MPSV vyhlásilo novou výzvu z OPZ+ za 100 milionů korun na podporu lidí s autismem a jejich rodin. Je to dobře. Služby pro lidi s autismem v řadě míst chybějí a rodiny mnohdy velmi obtížně hledají pomoc, kterou skutečně potřebují.
Jenže bych u toho nerada skončila.
Dlouhé roky se pohybuji v sociálních službách a stále narážíme na stejný problém. Nemáme jasný plán, jak má vypadat síť sociálních služeb v celé zemi, a především, nemáme dostatečně předvídatelný systém jejich financování. Díky tomu jsme svědky toho, že se dnes z nedostatku provozních finančních zdrojů prostě zavírají.
Dnes mluvíme o autismu. Správně. Nicméně, kde máme dostatek specializovaných služeb pro lidi s dětskou mozkovou obrnou, roztroušenou sklerózou, tělesným a kombinovaným postižením nebo závažným duševním onemocněním?
A kde je dokončení psychiatrické reformy?
Jejímž cílem bylo mimo jiné umožnit lidem, kteří nemusí dlouhodobě zůstávat v psychiatrických nemocnicích, žít mimo ně. To je správný směr. Jenže kdo zná praxi, ví, že někteří lidé se neměli kam vrátit a dodnes pro ně nemáme dostatek vhodných návazných, například pobytových služeb. Někteří potřebují intenzivní podporu, někteří nezvládají dodržovat léčbu. Nestačí člověka dostat z nemocnice. Měli bychom uvažovat o tom, kam půjde a kdo mu v případě potřeby pomůže..
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka říká, že nechce, aby se miliardy rozpouštěly v „měkkých projektech“ bez měřitelného výsledku. Rozumím tomu. Také chci za veřejné peníze vidět konkrétní výsledek. Investice do betonu prostě vidět je.
V sociálních službách není výsledkem „jen“ nová budova.
Můžeme postavit krásný domov. Můžeme ho vybavit. Jenže druhý den musíme zaplatit zaměstnance, energie a celý jeho provoz. Především pak potřebujeme lidi, kteří v něm budou pracovat.
A těch je v současné době neskutečně málo.
Sociální služby si dnes zaměstnance přetahují mezi sebou, se zdravotnictvím a dalšími obory. Absolventi škol do služeb přichází minimálně. Často vyhraje ten, kdo nabídne více peněz, lepší benefity, opravdu hodně rozhoduje méně náročná práce. Pokud nezajistíme lidem v sociálních službách jistotu, slušné podmínky a především společenskou prestiž, můžeme stavět další budovy, ale nebude v nich mít kdo pracovat.
Proto potřebujeme přestat řešit sociální služby po jednotlivých projektech, diagnózách a rozpočtových letech.
Sociální služby jsou základní infrastruktura této země.
Musíme vědět, jaké služby budeme potřebovat za pět, deset i dvacet let. Kde mají být. Kolik budou stát. Kdo zaplatí jejich provoz. A kde vezmeme zaměstnance.
Skoro by se chtělo říct: „Pane ministře Juchelko, investujme, pokud následně máme na provoz. Myslím tím na provoz tak, abychom jedné službě neubrali, abychom mohli platit provoz i té nové. Stavme tam, kde služby skutečně chybějí. Podporujme lidi s autismem a jejich rodiny. Ale pojďme konečně udělat i tu těžší práci. Postavme předvídatelný systém sociálních služeb jako celek.
Protože beton zaplatíme z evropského projektu. Fungující sociální službu z něj na dalších dvacet let nezaplatíme.“
