Premiér Andrej Babiš opět ukázal, že jakmile narazí na instituci nebo člověka, kterého nemůže řídit jako zaměstnance vlastního holdingu, přechází od věcných argumentů k osobním útokům. Prezidenta Petra Pavla, jenž požádal Ústavní soud o předběžné opatření umožňující účast na červencovém summitu NATO v Ankaře, označil za směšného a obvinil ho z předvolební kampaně. Předseda vlády tím znovu odvedl pozornost od podstaty sporu, který nevytvořil Hrad, nýbrž kabinet svým jednostranným rozhodnutím vyřadit hlavu státu z alianční delegace.
Místo vysvětlení, proč vláda ignorovala Pavlovy návrhy na kompromis a proč nechává doma bývalého předsedu Vojenského výboru NATO, přišla další dávka urážek, podsouvání osobních motivů a sebelítostivého rozhořčení. Babišův výstup nevypovídal mnoho o prezidentově kampani, zato velmi přesně vypověděl o nervozitě premiéra, jehož vládní manévr nyní posuzuje Ústavní soud a jehož ostudy si už všimla významná zahraniční média.
Babiš v diskusi serveru Blesk.cz reagoval na zprávu, že Pavel v rámci kompetenční žaloby žádá také o předběžné opatření. To by vládě, ministrovi zahraničí Petru Macinkovi a jeho resortu uložilo bezodkladně oznámit organizátorům summitu, že členem české delegace je také prezident republiky, zajistit potřebnou akreditaci jemu i jeho doprovodu a zdržet se kroků, které by cestu znemožnily nebo ztížily. Premiér se však nezabýval právním jádrem návrhu ani otázkou, zda vláda smí fakticky vyprázdnit prezidentovu ústavní pravomoc zastupovat stát navenek. Zvolil jednodušší cestu a zaútočil na Pavlovu osobu. „Mluví se o něm, kampaň dělá skvělou, ale nepomáhá to zlepšení vztahů,“ prohlásil Babiš. Podle premiéra se prezident „chová směšně“ a spor využívá jako součást příprav na obhajobu mandátu. Babiš přitom nepředložil žádný důkaz, že by žaloba byla volebním marketingem. Pouze vzal ústavní konflikt, který jeho vlastní kabinet vyhrotil, připsal prezidentovi nejnižší možnou motivaci a sám se postavil do role oběti politické kampaně.
Prezidentská volba se má konat až na začátku roku 2028 a Pavlův první mandát skončí v březnu téhož roku. Prezident navíc svou další kandidaturu jasně nepotvrdil. V bilančním rozhovoru ke třem letům ve funkci pouze uvedl, že při dostatečné podpoře občanů a dobrém zdravotním stavu bude druhý mandát vážně zvažovat. Babiš přesto mluví, jako by už začala ostrá volební soutěž a každý krok Hradu byl podřízen získávání hlasů. Takové tvrzení se premiérovi hodí, protože umožňuje zamlčet skutečný obsah prezidentova podání. Pavel se na Ústavní soud neobrací s žádostí o lepší předvolební fotografii, ale s otázkou, zda může vláda rozhodovat o výkonu pravomoci hlavy státu pouze tím, že ji nezařadí do delegace, neposkytne jí akreditaci a odmítne organizační součinnost. To je legitimní ústavní problém bez ohledu na to, zda Pavel v roce 2028 kandidovat bude, nebude nebo své rozhodnutí oznámí až mnohem později.
Babiš nepochopil, že směšné je chování úplně někoho jiného. Tedy takového člověka, který šíří urážky na adresu části spoluobčanů, novinářů a dalších, přičemž křičí tak jako dítě, kterému rodiče uklidí oblíbenou hranatou hračku. Namísto odpovědi přichází útok, namísto argumentu výroky o méněcennosti a dětinské grimasy v pošklebcích někdejšího okresního kytaristy. Společným jmenovatelem není nepřátelské spiknutí prezidenta proti vládě. Je jím premiérova neschopnost postavit se jako chlap dětinsky nabubřelému egu.
