Ministryně financí Alena Schillerová při obhajobě návrhu státního rozpočtu řekla, že pokud by měl být schodek výrazně nižší, musely by se mimo jiné škrtat sociální služby. Taková věta mě zneklidňuje. A myslím, že zbytečně zneklidňuje i celý obor sociálních služeb.
Ne proto, že bych tvrdila, že se v sociálních službách nesmí šetřit. Právě naopak. Stát musí hlídat každou korunu. Poskytovatelé sociálních služeb samozřejmě také.
Jenže šetřit se dá různými způsoby.
Lidé v sociálních službách už mají nejistoty dost
Sociální služby se dlouhé roky potýkají s nedostatkem zaměstnanců. Poskytovatelé každý rok čekají, kolik dostanou peněz minimálně do března roku, kdy už služby poskytují. Náklady rostou. Nejasná doporučení vlády typu “nakupujte polovinu českých potravin a z toho 5 % biopotravin”, jen službu prodraží. Přibývá seniorů i lidí se zdravotním postižením, kteří potřebují pomoc. Rodiny často obtížně hledají službu pro svého blízkého.
V takové situaci opravdu není dobré vyslat mezi zaměstnance, klienty a jejich rodiny zprávu: když bude potřeba snížit schodek, můžeme škrtat právě tady.
Sociální služby potřebují přesný opak. Potřebují klid, jasná pravidla a hlavně vědět, co bude za rok, za dva nebo za pět let.
Šetřit ano. Ale nejdřív si řekněme jak
Pokud má stát problém s vysokým schodkem, samozřejmě musí hledat úspory. Může se například ptát, zda je právě teď nutné rušit koncesionářské poplatky za Českou televizi a Český rozhlas a jejich financování převádět na státní rozpočet. Může si položit otázku, zda je rozumné měnit již přijaté změny důchodového systému, které měly pomoci s jeho budoucími náklady, aniž současně ukáže, odkud vezme peníze na jiné řešení. Stejně jako debata zda vláda zvedne nad rámec valorizačního mechanismu důchody, či zda se mají zvedat důchody lidem ve věku 80+. Nejsem proti, jen pokud kde nic není nelze náklady zvyšovat. Mluvme o standardech a nadstandardech ve zdravotnictví.
V neposlední řadě by měl začít šetřit stát, a to na svém provozu. Teprve potom je fér říkat ostatním, kde všude se musí šetřit a že se „seřezání“ státního rozpočtu může týkat sociálních služeb.
Ano, šetřit se dá i v sociálních službách
Teď možná někoho překvapím. Také v sociálních službách můžeme hospodařit jinak a lépe. Jen k tomu potřebujeme změnit systém, který už mnoho let nevyhovuje.
Začněme například cenami sociálních služeb. Dnes jsou v mnoha případech určovány státem. Pojďme otevřít debatu o jejich rozumném uvolnění a zároveň jasně chráňme lidi, kteří by si potřebnou službu sami nemohli dovolit. A hlavně konečně řekněme, kolik skutečně stojí péče o člověka.
Když například stojí jedno místo v pobytové službě určitou částku měsíčně, musí být jasné, kdo tuto částku zaplatí. Kolik klient, kolik stát a kolik případně kraj nebo obec.
Stejně tak u terénních služeb potřebujeme vědět, kolik skutečně stojí hodina péče a kdo ji zaplatí. Tohle není žádná složitá ekonomie.
Když doma víme, kolik stojí nájem, elektřina, jídlo a další výdaje, můžeme si udělat rodinný rozpočet. Sociální služby potřebují v principu totéž.
Ministr slíbil změnu. Teď potřebujeme vědět jakou
Když Aleš Juchelka nastupoval na Ministerstvo práce a sociálních věcí, mluvil o tom, že sociální služby potřebují systémové změny. V tom s ním naprosto souhlasím.
Chápu, že během několika měsíců nelze připravit nový systém. Pro letošní rok jsem žádnou revoluci neočekávala. Ministr převzal rozjetý resort, platný rozpočet, zákony i problémy, které vznikaly desítky let. Jenže už sociální služby už žijí rokem 2027. Ministr Juchelka zjevně nikoliv, chtěla bych už chtěla slyšet alespoň plán.
Co se začne měnit? Jak budou sociální služby financovány? Budou poskytovatelé dál každý rok čekat na dotace? Kdo bude platit kterou část péče? Co uděláme s nedostatkem zaměstnanců? Jak chceme zajistit dostatek služeb pro stále větší počet lidí, kteří je budou potřebovat?
Nemusíme mít zítra nový zákon. Nicméně, měli bychom už vědět, kam MPSV míří.
Úspora nemusí znamenat škrt
A to je možná to nejdůležitější. Když se řekne „šetřit“, mnoho lidí si představí, že se někomu vezmou peníze. Jenže úspora může vypadat i jinak.
Můžeme přestat platit něco, co nepotřebujeme. Můžeme odstranit zbytečnou administrativu. Můžeme změnit špatně nastavená pravidla. Můžeme přesně určit, kdo má co platit. A můžeme konečně chtít vědět, co za veřejné peníze dostáváme.
Úspora nemusí znamenat škrt. Úspora může znamenat dobře nastavený systém. Sociální služby o takovou změnu volají mnoho let.
Proto bych byla velmi opatrná s větami o tom, že když bude potřeba snížit schodek státního rozpočtu, budou se škrtat právě sociální služby.
Za těmito slovy totiž nejsou jen čísla v tabulce.
Jsou za nimi zaměstnanci, kterých už dnes chybí více jak 3tisíce. Jsou za nimi lidé se zdravotním postižením, senioři a jejich rodiny. A jsou za nimi poskytovatelé, kteří potřebují vědět, zda budou mít za rok dost peněz a lidí na to, aby mohli dál poskytovat péči ve vysoké kvalitě.
Sociální služby nepotřebují strašit tím, co se bude škrtat. Potřebují konečně slyšet, co se bude měnit, kdo za co ponese odpovědnost a kdy se to stane.
A to je odpověď, kterou bych od vlády chtěla slyšet mnohem raději, než strašit škrty.
