Premiér Andrej Babiš se po delší odmlce vrátil do velkého televizního diskusního pořadu a v Partii Terezie Tománkové nabídl téměř učebnicovou ukázku své politické metody. Úspěchy jsou zásluhou jeho vlády, nesplněné sliby potřebují více času a za problémy mohou předchůdci, Česká národní banka, komerční banky, Evropská komise, média nebo příliš přísná pravidla. Předseda vlády hodnotil první půlrok svého kabinetu, mluvil o Íránu, Donaldu Trumpovi, důchodech, bydlení, veřejnoprávních médiích, pražské organizaci ANO i blížícím se summitu NATO. Nejsilnější část vystoupení však věnoval útoku na Českou národní banku, která podle něj vysokými úrokovými sazbami škodí lidem, firmám i státnímu rozpočtu.
Babiš zároveň přiznal, že přesnou výši aktuálního rozpočtového schodku nezná, přesto sebevědomě sliboval splnění všech volebních závazků a další investice. Výrazně se zastal také své blízké spolupracovnice Tünde Barthy, kterou média podle něj používají jako náhradní terč k útokům na jeho osobu. Z rozhovoru tak vznikl obraz vlády, která má podle svého předsedy jasný plán, jen jí do něj neustále zasahují instituce, novináři a zděděné problémy. V zahraničněpolitické části se premiér nejprve věnoval jednáním zástupců Spojených států a Íránu ve Švýcarsku. Přiznal, že nikdo přesně neví, co Donald Trump v zákulisí uzavřel, jaké závazky americká strana přijala a co z toho bude vyplývat pro Evropu. Hodnocení situace proto označil za předčasné, zároveň si však neodpustil obdivnou poznámku, že „Trump umí všechno prodat“. Babiš tím znovu potvrdil svůj dlouhodobě vstřícný postoj k americkému prezidentovi, jehož nepředvídatelnost obvykle interpretuje jako vyjednávací schopnost. Současně zdůraznil údajně nadstandardní vztahy s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Na zasedání Evropské rady prý sedí vedle něj a Macron ho ujistil, že Spojené státy a Evropa sdílejí stejný pohled na situaci na Ukrajině. Premiér tak chtěl působit jako politik s přímým přístupem k nejvýznamnějším světovým představitelům, který informace nezískává z diplomatických depeší, ale přímo od lidí sedících u rozhodovacího stolu. Méně jasné již bylo, jaké konkrétní důsledky z těchto osobních vztahů pro Českou republiku plynou a jakou vlastní zahraničněpolitickou strategii jeho vláda prosazuje vedle očekávání, že Trump své kroky nakonec dobře vysvětlí a Macron potvrdí jednotu Západu.
Stejně sebevědomě mluvil Babiš o ropné krizi a zastropování cen pohonných hmot, které podle uvedených údajů stojí státní rozpočet přibližně miliardu korun měsíčně. Premiér odmítl katastrofické scénáře a tvrdil, že kabinet situaci zvládá, drží inflaci dole a připravuje investičně zaměřený rozpočet. „Nemyslím si, že to bude katastrofa. Držíme inflaci dole, víme, co chceme dělat, a základem příštího rozpočtu musí být investice. Máme teď třetí nejlevnější naftu v Evropě,“ prohlásil Babiš. Věta dobře vystihuje způsob, jakým premiér pracuje s ekonomickou realitou. Miliardový měsíční účet za cenovou regulaci se v jeho podání mění v důkaz schopnosti vlády chránit občany, zatímco otázka dlouhodobé udržitelnosti nebo dopadu na schodek zůstává stranou. Stát podle něj může současně dotovat ceny, zvyšovat investice, plnit sociální sliby, stavět byty, držet nízký věk odchodu do důchodu a financovat další priority. Kde se všechny potřebné peníze vezmou, už vysvětloval podstatně méně konkrétně. Základní odpovědí zůstává víra v lepší výběr daní, hospodářský růst, návrat EET a schopnost vlády nalézt úspory tam, kde je podle ní předchozí kabinet nehledal.