Nynější konflikt navíc nevznikl ve chvíli, kdy Pavel podal žalobu. Jak už deník inregion.cz popsal v dubnu, spor rozdmýchal především Petr Macinka, který se do prezidenta pustil kvůli jeho záměru účastnit se aliančního summitu a snažil se hlavu státu vykreslit jako opozičního politika vedoucího vlastní kampaň. Napětí zesílilo po Pavlově odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem. Od té chvíle každý další Macinkův výpad proti Hradu působil stále méně jako obrana ústavní odpovědnosti vlády a stále více jako pokračování osobní msty. Babiš měl několik měsíců na to, aby konflikt ukončil. Mohl říct, že do Ankary odjedou prezident i premiér, že každý převezme jinou část programu a že Česká republika před spojenci vystoupí jednotně. Místo toho nechal svého ministra zahraničí proměnit bezpečnostní politiku v nástroj vyřizování osobních účtů a nakonec přijal přesně tu variantu, kterou Macinka požadoval.
Pavel přitom nabízel řešení, jež respektovalo vládní odpovědnost i prezidentskou roli. Navrhl účast na neformální večeři hlav států věnované evropské a globální bezpečnosti, zatímco premiér a ministři by vedli oficiální jednání a vysvětlovali český postoj k obranným výdajům. Vláda podle prezidenta na jeho dopisy neodpověděla a nepředložila žádný vlastní kompromis. Kabinet pouze rozhodnutí opakovaně odsouval a konečné usnesení přijal krátce před termínem, kdy musí být delegace nahlášena organizátorům. Hrad v žalobě tento postup označuje za jednání ve zlé víře. Babiš nyní tvrdí, že prezident podáním soudu poškozuje vzájemné vztahy, ale mlčí o tom, že právě jeho vláda ignorovala nabídky dohody a vytvořila stav, v němž právní cesta zůstala jediným nástrojem obrany prezidentských pravomocí.
Předseda vlády se snaží celou věc zlehčit také poznámkami, že summit není zážitkový výlet. Tato fráze má Pavla postavit do role člověka, který se touží svézt vládním letadlem, užít si zahraniční cestu a objevit se na společné fotografii. Je to laciná urážka nejen prezidenta, ale i inteligence veřejnosti. Petr Pavel není turista, který si vyhlédl atraktivní destinaci. Je vrchním velitelem ozbrojených sil, bývalým náčelníkem generálního štábu a někdejším předsedou Vojenského výboru NATO. V aliančním prostředí má zkušenosti, kontakty a renomé, které nemá žádný současný člen Babišovy vlády. Tvrdit, že jeho zájem o summit je zážitkovou turistikou, může pouze premiér, jenž se snaží zakrýt absurdní fakt, že jeho kabinet nechává doma nejzkušenějšího českého představitele právě v okamžiku, kdy musí před spojenci obhajovat neplnění obranných závazků.
Argument o počtu zahraničních cest je podobně prázdný. Babiš připomíná, kolik zemí Pavel navštívil, jako by počet povolených výjezdů dokazoval, že vláda nemůže prezidentovi bránit ve výkonu pravomocí. Jenže podstata žaloby neleží v tom, zda Pavel směl cestovat jinam. Leží v otázce, zda kabinet může podle momentální politické nálady určit, na které zásadní mezinárodní jednání prezident odjet smí a na které nikoli. Skutečnost, že vláda hlavu státu pustila na jiné cesty, není odpovědí na vyřazení ze summitu NATO. Stejně absurdní by bylo tvrdit, že člověku nebylo zabráněno ve vstupu do budovy, protože mu předtím dovolili vstoupit do deseti jiných domů.
Babiš do své obhajoby zapojil rovněž úspory. Vláda prý chce šetřit, a proto má být česká výprava menší. Podle premiéra prezident navrhoval pětatřicetičlennou delegaci na dva dny. Ani toto tvrzení však neřeší základní otázku. Pokud je problémem velikost doprovodu, mohla vláda s Hradem jednat o jeho omezení. Mohla navrhnout, aby prezident odjel s několika nejnutnějšími spolupracovníky, využil společnou dopravu a minimalizoval dodatečné náklady. Rozpočtová šetrnost nevyžaduje vyřazení hlavy státu. Vyžaduje dohodu o velikosti výpravy. Babiš však znovu směšuje dvě odlišné věci, protože číslo pětatřicet zní v televizním rozhovoru lépe než přiznání, že vláda odmítla prezidenta bez ohledu na možnost menšího doprovodu.
Podstatný je také způsob, jakým Babiš přenáší odpovědnost za zhoršení vztahů na Pavla. Premiér říká, že žaloba spolupráci nepomůže, jako by prezident bezdůvodně napadl přátelský kabinet, který se s ním celé měsíce poctivě snažil dohodnout. Podle zveřejněného podání však Pavel premiérovi opakovaně psal, žádal o součinnost, účastnil se schůze vlády a nabízel rozdělení rolí. Kabinet jeho stanovisko znal, ale formální rozhodnutí odkládal. Když pak prezident udělal přesně to, před čím vládu předem varoval, Babiš ho obvinil z poškozování vztahů. Je to stejné převrácení rolí, jaké premiér používá i v jiných kauzách. On nebo jeho vláda vytvoří problém, kritik se ozve a Babiš následně označí samotnou kritiku za příčinu konfliktu.
