Prezident Petr Pavel se nechce smířit s tím, že ho vláda Andreje Babiše jednostranně vyškrtla z české delegace na summit NATO v Ankaře, a po kompetenční žalobě přidal také návrh na předběžné opatření. Ústavní soud by podle něj měl kabinetu a ministru zahraničí Petru Macinkovi uložit, aby Severoatlantické alianci a tureckým organizátorům bezodkladně oznámili, že součástí oficiální české výpravy je rovněž prezident republiky, zajistili jemu i jeho doprovodu potřebnou akreditaci a zdrželi se všech kroků, které by jeho účast znemožnily nebo ztížily.
Pavel tedy nežádá pouze verdikt s významem pro další roky. Chce také skutečně odjet na summit, který se uskuteční 7. a 8. července, a zabránit tomu, aby vláda celý kompetenční spor vyřešila vytvořením nevratného stavu. Jestliže by soud rozhodl až po skončení jednání, mohl by sice určit pravidla pro budoucnost, ale prezidentovi by už letošní zastupování země nikdo nevrátil. Právě na tuto časovou past Pavel upozorňuje a tvrdí, že ji kabinet svým několikaměsíčním odkládáním rozhodnutí vytvořil ve zlé víře.
Ústavní soud zveřejnil text sedmadvacetistránkového podání, které podrobně popisuje nejen samotný kompetenční konflikt, ale také postup vlády od prvních veřejných výroků Andreje Babiše a Petra Macinky až po konečné usnesení z 22. června. Soudcem zpravodajem byl určen místopředseda Ústavního soudu Pavel Šámal. Na něm bude nyní ležet příprava věci pro plénum, které musí posoudit, zda je navrhované předběžné opatření právně možné a zda je situace natolik naléhavá, aby soud zasáhl ještě před konečným nálezem. Pavel zároveň žádá, aby se soud jeho podáním zabýval přednostně a s nejvyšším urychlením. Upozorňuje na blížící se termíny pro registraci delegace, akreditaci jejích členů i další organizační kroky, bez nichž se na vrcholné jednání nelze jednoduše dostavit. Spor se tak dostává do fáze, v níž mohou rozhodovat dny, nikoli měsíce.
Prezidentův návrh předběžného opatření je formulován zcela konkrétně. Vláda, ministr zahraničí a ministerstvo zahraničí by podle něj měli bezodkladně oznámit NATO a organizátorům summitu, že prezident je členem oficiální delegace České republiky. Současně by měli zajistit akreditaci pro něj i jeho doprovod a nesměli by podniknout nic, co by jeho účasti bránilo. To znamená, že Pavel nechce do Ankary vyrazit jako soukromá osoba, host bez mandátu nebo prezident, který se na místo dostavil navzdory českým úřadům. Požaduje plnohodnotné postavení v oficiální delegaci, které odpovídá jeho ústavní roli a dlouhodobé české praxi. V čele vládní části výpravy má nadále stát Andrej Babiš a spolu s ním mají cestovat Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. Prezident jejich účast nezpochybňuje. Zpochybňuje pouze právo kabinetu rozhodnout, že on sám jet nesmí.
Právě tento rozdíl Babišova vláda ve své veřejné komunikaci soustavně rozmazává. Premiér argumentuje tím, že kabinet odpovídá za zahraniční politiku a že právě členové exekutivy musí spojencům vysvětlovat české obranné výdaje a neplnění některých aliančních závazků. To však vysvětluje, proč mají do Ankary jet Babiš a příslušní ministři. Nijak to nevysvětluje, proč u toho nemůže být také prezident. Pavel opakovaně nabízel rozdělení úloh: on by se zúčastnil neformální večeře hlav států věnované bezpečnostním otázkám a vláda by vedla oficiální jednání o rozpočtu, obraně a závazcích. Kabinet na tento návrh podle prezidenta neodpověděl, nepředložil jinou dohodu a nakonec pouze schválil delegaci bez hlavy státu. Jestliže vláda tvrdí, že chce vyřešit praktické rozdělení práce, její odmítání jakéhokoli kompromisu působí přesně opačně. Nešlo jí o to, kdo přednese kterou část českého stanoviska. Šlo jí o to, aby Pavel v Ankaře nebyl.
V kompetenční žalobě prezident staví svůj nárok na článku 63 Ústavy, podle něhož zastupuje stát navenek. Účast na summitu NATO podle něj patří přímo k výkonu této pravomoci a vláda ani žádný ministr nemají kompetenci rozhodovat, zda ji prezident smí využít. Jediným orgánem oprávněným rozhodnout o prezidentově účasti má být podle návrhu samotný prezident. Ostatní orgány veřejné moci mají jeho rozhodnutí respektovat, nemají mu vytvářet překážky a naopak jsou povinny poskytnout nezbytnou součinnost. Pavel zároveň zdůrazňuje své postavení přímo volené hlavy státu a vrchního velitele ozbrojených sil. Tvrdí, že vládní postup směřuje k vyprázdnění ústavní kompetence, protože právo zastupovat zemi by zůstalo pouze na papíře, zatímco faktickou možnost účastnit se mezinárodních jednání by určoval premiér prostřednictvím schválení cesty, letecké dopravy a akreditace.
