Vláda Andreje Babiše rozhodla, že prezident Petr Pavel nebude součástí české delegace na červencovém summitu NATO v Ankaře. Do Turecka mají Českou republiku reprezentovat premiér Babiš, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. Kabinet tím završil několikaměsíční spor, který nikdy nemusel vzniknout a který od počátku nevypovídal o rozdílném pohledu na bezpečnostní politiku tolik jako o malosti lidí, kteří se po převzetí moci rozhodli vyřizovat si osobní účty s hlavou státu.
Rozhodnutí přišlo těsně před summitem, po opakovaném odkládání a navzdory tomu, že prezident nabízel rozdělení rolí s premiérem tak, aby oba mohli hájit české zájmy. Vláda však nedala přednost spolupráci, zkušenosti ani pověsti země mezi spojenci. Dala přednost demonstraci síly vůči člověku, kterého Petr Macinka považuje za osobního protivníka a Andrej Babiš se mu nedokázal postavit. Výsledkem není vítězství vlády nad Hradem, nýbrž další důkaz, že český kabinet řídí premiér příliš slabý na to, aby své menší koaliční partnery donutil chovat se alespoň na chvíli jako dospělí představitelé státu.
Summit Severoatlantické aliance se uskuteční 7. a 8. července v Ankaře a Českou republiku na něm čeká nepříjemná situace. Vláda bude muset spojencům vysvětlovat, proč země ani letos nedokáže splnit závazek vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu, přestože bezpečnostní situace v Evropě patří k nejvážnějším za několik desetiletí. Právě v takové chvíli by měl normálně uvažující kabinet využít každého člověka, který má v NATO respekt, kontakty a odbornou autoritu. Petr Pavel byl předsedou Vojenského výboru NATO, alianční prostředí zná zevnitř a mezi zahraničními partnery nepotřebuje dlouhé představování. Andrej Babiš je naproti tomu premiér, který už dopředu oznamuje, že Česká republika obranný závazek nesplní, a spoléhá, že to Donaldu Trumpovi osobně vysvětlí. Petr Macinka je ministr, jehož nejvýraznějším zahraničněpolitickým výkonem se dosud stal nekonečný osobní konflikt s prezidentem. Jaromír Zůna má sice vojenskou minulost, ve vládě však stále více působí jako člověk, který má formálně zastřešit rozhodnutí vyhovující SPD a Motoristům. Tato sestava má v Ankaře obhajovat českou důvěryhodnost poté, co sama vláda odmítla využít člověka s nejvýraznější alianční zkušeností v současné české politice.
Způsob, jakým kabinet celou věc řešil, je snad ještě horší než samotný výsledek. Vláda rozhodnutí několikrát odložila, prezidenta nechala čekat a konečné stanovisko oznámila v nejzazším rozumném termínu. Petr Pavel přitom dlouho dopředu upozorňoval, že mu nejde pouze o jednu zahraniční cestu, ale o ústavní princip. Prezident republiky zastupuje stát navenek a kabinet nemá právo tuto pravomoc vyprázdnit organizačními obstrukcemi, odmítnutím zařadit hlavu státu do delegace nebo neposkytnutím potřebného zázemí. Hrad proto zvažoval kompetenční spor před Ústavním soudem. Načasování rozhodnutí vlády budí dojem, že kabinet chtěl manévrovací prostor prezidenta co nejvíce zúžit a současně vytvořit situaci, v níž bude případný právní krok označovat za vyvolávání chaosu těsně před summitem. Je to metoda politických zbabělců: rozhodnutí co nejdéle natahovat, odmítat jasnou odpověď, mluvit o další diskusi a nakonec udeřit ve chvíli, kdy protistraně zbývá minimum času. Vláda se může formálně zaklínat tím, že hlasovala jako kolektivní orgán. Politickou odpovědnost však nese Andrej Babiš, protože silný premiér by takovou frašku dávno ukončil dohodou.
