Rozhodnutí vlády Andreje Babiše vyřadit prezidenta Petra Pavla z české delegace na summit NATO v Ankaře už není pouze domácím konfliktem mezi Hradem a Strakovou akademií. Česká ostuda překročila hranice a dostala se do zpráv významných světových médií, která čtenářům vysvětlují pozoruhodný paradox: vláda země, jež má před spojenci obhajovat neplnění obranných závazků, nechává doma bývalého předsedu Vojenského výboru NATO. Agentura Reuters, britský list Financial Times, bruselský server Politico i singapurský deník The Straits Times upozorňují na ústavní rozměr sporu, Pavlovu alianční minulost i osobní a politické napětí mezi prezidentem a Babišovým kabinetem.
To, co se premiér a ministr zahraničí Petr Macinka snaží doma vydávat za praktické sestavení delegace, v zahraničí působí jako ukázka politické malosti, mocenské pomsty a dobrovolného oslabování vlastní země. Česká republika tak před jedním z nejdůležitějších bezpečnostních jednání roku nevysílá do světa obraz sebevědomého a jednotného spojence, ale státu, jehož vláda není schopna odložit osobní křivdy ani v otázkách obrany.
Agentura Reuters zdůraznila, že český kabinet zablokoval účast prezidenta, který v minulosti zastával jednu z nejvyšších vojenských funkcí v Severoatlantické alianci. Nejde přitom o nepodstatný životopisný detail. Petr Pavel stál v čele Vojenského výboru NATO, alianční prostředí zná zevnitř a mezi partnery má jméno, které nemusí nikdo složitě představovat. Právě jeho zkušenost mohla České republice pomoci ve chvíli, kdy vláda bude vysvětlovat, proč země nesplnila ani dosavadní závazek dávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu. Babišův kabinet se však rozhodl, že člověka s největší alianční autoritou mezi současnými českými ústavními činiteli raději nechá doma. Zahraniční čtenář tak dostává jednoduchý a pro vládu zdrcující obraz: bývalý vysoký představitel NATO nesmí na summit, protože si to nepřeje kabinet, který tam jede obhajovat vlastní selhání.
Financial Times vystavěl zprávu na tom, že Babišova vláda zabránila prezidentovi v účasti navzdory Pavlově snaze nalézt kompromis. Prezident totiž nenavrhoval, že premiéra z delegace vytlačí nebo že převezme odpovědnost za vládní obrannou politiku. Nabídl rozdělení rolí. Sám se chtěl zúčastnit neformální večeře hlav států věnované bezpečnosti, zatímco Babiš, Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna by vedli oficiální jednání a vysvětlovali přístup kabinetu k obranným výdajům. Vláda na tento návrh neodpověděla a nepřišla ani s vlastní cestou k dohodě. Po několika měsících odkladů jednoduše oznámila, že prezident nepojede. Právě tuto okolnost zahraniční média oprávněně zdůrazňují, protože ničí vládní tvrzení o čistě praktickém rozhodování. Praktické řešení leželo na stole. Kabinet ho ignoroval, protože cílem zjevně nebylo rozdělit práci, ale Petra Pavla z delegace odstranit.
Singapurský The Straits Times popsal prezidentovo vyřazení jako odsunutí na vedlejší kolej a připomněl, že české delegace na summitech NATO dlouhodobě vedla hlava státu. Pavel uvedl, že z dvaceti aliančních summitů s českou účastí vedl delegaci prezident v devatenácti případech a jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav. Tuto tradici respektovaly vlády různých politických barev, včetně kabinetů, které s prezidentem neměly jednoduché vztahy. Babišova vláda nyní zavedla nový model bez dohody a bez přesvědčivého vysvětlení. Pouhou silou svého usnesení rozhodla, že dlouholetá zvyklost přestává platit. Zahraniční média tak právem nevidí jen organizační rozhodnutí, ale změnu ústavní a politické praxe, která vznikla jednostranným mocenským krokem.
