Výroky ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky v České televizi v tomto týdnu, že případné nevyužité prostředky ze systému „superdávky“ by mohly být využity pro financování sociálních služeb, vyvolává zásadní otázku.
Jakou prioritu vlastně sociální služby pro český stát představují?
Sociální služby denně pomáhají seniorům, lidem se zdravotním postižením, osobám s chronickým onemocněním, lidem s duševním onemocněním, rodinám v krizi i těm, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Bez jejich existence by mnohé problémy nekončily lépe, ale pouze by se přesunuly do zdravotnictví, na obce, kraje nebo zpět na rodiny.
Přesto se o jejich financování spoustu let hovoří způsobem, který připomíná spíše mimořádnou pomoc než dlouhodobou veřejnou politiku.
Pokud stát považuje určitou veřejnou službu za důležitou, hledá pro ni systémové řešení. U sociálních služeb však opakovaně slyšíme o dofinancování, mimořádných dotacích nebo o tom, že by mohly získat prostředky tehdy, pokud někde něco zbyde.
To není strategie. To je improvizace, která v naší zemi trvá už více jak dvacet let.
Stát nikdy nebude provozovat celou síť sociálních služeb. Ostatně ani není důvod, aby tomu tak bylo. Český systém je postaven na spolupráci krajů, obcí, církevních organizací, neziskových poskytovatelů i dalších subjektů. Právě tato pestrost je jeho silou.
Stát však nese odpovědnost za to, aby síť služeb existovala a byla dostupná tam, kde ji občané potřebují. Nemůže pouze stanovovat pravidla, standardy kvality, povinnosti a kontrolní mechanismy. Pokud požaduje určitou kvalitu péče, pokud reguluje cenu služby, kterou platí klient, pak musí zajistit také odpovídající a důstojné finanční podmínky pro ty, kteří služby poskytují.
A právě zde narážíme na problém, který české vlády odkládají už více než dvacet let.
Každoročně sledujeme stejný scénář. Poskytovatelé čekají, kolik vůbec dostanou, zda budou prostředky dostačující. Kraje žádají stát o dofinancování. Zaměstnanci odcházejí do jiných profesí, protože za svou náročnou práci nenacházejí odpovídající ocenění. Organizace odkládají investice a rozvoj, protože nevědí, jak bude systém vypadat za rok.
Mezitím společnost stárne. Přibývá osob odkázaných na pomoc druhých. Roste potřeba terénních služeb, odlehčovací péče i pobytových zařízení. Neřešíme tedy pouze zachování současného stavu. Potřebujeme budovat kapacity pro budoucnost.
O to více by nás měla znepokojovat představa, že sociální služby mají být financovány z prostředků, které případně zbydou po realizaci jiných opatření.
Sociální služby přitom nelze dlouhodobě stavět ani na evropských fondech. Evropské prostředky mohou pomoci s inovacemi, rozvojem nebo pilotními projekty. Nemohou však trvale financovat základní provoz systému, na kterém jsou závislé statisíce životů občanů. Žádný odpovědný stát nemůže zakládat péči o své nejzranitelnější obyvatele na dočasných zdrojích, jejichž existence je totiž časově omezená a vlastně dopředu nejasná.
Česká republika dnes stojí před rozhodnutím, zda bude sociální služby nadále považovat za oblast, kterou lze každoročně zachraňovat mimořádnými dotacemi, nebo zda je konečně přijme jako plnohodnotnou součást veřejné infrastruktury státu s jasným a předvídatelným financováním.
Pokud dokážeme vést debatu o dlouhodobém financování jiných veřejných služeb, měli bychom ji vést i zde.
Protože sociální služby nejsou výdaj navíc.
Jsou podmínkou důstojného života lidí, kteří se bez pomoci společnosti neobejdou.
A důstojnost občanů přece nemůže záviset na tom, zda na konci rozpočtového roku někde něco zbyde.