Nic totiž nebránilo tomu, aby do Ankary odjeli prezident i předseda vlády a rozdělili si úkoly. Pavel mohl zastupovat Českou republiku na setkání hlav států a v bezpečnostních debatách, zatímco Babiš mohl vysvětlovat rozpočtovou politiku svého kabinetu a obhajovat rozhodnutí, za něž vláda skutečně odpovídá. Takové řešení nabízelo státu jen výhody. Česko by působilo jednotně, spojenci by dostali politické i bezpečnostní stanovisko a spor o kompetence by ztratil smysl. Jenže rozumná dohoda nebyla cílem Petra Macinky. Ministr zahraničí potřeboval prezidenta ponížit, protože mu dosud neodpustil spor kolem Filipa Turka a protože z konfliktu s Hradem vybudoval jednu z mála viditelných součástí své politické existence. Turek následně spor o účast na summitu označil za „pseudoboj“, což je pozoruhodné hodnocení od člověka, jehož političtí spojenci tento konflikt celé měsíce živili. Motoristé nejprve udělali z Pavlovy účasti otázku téměř osudového významu, aby po dosažení svého cíle prohlásili, že vlastně o nic důležitého nejde. Je to stejná metoda, jakou používají opakovaně: vyvolat co největší hluk, zasypat veřejný prostor arogancí a nakonec vlastní destruktivní chování vydávat za bezvýznamnou epizodu, kterou zbytečně nafoukli ostatní.
Andrej Babiš se v této věci zachoval jako slabý premiér, jenž nedokáže řídit vlastní koalici. Předseda vlády se dlouho snažil působit smířlivě, tvrdil, že nechce konflikt s prezidentem, a kompetenční žalobu označoval za zbytečnou. Současně však neudělal nic, čím by spor skutečně ukončil. Místo rozhodnutí státníka přišlo podřízení se Macinkově osobní válce a požadavkům koaličních partnerů, kteří potřebují neustále dokazovat, že s prezidentem bojují. Babiš zřejmě chápe, že otevřená válka s Petrem Pavlem není pro hnutí ANO politicky výhodná. Prezident není izolovanou postavou bez veřejné podpory a na Hrad se dostal také díky části voličů, kteří v parlamentních volbách podporují ANO. Přesto premiér ustoupil menším stranám, protože jeho vláda závisí na jejich hlasech a protože za zachování kabinetu je ochoten platit důstojností české zahraniční politiky. To je podstata celého rozhodnutí. Nejde o to, zda má Babiš formální právo stát v čele delegace. Premiér na summit samozřejmě jet může. Jde o to, proč musel být současně vyřazen prezident, jehož účast by českou pozici posílila. Na tuto otázku vláda nepředložila jedinou přesvědčivou odpověď.
Macinkovo chování už dávno překročilo hranici politické nezdvořilosti. Ministr zahraničí označoval prezidenta za představitele opozice, jako by hlava státu byla předsedou konkurenční strany, a snažil se přepsat ústavní postavení Hradu podle momentálního rozložení sil ve Sněmovně. Jeho politika připomíná pomstu uraženého školáka, kterému někdo odmítl splnit přání, a on se proto rozhodl kazit všem ostatním výlet. Člověk skoro očekává, že další fází státnické strategie Motoristů bude noční zvonění u prezidentova domu a útěk za roh. Jenže za směšnou fasádou se skrývá vážný problém. Petr Macinka dnes vede českou diplomacii a jeho osobní animozity ovlivňují složení delegace na nejdůležitější bezpečnostní schůzku roku. To už není internetová provokace ani hospodská výměna urážek. Je to praktické poškozování zájmů státu člověkem, který zaměnil ministerstvo zahraničí za nástroj vlastního ega. Andrej Babiš mu v tom nejen nezabránil, ale nakonec jeho požadavku vyhověl.
Jaromír Zůna v celé záležitosti sehrál roli člověka, jenž měl dodat osobnímu konfliktu zdání odborného a obranného rozhodnutí. Právě ministerstva zahraničí a obrany připravila návrh delegace s Babišem v čele a bez prezidenta. Zůna může tvrdit, že otázka složení výpravy je technickou věcí a že vláda nese odpovědnost za státní rozpočet. Tím však nevysvětluje, proč prezident nemůže být další součástí delegace, zvlášť když summit nabízí odlišné formáty a role. Stejně tak nevysvětluje, proč by měla Česká republika dobrovolně odstavit bývalého předsedu Vojenského výboru NATO právě ve chvíli, kdy bude obhajovat vlastní selhání v obranných výdajích. Ministr obrany by měl prosazovat řešení posilující bezpečnostní pozici země, ne politicky krýt osobní válku Motoristů. Jestliže se místo toho spokojí s rolí vykonavatele koaličního obchodu, potvrzuje pouze dojem, že ve vládě není autonomním ministrem, ale člověkem svázaným požadavky SPD, Motoristů a premiéra, který potřebuje zachovat většinu za každou cenu.