Politico si už dříve všímalo prohlubujícího se rozkolu mezi prezidentem a novou vládou, zejména konfliktu Petra Pavla s ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Ten zesílil poté, co prezident odmítl jmenovat Filipa Turka do ministerské funkce. Právě Macinka následně prosazoval variantu české delegace bez Pavla a z otázky jedné zahraniční cesty udělal další bojiště své osobní války s Hradem. Vláda tvrdí, že nejde o pomstu, ale sama udělala vše pro to, aby opačný výklad působil věrohodněji. Prezidentovy návrhy zůstaly bez odpovědi, rozhodnutí se opakovaně odkládalo a konečné stanovisko přišlo pouhé dva týdny před summitem. Kdyby šlo pouze o praktické rozdělení úkolů, kabinet by o Pavlově nabídce jednal. Místo toho čekal téměř do poslední chvíle a schválil přesně tu variantu, kterou požadoval Macinka.
Zahraniční pozornost je pro Babišovu vládu nepříjemná především proto, že český konflikt zbavuje domácích propagandistických nánosů. Premiér může v Praze tvrdit, že prezident už absolvoval desítky cest a nikdo mu v reprezentaci státu nebrání. Macinka může Pavla označovat za opozičního politika. Motoristé mohou svou politickou mstu představovat jako obranu pravomocí vlády. Za hranicemi však stačí seřadit základní fakta. Petr Pavel porazil Andreje Babiše v prezidentských volbách. Prezident odmítl jmenovat člověka navrženého Motoristy. Macinka následně vystupňoval konflikt s Hradem. Vláda ignorovala návrh kompromisu a nakonec prezidenta vyškrtla z alianční delegace. Pavel reagoval kompetenční žalobou. V takovém sledu událostí je velmi obtížné objevit údajný pragmatismus. Mnohem viditelnější jsou osobní křivdy, uražená ega a slabost premiéra, který se menším koaličním partnerům nedokázal postavit.
Světová média si zároveň všímají širšího politického rámce. Petr Pavel patří k výrazným zastáncům pomoci Ukrajině a posilování obrany, zatímco Babišův kabinet českou podporu omezuje a současně nedodržuje alianční hranici obranných výdajů. Spor tak není vnímán pouze jako právnická debata o výkladu několika článků Ústavy. Stává se součástí otázky, kam se Česká republika pod novou vládou zahraničněpoliticky posouvá. Na jedné straně stojí prezident s dlouholetou zkušeností z NATO, silnou orientací na západní spojence a důrazem na podporu napadené Ukrajiny. Na druhé straně kabinet opřený o SPD a Motoristy, který odmítá dosavadní obranné tempo a z alianční delegace vyřazuje právě člověka, jenž českou důvěryhodnost v NATO zosobňuje. V zahraničí proto celé rozhodnutí může působit jako symbol širší změny, nikoli jako nevinný spor o složení výpravy.
Vládní rozhodnutí o neúčasti Petra Pavla ostře kritizuje opozice, která podání kompetenční žaloby vítá. Bývalý premiér Petr Fiala označil konflikt rozpoutaný Babišem a Macinkou za zbytečný a hloupý. „Je mezinárodní ostudou pro Česko, že cestu hlavy státu na summit NATO bude muset řešit Ústavní soud,“ napsal. Jeho slova už nejsou pouze opoziční nadsázkou. Zprávy Reuters, Financial Times a dalších titulů ukazují, že spor skutečně získal mezinárodní publikum a že obraz České republiky z něj nevychází dobře. Místo debat o bezpečnosti Evropy, budoucnosti NATO a ruské agresi se svět dozvídá, že česká vláda vede osobní válku s vlastním prezidentem a kvůli jedné delegaci nechala zemi dojít až k Ústavnímu soudu.
Předseda Pirátů Zdeněk Hřib upozornil, že dopady vládního rozhodnutí neponesou Babiš s Macinkou sami, ale celá Česká republika. Premiér podle něj ještě stále může usnesení přehodnotit a ukončit ostudu dříve, než alianční summit zastíní český ústavní konflikt. Pro Babiše by to však znamenalo přiznat, že celé několikaměsíční divadlo bylo zbytečné a že Macinkův požadavek byl od počátku politicky škodlivý. Předseda vlády se dlouhodobě prezentuje jako rozhodný manažer, jenž umí řešit problémy, kontrolovat ministry a vyžadovat výsledky. V tomto případě měl na dohodu řadu měsíců a výsledkem jsou zahraniční titulky, soudní spor a poškozená důvěryhodnost země. Pokud je to ukázka Babišova manažerského řízení, pak jde o mimořádně drahou reklamu na neschopnost.