Pavel v podání otevřeně obviňuje kabinet z jednání ve zlé víře. Nejde přitom jen o politickou nadávku vloženou do právního dokumentu. Prezident svůj závěr opírá o posloupnost konkrétních kroků. Andrej Babiš už 18. března veřejně oznámil, že s Pavlovou účastí nepočítá. Pavel proto 8. dubna premiérovi písemně oznámil, že se summitu hodlá zúčastnit, a požádal o potřebnou součinnost. Odpověď podle něj nepřišla. Následovala další jednání, osobní schůzky a dopis z 20. května, v němž prezident znovu potvrdil záměr do Ankary odjet a nabídl kompromis. Ani na tento dopis podle žaloby nikdo formálně nereagoval.
Kabinet měl o složení delegace původně rozhodnout 8. června. Pavel předem oznámil, že se schůze vlády podle svého ústavního práva zúčastní a osobně vysvětlí své stanovisko. Krátce poté Babiš rozhodnutí odsunul na 22. června, tedy jen několik dnů před koncem lhůty pro nahlášení české výpravy organizátorům. Prezident na schůzi 8. června přesto přišel, zopakoval svou ochotu k dohodě a upozornil, že bez uznání jeho pravomoci vznikne kompetenční spor. Vláda stanovisko znovu odložila a definitivní usnesení přijala až 22. června. Právě toto načasování prezident pokládá za důkaz, že kabinet nejednal jako loajální ústavní partner hledající řešení, ale jako mocenský hráč snažící se získat čas a postavit soud před téměř hotovou věc.
Návrh předběžného opatření má tomuto manévru zabránit. Pavel upozorňuje, že bez okamžitého zásahu by ani pozdější vítězství u Ústavního soudu nemuselo mít praktický význam. Kabinet a ministerstvo zahraničí by mohly prezidenta nenahlásit, nezajistit mu akreditaci nebo odmítnout organizační podporu a vyhovující nález by přišel ve chvíli, kdy už nebude možné cestu řádně připravit. Prezident proto tvrdí, že neexistuje jiný prostředek, který by dokázal zachovat smysl budoucího rozhodnutí. Předběžné opatření by podle něj nepředjímalo konečný výsledek sporu. Pouze by dočasně zachovalo stav odpovídající dlouholeté ústavní praxi, podle níž české delegace na aliančních summitech vedla hlava státu.
„Pokud bych se zúčastnil Summitu čistě na základě vydaného předběžného opatření, šlo by ze strany Ústavního soudu pouze o zajištění, že se pokračuje v dosavadní ustálené ústavní praxi, nikoliv o projev aktivismu,“ uvedl prezident v podání.
Tato formulace míří na očekávatelný útok vládních politiků, kteří mohou případný rychlý zásah označit za vměšování soudu do politiky. Pavel se snaží soudce přesvědčit, že předběžné opatření by nevytvářelo nové pravidlo. Naopak by zachovalo tradici, podle níž prezident zastupoval Českou republiku na devatenácti z dvaceti summitů NATO od vstupu země do Aliance. Výjimkou byl pouze vážný zdravotní stav hlavy státu. Vláda Andreje Babiše se tedy nepokouší udržet dosavadní praxi, ale jednostranně ji změnit. Předběžný zásah soudu by podle Pavlovy argumentace neznamenal revoluci, nýbrž dočasný návrat k modelu respektovanému Václavem Havlem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem i předchozími vládami různých politických barev.
Právní cesta, kterou prezident pro vydání předběžného opatření navrhuje, však není samozřejmá. Zákon o Ústavním soudu takový nástroj u tohoto druhu kompetenčního sporu výslovně neupravuje. Pavel proto žádá, aby soud podpůrně použil ustanovení občanského soudního řádu. V návrhu se podrobně vypořádává s dřívější rozhodovací praxí, podle níž nelze procesní instituty z jiných typů řízení jednoduše přenášet. Tvrdí však, že nynější věc je výjimečná, ústavně naléhavá a bez předběžného zásahu by soudní ochrana mohla ztratit smysl. Z procesní opatrnosti dokonce složil jistotu, ačkoli současně vysvětluje, proč by ji prezident republiky jako státní orgán vůbec skládat nemusel. Podání tedy není pouze politickým gestem určeným veřejnosti. Je připraveno jako právně propracovaný pokus otevřít cestu k okamžitému zásahu, s nímž dosavadní praxe Ústavního soudu nemá mnoho zkušeností.
Soud nyní stojí před dvěma oddělenými otázkami. Nejprve musí posoudit, zda může a má vydat předběžné opatření, které Pavlovi otevře cestu do Ankary ještě před konečným rozhodnutím. Později se bude zabývat samotným jádrem sporu: zda o účasti prezidenta na summitu rozhoduje hlava státu, vláda, nebo zda jde o sdílenou pravomoc vyžadující dohodu a loajální spolupráci obou institucí. Prezident navrhuje také zrušení vládního usnesení z 22. června, zákaz dalších překážek a příkaz, aby kabinet poskytoval potřebnou součinnost. Výsledek tak může zásadně změnit vztah Hradu a Strakovy akademie nejen u summitu NATO, ale také u Valného shromáždění OSN a dalších vrcholných mezinárodních jednání.