Největší škoda přitom nevzniká Petru Pavlovi. Prezident přežije jednu neuskutečněnou cestu a jeho životopis se rozhodnutím Babišovy vlády nezmění. Utrpí Česká republika, která se před spojenci prezentuje jako rozhádaná země neschopná sladit vlastní ústavní představitele ani u tématu národní bezpečnosti. Do Ankary pojede premiér, který bude vysvětlovat, proč stát neplní to, k čemu se zavázal, a dva ministři, jejichž společným politickým úspěchem se stalo vyřazení prezidenta z delegace. Spojenci přitom dobře vědí, kdo Petr Pavel je, jaké má zkušenosti a jakou roli v NATO zastával. Stejně dobře uvidí, že česká vláda dala přednost domácímu mocenskému divadlu před využitím jeho kontaktů a autority. Macinka může doma vítězoslavně oznamovat, že prezident nepojede, ale v aliančním prostředí jeho triumf nikoho neohromí. Zahraniční partneři nebudou řešit zraněnou ješitnost Motoristů. Budou řešit, proč si Česká republika dobrovolně zhoršuje vlastní vyjednávací pozici.
Spor o summit navíc přichází ve chvíli, kdy vláda oslabuje důvěryhodnost země i dalšími kroky. Česko neplní obranné výdaje, kabinet hledá způsoby, jak rozvolnit pravidla střetu zájmů, útočí na financování České televize a Českého rozhlasu, omezuje veřejnou kontrolu některých institucí a přichází s návrhy, které opozice i protikorupční organizace označují za výhodné pro podnikatelské zájmy spojené s Andrejem Babišem. Vedle toho se objevují úvahy o zásazích proti organizacím se zahraničním financováním, změnách v bezpečnostní politice a oslabování ochranných mechanismů, které mají držet stát mimo dosah jediné politické a ekonomické skupiny. Právě proto by byla chyba soustředit všechnu pozornost jen na Macinkovu nevychovanost. Jeho arogance je viditelná, snadno se komentuje a dobře se sdílí na sociálních sítích. Mnohem důležitější je však zákonodárná a institucionální přestavba, kterou vláda uskutečňuje za hluku podobných konfliktů.
Politika Andreje Babiše totiž nestojí pouze na jednom sporu s prezidentem. Její podstatou je postupné odstraňování překážek, které omezují moc vládního tábora nebo komplikují ekonomické zájmy lidí kolem něj. Když zákon o střetu zájmů brání firmám spojeným s premiérem čerpat veřejné peníze, vláda začne měnit zákon. Když veřejnoprávní média kladou nepříjemné otázky, kabinet jim vezme část rozpočtu a převede jejich financování pod státní pokladnu. Když prezident odmítne splnit personální požadavek Motoristů, začne být označován za opozičního politika a vláda ho vyřadí z delegace na summit NATO. Každý jednotlivý krok lze vysvětlit technickou změnou, úsporou, kompetencí vlády nebo politickou neshodou. Teprve dohromady však vytvářejí obraz kabinetu, který chápe stát jako kořist vítězů voleb a nezávislé instituce jako obtížné překážky.
Právě proto není nejdůležitější, zda se Petr Pavel 7. a 8. července posadí v Ankaře ke společnému stolu. Nejdůležitější je, co rozhodnutí vlády vypovídá o způsobu výkonu moci. Vypovídá o premiérovi, který raději poníží prezidenta a oslabí pozici země, než aby se postavil dvěma menším koaličním partnerům. Vypovídá o ministru zahraničí, jenž dává osobní pomstu nad státní zájem. Vypovídá o ministru obrany, který odbornou autoritu svého resortu propůjčil k zakrytí malicherného mocenského obchodu. A vypovídá o vládě, která chápe kompromis jako slabost a demonstrativní ponížení protivníka jako politické vítězství.
Macinka se může radovat, Babiš předstírat rozhodnost a Zůna tvrdit, že jen plní technické zadání. Nic z toho nezmění základní skutečnost: Česká republika pojede na nejdůležitější alianční summit roku oslabena vlastním kabinetem. Prezident s jedinečnou zkušeností z NATO zůstane doma nikoli proto, že by pro něj nebyla práce, ale protože si to přál uražený ministr a slabý premiér mu nedokázal říct ne. Je to rozhodnutí malé, mstivé a státnicky neobhajitelné. Zároveň však nesmíme dovolit, aby tato fraška zakryla závažnější zásahy do institucí, médií, obrany a pravidel pro veřejné peníze. Osobní válka proti Petru Pavlovi je jen nejhlasitější částí mnohem širšího příběhu. Tím skutečným příběhem je vláda, která si Českou republiku postupně upravuje podle potřeb Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky.