Poslanec TOP 09 Marek Ženíšek označil premiéra za slabocha, který nedokázal ukázat, že rozhodnutí vlády neurčují Tomio Okamura a Petr Macinka. „Neudělal to, protože je slaboch. Výsledkem je, že na summitu NATO možná poprvé nebude ČR zastupovat její vrchní velitel ozbrojených sil, který jet může. Ostuda,“ napsal. Právě slabost premiéra je jedním z hlavních motivů opoziční kritiky. Babiš mohl spor ukončit jednoduchým rozhodnutím, že do Ankary odjedou prezident i předseda vlády a úlohy si rozdělí. Místo toho dovolil Macinkovi proměnit českou diplomacii v pokračování osobní msty za nejmenování Filipa Turka. Premiér tak nepůsobí jako autor pevného státnického rozhodnutí, ale jako rukojmí koaličních stran, bez jejichž hlasů by jeho vláda nepřežila.
Senátorka ODS Miroslava Němcová odmítla zúžit spor na diplomatický protokol a označila ho za otázku vztahu vlády k demokratickému systému. „Ústavní soud bude rozhodovat ve věci úskočné zbabělosti a nenávisti Babiše k prezidentovi a demokratickému systému. Odpovědnost nese celá vláda, kterou Babiš vytvořil a sám ji označil za nekompetentní, ale poslušnou. Takové vlády vždy vedou zemi do všestranné krize,“ uvedla. Její výrok zapadá do širšího obrazu kabinetu, který nezávislé instituce nevnímá jako součást demokratické rovnováhy, ale jako překážky. Zákon o střetu zájmů má být změněn způsobem výhodným pro firmy napojené na premiéra, veřejnoprávní média mají přijít o část rozpočtu a být přímo závislá na státní pokladně, prezident má být vyřazen z delegace, protože nevyhověl požadavku Motoristů. Každé rozhodnutí má vlastní technické zdůvodnění, dohromady však skládají obraz vlády, která chce kontrolu, poslušnost a minimum odporu.
Předseda KDU-ČSL Jan Grolich zdůraznil, že kompetenční žaloba je důsledkem selhání vlády. „Kompetenční žaloba je chyba vlády. Normální by bylo tenhle spor vyřešit nejpozději před měsícem. Za celou tu trapnost kolem a to, že se to řeší na poslední chvíli před summitem NATO u soudu je zodpovědná vláda a premiér. Divím se, že to dopustí ve chvíli, kdy se přepisuje bezpečnostní situace v Evropě,“ uvedl. Jeho kritika připomíná nejvážnější část celé kauzy. Evropa řeší ruskou agresi, nejistotu kolem amerických bezpečnostních závazků a nutnost rychle posílit vlastní obranu. Česká republika přitom věnuje politickou energii tomu, zda smí prezident na alianční summit. Ne proto, že by existoval zásadní rozpor v českém mandátu, ale proto, že ministr zahraničí potřeboval prezidenta ponížit a premiér mu v tom nedokázal zabránit.
Ivan Bartoš spojil rozhodnutí vlády s osobní frustrací z Babišovy porážky v prezidentských volbách. „Prezident má naši podporu. Aktivity dua Babiš–Macinka vnímám jen jako důsledek jejich uraženého ega. Je správně, že to posoudí Ústavní soud. Osobní frustrace z prohry v prezidentské volbě fakt nemůže torpédovat naši diplomacii a kredibilitu. Pravidla a instituce musí fungovat,“ uvedl. Právě Babišovu porážku připomínají i zahraniční média, protože pomáhá vysvětlit osobní rozměr celého střetu. Babiš se sice veřejně snaží působit smířlivě a tvrdí, že s prezidentem konflikt nechce, rozhodnutí jeho vlády však říká opak. Premiér hlasoval pro Pavlovo vyloučení a přijal Macinkovu variantu, přestože hlava státu nabídla řešení, které respektovalo vládní odpovědnost i prezidentskou úlohu.