Největšího protivníka však premiér tentokrát nenašel ve Fialově opozici, nýbrž v České národní bance. Centrální banka opět zvýšila úrokové sazby a guvernér Aleš Michl vzkázal, že se nenechá Babišem zastrašovat a nebude s ním vést diskusi prostřednictvím médií. Premiér reagoval útokem na Michlovu odbornost a označil ho za teoretika, který nerozumí dopadům své politiky na běžné občany. Sám sebe naopak představil jako člověka z reálného hospodářství, jenž sice není makroekonom, ale právě proto údajně chápe situaci lépe než bankovní rada. „Já jsem člověk z praxe, nejsem makroekonom. Ale banky se teď topí v penězích, zatímco běžní lidé peníze nemají a drtí je vysoké hypotéky,“ prohlásil. Podle Babiše právě ČNB svou politikou vyvolává inflaci, zdražuje financování státu, dusí investice a poškozuje domácnosti i firmy. Tvrzení, že vyšší sazby mají naopak inflační tlaky brzdit, ve své argumentaci prakticky obrátil. Viníkem drahých hypoték, pomalé výstavby a vysokých nákladů státu se tak stala instituce, jejíž nezávislost má chránit měnovou politiku před momentálními zájmy vlády.
Babiš se vrátil také ke svému videu na sociálních sítích, v němž vyzval občany, aby své stížnosti posílali přímo členům bankovní rady. Kritici tento krok označili za nebezpečný nátlak na nezávislou instituci a za pokus obrátit hněv lidí proti konkrétním představitelům ČNB. Premiér obvinění odmítl s argumentem, že jemu lidé také neustále píší, a bankéři tedy nemají důvod očekávat odlišné zacházení. Tím však pominul podstatný rozdíl mezi voleným politikem, který je za své kroky přímo odpovědný veřejnosti, a členy nezávislé bankovní rady, jejichž úkolem není plnit přání momentální vládní většiny. Babišova výzva zapadá do širší politické strategie, v níž se složité ekonomické otázky převádějí na jednoduchý konflikt mezi lidmi a údajně odtrženými elitami. Vysoké hypotéky se tak nemají vysvětlovat kombinací inflace, cen nemovitostí, nedostatečné výstavby, rozpočtové politiky a situace na finančních trzích. Stačí ukázat na Českou národní banku, prohlásit jejího guvernéra za teoretika a přesvědčit občany, že právě v budově centrální banky sedí lidé odpovědní za jejich drahé bydlení.
Konkrétní odpovědí vlády na bytovou krizi má být nový stavební zákon a výstavba bytů určených vojákům, zdravotním sestrám a učitelům. Babiš připustil, že bydlení zůstává drahé, současně však připomněl, že jeho kabinet má před sebou ještě tři roky. Předvolební billboardy slibující levnější hypotéky proto podle něj nebyly klamavé, jen voliči musí počkat, až se vládní opatření projeví. Tato logika je pro Babišovo vystoupení příznačná. Když se vláda chlubí nízkými cenami nafty, jde o okamžitý výsledek její práce. Když hypotéky levnější nejsou, je potřeba dát kabinetu čas. Když se nedaří splnit některý sociální slib, čeká se na rozpočet. Když rozpočet nevychází, na vině jsou zděděné závazky, Evropská komise, obranné výdaje a vysoké úroky způsobené ČNB. Premiér tak dokáže být současně hlavním autorem všech pozitivních výsledků a člověkem, který za negativní stav nemůže, protože ho vytvořili jiní. Bytová politika navíc zůstává postavená především na budoucích zákonech a plánovaných projektech, zatímco lidé zatížení drahými hypotékami mají zatím přijmout ujištění, že vláda ví, co dělá.
Ještě nápadnější rozpor se objevil u státního rozpočtu. Předseda vlády přiznal, že přesný schodek aktuálně nezná, ale Alena Schillerová s ním situaci intenzivně řešila. Na jedné straně tedy premiér neměl k dispozici základní číslo určující stav veřejných financí, na straně druhé ujišťoval, že vláda splní všechny sliby, bude masivně investovat a vytvoří z České republiky „nejlepší místo na planetě“. Rozpočtové problémy vysvětloval dědictvím předchozí vlády, požadavky Evropské komise, povinností dávat dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu a vysokými náklady na obsluhu státního dluhu. Zároveň odmítl, že by rozvolnění rozpočtových pravidel znamenalo snahu obejít nepříjemnou realitu. „Na rozdíl od Fialovy vlády my investujeme. Oni po nás jen zdědili rozestavěné dálnice. Když jsem byl ministr financí, měl jsem přebytkové rozpočty. Zničil jsem hazard, teď zničím kratom,“ prohlásil. Tím se ekonomická debata na chvíli změnila v osobní bilanci premiéra, který se prezentuje jako stavitel, úspěšný ministr financí a bojovník proti společenským nešvarům. Přesná čísla chyběla, sebevědomí nikoli.