Ústavní soud se žalobou začal zabývat na neveřejné poradě pléna a soudcem zpravodajem se stal Pavel Šámal. Prezident nežádá pouze konečné určení kompetencí, které může přijít až po summitu. Předběžným opatřením chce uchovat možnost skutečné účasti v Ankaře. Navrhuje, aby soud vládě a ministerstvu zahraničí nařídil nahlásit prezidenta jako člena delegace, zajistit akreditaci a nepodnikat žádné kroky směřující k jeho vyloučení. Pavel v podání výslovně uvádí, že takové rozhodnutí by nepředstavovalo soudní aktivismus, protože by pouze zachovalo dosavadní ustálenou praxi. České delegace na summitech NATO totiž vedli prezidenti v devatenácti z dvaceti případů, přičemž jedinou výjimku způsobily vážné zdravotní důvody.
Babišova vláda se tedy nesnaží chránit dlouholetý ústavní pořádek před prezidentovým výstřelkem. Právě kabinet mění zavedenou praxi a činí tak bez dohody, těsně před summitem a navzdory nabídnutému kompromisu. Pavel žádá, aby soud do konečného rozhodnutí zabránil vytvoření nevratného stavu. Pokud by totiž hlava státu zůstala doma a Ústavní soud jí později dal za pravdu, letošní summit už nikdo nevrátí. Babiš tuto argumentaci nemusí sdílet, ale jako předseda vlády by ji měl být schopen věcně vyvrátit. Místo toho prezidenta označuje za směšného a mluví o kampani. Tak nevystupuje sebevědomý státník přesvědčený o právní síle vlastního postoje. Tak vystupuje člověk, kterému docházejí argumenty a zůstávají mu jen osobní útoky.
Ostudu navíc už nesleduje pouze česká veřejnost. Rozhodnutí Babišovy vlády si všimly Reuters, Financial Times, Politico i tisk na druhém konci světa. Zahraniční média zdůrazňují paradox, že český kabinet blokuje účast bývalého vysokého představitele NATO, zatímco jeho vlastní delegace bude vysvětlovat nízké obranné výdaje. Připomínají Pavlovu vojenskou zkušenost, dlouhou tradici prezidentského zastupování i jeho nabídku společné účasti s premiérem. Babiš může doma mluvit o směšném chování, kampani a zážitkových výletech. Za hranicemi však jeho rozhodnutí působí jako mocenský střet s prezidentem, kterého v roce 2023 nedokázal porazit, a jako další známka zahraničněpolitického obratu vlády opřené o SPD a Motoristy.
Je příznačné, že premiér za kampaň označuje právě kroky svého někdejšího prezidentského soupeře. Pavel Babiše ve volbě hlavy státu porazil a předseda ANO tuto porážku zjevně stále nedokáže oddělit od svého dnešního výkonu funkce. Jakmile prezident nesouhlasí s vládou, Babiš v jeho jednání okamžitě hledá volební kalkul. Přitom právě premiér využívá každé vystoupení k opakování hesel, útokům na opozici, obviňování médií a budování obrazu nezištného zachránce země. Andrej Babiš žije v permanentní kampani prakticky od vstupu do politiky. Vytýkat prezidentovi, že právní obranou ústavních pravomocí usiluje o publicitu, proto působí podobně přesvědčivě, jako kdyby provozovatel billboardové společnosti kritizoval souseda za příliš nápadnou jmenovku na dveřích.
Celá kauza nakonec vypovídá hlavně o slabosti premiéra. Silný předseda vlády by konflikt s prezidentem vyřešil dohodou, nenechal by ministra zahraničí proměnit summit NATO v nástroj osobní pomsty a nepotřeboval by hlavu státu ponižovat poznámkami o výletu a kampani. Babiš však není schopen postavit se Petru Macinkovi, protože potřebuje hlasy Motoristů a SPD. Místo řízení koalice se tak nechává vláčet jejími nejhlasitějšími členy. Navenek předstírá rozhodnost, uvnitř kabinetu však ustupuje každému, kdo může ohrozit jeho většinu. Útoky na Pavla mají zakrýt právě tuto slabost.