Předseda ODS Martin Kupka označil situaci za přímé selhání Babiše. „Je ostudou premiéra, že naši zemi zavedl do situace, kdy se odmítá dohodnout s prezidentem na tak jednoduché věci, jakou je složení delegace na summit NATO. Výsledkem je vůbec první kompetenční žaloba prezidenta proti vlastní vládě, kterou bude řešit plénum Ústavního soudu – dva týdny před summitem. To není vládnutí. To je ostuda. Ostuda slabého Andreje Babiše, který ve vleku Motoristů poškozuje zájmy naší země,“ napsal. Kupkova kritika zasahuje nejcitlivější bod Babišovy politické značky. Premiér rád tvrdí, že řídí stát jako schopný manažer. Manažer, který několik měsíců nedokáže rozdělit práci mezi dva vrcholné představitele a nakonec nechá spor řešit soud, by však v žádné vážně míněné firmě za vzor efektivity nepůsobil.
Podporu prezidentovi vyjádřili také Vít Rakušan, Danuše Nerudová, Matěj Ondřej Havel, Eva Decroix a Jiří Pospíšil. Rakušan uvedl, že je nutné vyjasnit základní principy demokratického systému, přestože by dal přednost tomu, aby členové Babišova kabinetu dokázali zkrotit uražená ega. Havel odmítl, aby prezidentovi bránil ve výkonu funkce „zhrzený Macinka a jím vydíratelný premiér“. Decroix ocenila, že Pavel nátlaku vlády neustoupil, zatímco Pospíšil připomněl, že nález soudu bude mít význam i pro všechny budoucí prezidenty a vlády. Opozice se tak shoduje, že žaloba není příčinou krize. Je reakcí na stav, který vyrobil kabinet.
Petr Pavel nemohl vyloučení ze summitu přijmout bez odporu, protože by tím otevřel cestu k dalšímu omezování prezidentských pravomocí. Kdyby mlčel, každá budoucí vláda by mohla hlavu státu odstranit z libovolného mezinárodního jednání a následně tvrdit, že jí přece povolila dostatek jiných cest. Ústavní soud proto musí určit, zda zastupování státu navenek skutečně patří prezidentovi, nebo zda jde pouze o čestnou roli vykonávanou s dovolením premiéra. Musí také vyložit, zda vláda smí potřebnou administrativní součinnost používat jako nástroj k faktickému zákazu cesty. Výsledek bude důležitý i tehdy, pokud přijde až po summitu.
Zahraniční tisk už však jednu otázku rozhodl bez pomoci českých soudců. Ano, je to ostuda. Je to zpráva právě proto, že vláda členské země NATO odstavila bývalého předsedu Vojenského výboru Aliance, odmítla jeho kompromis a vyvolala ústavní konflikt těsně před vrcholným jednáním. Svět vidí prezidenta se silnou alianční minulostí, kterému vlastní kabinet znemožňuje účast. Vidí premiéra, který s Pavlem prohrál prezidentskou volbu a nyní stojí v čele vlády blokující jeho cestu. Vidí zemi, jež neplní obranné závazky, ale dobrovolně se zbavuje člověka, který by mohl její pozici posílit.
Babišova vláda se do této situace nedostala omylem. Znala dlouholetou tradici, věděla o Pavlově návrhu, měla dostatek času na dohodu a byla upozorněna na možnost kompetenční žaloby. Přesto počkala téměř do poslední chvíle a schválila variantu požadovanou Petrem Macinkou. Odpovědnost proto neleží na prezidentovi, který brání svou ústavní roli, ani na soudu, který bude muset napravovat neschopnost politiků. Leží na premiérovi, jenž se nedokázal postavit vlastnímu ministrovi zahraničí a odmítl řešení prospěšné celé zemi.
Andrej Babiš možná do Ankary odletí bez Petra Pavla, ale stínu bývalého aliančního generála se nezbaví. Před spojenci bude stát jako premiér země, která nesplnila obranné závazky, a současně jako předseda vlády, jež nechala doma svého nejzkušenějšího představitele v NATO. A tentokrát už nejde pouze o kritiku české opozice. Všimla si toho agentura Reuters, Financial Times, Politico i tisk na druhém konci světa. Česká ostuda dostala mezinárodní publikum a Babišova vláda si ho zajistila sama.