Představa České republiky jako „nejlepšího místa na planetě“ má podle Babiše stát na talentovaných lidech, nízkých cenách energií a atraktivitě pro investory. V rámci zemí Visegrádské skupiny jsme prý právě díky těmto výhodám nejlepší investiční destinací. Premiér však současně popisoval stát sevřený drahými úvěry, vysokými hypotékami, rozpočtovou dírou, nedostatkem bytů, personálními problémy armády a tlakem evropských institucí. Jeho optimistická vize tak existuje vedle výčtu problémů, za které ovšem podle něj odpovídají především jiní. Podobně přistoupil i k důchodům. Evropské komisi se údajně nelíbí zachování věku odchodu do penze na hranici 65 let, vláda však s Bruselem jedná a hodlá začít u těžkých profesí. Babiš věří, že Adam Vojtěch a Aleš Juchelka potřebné změny připraví bez větších obtíží. Kabinet chce zároveň podporovat lidi, kteří hodlají pracovat i po dosažení důchodového věku. Složitá otázka dlouhodobého financování penzí se tak opět změnila v ujištění, že vláda má plán, dokáže ho vyjednat a nikomu nebude zbytečně ubližovat.
Při otázce na levnější jízdné pro seniory Babiš slíbil, že vláda své závazky dodrží, přestože rozpočet označil za těžký. „Rozpočet je těžký, ale určitě všechny sliby splníme. Minulá vláda měla jen program ‚Antibabiš‘, my máme jasný plán, jen mi musíte dát čas,“ uvedl. Právě žádost o čas se stala univerzální odpovědí na rozpor mezi rozsáhlými sliby a omezenými možnostmi státní pokladny. U rodičovského příspěvku už však kabinet narazil na hranici, kterou nelze zakrýt obecným optimismem. Změny se zatím nechystají a rozhodnutí má přijít až po schválení celkového rozpočtu. Vláda tedy slibuje splnit všechno, ale některé sliby už nyní odkládá, protože na ně nejsou potvrzené peníze. Babiš přesto vykresloval svůj kabinet jako přesně řízený manažerský tým. Ministři mu posílají dokumenty označené barvami semaforu: zelená znamená splněný úkol, oranžová rozpracovaný a červená neúspěch. Systém má dokazovat důslednou kontrolu, současně však vyvolal spekulace o vytýkacích dopisech zasílaných ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi. Premiér jakoukoli roztržku odmítl a vysvětlil, že stejným způsobem kontroluje všechny členy kabinetu.
Vojtěcha označil za velmi populárního politika, zejména v Praze, zároveň však naznačil, že v hlavním městě zatím kandidovat nebude. Mnohem chladněji mluvil o Ondřeji Prokopovi, jehož budoucnost v čele pražské kandidátky ANO zůstává nejistá. Konečné slovo má mít výbor hnutí, Babiš však otevřeně vyjádřil nespokojenost. „Nebyl tak dobrá opozice, jak bych si představoval. Je to nepříjemné, měl to vyřešit jinak, nepůsobí to dobře a tyhle věci mě štvou, zvlášť když tu máme Dozimetr a kauzy STAN a TOP 09,“ řekl. Ani při kritice vlastního politika se tak neobešel bez připomenutí kauz soupeřů. Prokop podle něj selhal, ale problém je o to nepříjemnější, že ANO chce útočit na STAN a TOP 09. Nejde tedy jen o standardy uvnitř hnutí, ale také o použitelnost kauzy v politickém souboji. Babiš zároveň nechal dveře otevřené a odpovědnost přenesl na stranický orgán, který má o pražské kandidátce rozhodnout.
