovi. Takové jednání nevypadá jako neutrální organizační úvaha. Vypadá jako snaha ukázat prezidentovi, kdo má po volbách většinu a kdo tedy podle vládního tábora smí určovat hranice jeho role.
Žaloba má přitom význam i v případě, že Ústavní soud nestihne rozhodnout před summitem. Pavel výslovně uvedl, že nebrání pouze vlastní účast v Ankaře, ale pravomoci všech budoucích prezidentů a prezidentek. Pokud by nynější postup přijal bez odporu, mohla by se z něj stát nová praxe. Každá vláda by prezidenta mohla vyřadit z důležitého mezinárodního jednání pouhým tvrzením, že jeho účast tentokrát nepovažuje za praktickou. Ústavní pravomoc zastupovat stát navenek by pak existovala pouze tam, kde ji kabinet dovolí vykonat. Prezident by nebyl samostatným ústavním činitelem, ale reprezentantem závislým na cestovním povolení vlády. Pavel proto po Ústavním soudu žádá, aby určil, kdo smí rozhodovat o účasti prezidenta na summitu, zakázal vládě vytvářet administrativní či jiné překážky a stanovil jí povinnost poskytnout hlavě státu potřebnou součinnost.
Prezident své rozhodnutí vysvětlil jednoznačně: „Předpokládám, že jste mě zvolili prezidentem republiky, abych prezidentem republiky skutečně byl. Je mou povinností pravomoci prezidenta v plném rozsahu nejen vykonávat, ale i bránit. Ne kvůli sobě. Ale kvůli všem prezidentům a prezidentkám, kteří přijdou po mně.“ Tím posunul konflikt z roviny osobního střetu s Babišem a Macinkou do sporu o institucionální hranice. Ústavní soud nebude rozhodovat, kdo je sympatičtější, kdo má lepší vztahy v NATO nebo kdo dokáže přesvědčivěji vystupovat před kamerami. Bude muset hledat rovnováhu mezi prezidentským právem zastupovat stát navenek a vládní odpovědností za zahraniční politiku. Výsledek může dát za pravdu kabinetu, prezidentovi nebo vytvořit podmínky pro jejich povinnou spolupráci. Pavel už oznámil, že nález přijme bez ohledu na výsledek. Stejný závazek by měla jednoznačně vyslovit i vláda, která zatím soudní spor označuje za zbytečný, jako by konečný výklad Ústavy mohl nahradit premiérův vlastní názor.
Největší selhání však nastalo ještě před podáním žaloby. Nejvyšší představitelé státu nebyli schopni dospět k dohodě u tématu, kde by měli před spojenci působit jednotně. Česká republika se chystá na summit, na němž bude čelit nepříjemným otázkám kvůli neplnění obranných závazků, a místo soustředění na bezpečnostní strategii řeší, zda vláda smí nechat prezidenta doma. Spor už poškodil obraz země bez ohledu na to, kdo v Ankaře nakonec vystoupí. Spojenci vidí kabinet, který odmítl využít zkušeností bývalého předsedy Vojenského výboru NATO, prezidenta nuceného domáhat se vlastní role před soudem a premiéra, jenž několik měsíců nedokázal odpovědět na kompromisní nabídku. Babiš může dál opakovat, že jde o nesmyslný konflikt. Právě on však stojí v čele vlády, která měla moc konflikt ukončit a místo toho ho nechala dojít až k Ústavnímu soudu.
Pavel proto podáním žaloby neotevřel nový spor. Pouze přenesl už existující střet z tiskových konferencí, dopisů a politických výhrůžek tam, kde může dostat závazné právní řešení. Období dohadů skutečně skončilo, jak prezident uvedl. Teď se ukáže, zda vláda může pravomoc hlavy státu omezit pouhým vyřazením z delegace, nebo zda musí respektovat prezidentovu samostatnou ústavní roli a poskytnout mu součinnost. Rozhodnutí se nemusí vejít do dvou týdnů zbývajících do summitu, jeho význam však Ankaru daleko přesahuje. Bude určovat vztah budoucích vlád a prezidentů, kteří se rovněž nemusí politicky snášet, ale přesto budou povinni reprezentovat jednu zemi. A právě tuto povinnost Babišův kabinet nezvládl. Místo dohody nabídl jednostranný verdikt, místo koordinace mocenské gesto a místo využití Pavlovy autority v NATO další domácí konflikt. Nyní bude čekat, zda mu takový postup posvětí Ústavní soud.