Nejemotivnější část rozhovoru přišla při obhajobě Tünde Barthy a Zuzany Mrázové, jejichž nemovitostní záležitosti se dostaly do médií. U Mrázové měl být problém spojený s dědictvím a podle premiéra neměl nic společného s politickou funkcí. Barthu označil za špičkovou a efektivní manažerku s bezpečnostní prověrkou na stupeň Tajné, která údajně s žádnými byty nekšeftuje. Kritiku médií následně obrátil proti Petru Fialovi a jeho majetku. „Proč se nikdy nezeptají pana Fialy na jeho obrovské majetky v Trpíně? Je tu dvojí metr. Novinky a Seznam Zprávy jedou kontinuální kampaň. U paní Bartha je to útok na mě. Není to žádná Nagyová, je to moje podřízená.“ Babiš se tím snažil odmítnout přirovnání své spolupracovnice k někdejší šéfce kabinetu premiéra Petra Nečase Janě Nagyové, zároveň však sám zdůraznil, že Bartha vyjednává důležité záležitosti například s maďarskou ministryní zahraničí. Tvrdil, že nepřijímá klíčová politická rozhodnutí, její postavení však současně vykreslil jako mimořádně významné.
Premiér následně obvinil opozici, že si přeje jeho politickou i fyzickou smrt, protože nekrade, lidé ho volí a jeho soupeři prohrávají. Mediální kritiku svých spolupracovnic označil za součást širšího útoku proti hnutí ANO. Zvlášť tvrdě se vyjádřil k podcastu zaměřenému na Tünde Barthu, po jehož zveřejnění jí údajně začaly přicházet výhrůžky smrtí, které řeší policie. „Já tady přitom jen pracuju pro naši zemi,“ dodal premiér. Tato věta shrnula celou obrannou konstrukci jeho vystoupení. Babiš se prezentuje jako člověk, který pouze pracuje, investuje, staví, vyjednává a chrání občany, zatímco kolem něj působí nepřátelské prostředí tvořené novináři, opozicí, nezávislými institucemi a úředními pravidly. Kritická otázka se v takovém pojetí snadno mění v útok, kontrola majetku v kampaň a nesouhlas s vládní politikou v přání premiérovy politické likvidace.
U chystaného summitu NATO se Babiš snažil naopak působit smířlivěji. Nechce vyvolávat konflikt s prezidentem republiky kvůli tomu, kdo bude Českou republiku zastupovat, a kompetenční žalobu odmítl jako neaktuální. Summit se podle něj bude do značné míry věnovat obranným výdajům, přičemž ani Fialova, ani současná vláda nedokázaly včas splnit hranici dvou procent hrubého domácího produktu. Za důležitější než samotná rozpočtová čísla však považuje zvýšení skutečného počtu vojáků. Věří, že důvěryhodnost České republiky v očích spojenců neutrpí a Donald Trump jeho vysvětlení přijme. Znovu se tak objevila víra v osobní diplomacii, kde složité alianční závazky vyřeší rozhovor dvou politiků. Premiér zároveň očekává, že česká média nebudou věnovat hlavní pozornost obraně, ale jeho plánovanému setkání s italskou premiérkou Giorgiou Meloni, s níž odmítá revizi unijních smluv. Dodal, že doufá v Trumpovu omluvu směrem k Meloni po jejich nedávné mediální přestřelce.
Závěr rozhovoru patřil České televizi a Českému rozhlasu. Babiš označil zvýšení poplatků za absurdní a odmítl obavy, že přímé financování ze státního rozpočtu umožní politikům ovlivňovat veřejnoprávní média. Česká televize je podle něj jedinou institucí, která nechce šetřit, a příkladem jí mají být britská BBC nebo finská veřejnoprávní televize. Přibližně osm miliard korun potřebných pro obě média by premiér raději vyplácel ze státní pokladny. Zdrojem peněz se má stát návrat elektronické evidence tržeb nebo nové zdanění tichého vína. Ani zde se nezabýval podstatou kritiky, podle níž každoroční závislost na státním rozpočtu dává vládě možnost média finančně trestat nebo odměňovat. Místo toho celou otázku převedl na úspory a výběr daní. Stejnou metodou ostatně vysvětloval většinu témat nedělní Partie: vláda má plán, času je dost, peníze se najdou a za nepříjemnou realitu odpovídají hlavně ti druzí.
