Oto Klempíř znovu předvedl, jak vypadá politika ve chvíli, kdy se skutečný problém úmyslně schová za kulturní válku, která má být dostatečně výbušná, dostatečně jednoduchá a hlavně dostatečně čitelná pro publikum, jemuž se má podsunout dojem, že stát rozhazuje peníze na jakési menšinové výstřelky, zatímco normální lidé prý jen bezmocně přihlížejí. Jenže právě v tomto případě je potřeba tuhle clonu okamžitě odhrnout, protože jádro celé věci neleží ani v queer tematice, ani v jednom konkrétním filmu, ani v tom, jestli se někomu takový projekt líbí nebo nelíbí.
Jádro leží v úplně jiné větě, kterou ministr kultury vyslovil skoro mimochodem, ale o to nebezpečněji. „Podle mě je totiž chyba, že ministr kultury nemá ze zákona možnost ovlivnit to, komu poskytne Fond audiovize dotace,“ napsal Oto Klempíř a právě tím odhalil, o co mu ve skutečnosti jde. Ne o debatu nad kulturní podporou, ale o moc. Ne o veřejnou diskusi o prioritách, ale o snahu přepsat pravidla tak, aby se z odborného systému stal systém politický. Přesně v této chvíli se z banálně vyhlížejícího facebookového výkřiku stává něco mnohem vážnějšího než jen další ministrův hloupý status. Stává se z něj přímý útok na princip, že o veřejné podpoře v kultuře nemá rozhodovat momentální ideologická nálada ministra, ale odborný mechanismus oddělený od přímé politické svévole.
Klempířova slova spustila řadu reakcí. Ne proto, že by se v české společnosti najednou vedl velký spontánní spor o jeden audiovizuální projekt, ani proto, že by si snad všichni najednou uvědomili mimořádný význam jediného filmu s queer tematikou. Prudké reakce přišly proto, že ministr kultury udělal něco, co se v demokratické zemi dělat nemá. Vzal jeden konkrétní projekt, vytáhl z něj politicky vděčné slovo queer, obalil ho otázkami typu proč stát financuje aktivismus a proč se nepodporuje něco s širším přínosem, a pak na tom vystavěl zcela otevřenou ambici měnit zákon tak, aby sám mohl zasahovat do rozhodování o dotacích. To již není jen nevkusná kulturní válka, ale přímo modelový příklad, jak se vyrábí zástupný nepřítel, aby se přes něj legitimizoval mocenský zásah. Právě proto je nutné říct zcela natvrdo, že queer komunita tu neslouží jako předmět skutečné debaty, ale jako zástupný terč. Jako politicky snadno použitelný objekt, na němž si ministr zkouší, kam až může zajít, když chce veřejnosti prodat, že odbornou autonomii je třeba omezit, protože údajně produkuje nevhodné výsledky.
Tohle je mimochodem velmi starý a velmi nebezpečný postup. Nejdřív se vytáhne kulturně nebo společensky citlivé téma, nejlépe takové, které už samo o sobě dělí publikum a u části společnosti spouští podráždění. Pak se kolem něj vytvoří dojem, že se děje něco skandálního, nepatřičného nebo urážlivého vůči většině. Poté přijde teprve ta skutečná politická ambice, která se již netýká jedné konkrétní kauzy, nýbrž samotného přerozdělení moci. Přesně to se nyní stalo. Klempíř totiž neřekl jen, že se mu nelíbí jeden film nebo že by rád vedl debatu o směřování podpory kinematografie. On rovnou navrhl, že by ministr kultury měl mít možnost ovlivnit, komu Fond audiovize dotace poskytne. Jinými slovy, že by politik měl mít otevřenější cestu k tomu, aby rozhodoval, které projekty projdou a které ne. To je již okamžik, kdy je třeba přestat se bavit o tom, zda je ten či onen film dobrý, potřebný nebo společensky přínosný, a začít se bavit o tom, proč se ministr kultury vůbec cítí oprávněn posouvat systém směrem k politickému rozhodování.
Klempířův předchůdce Martin Baxa na to reagoval zcela správně. „Je absolutně nepřijatelné , aby člen vlády v demokratické zemi veřejně útočil na svobodnou kulturu a práva menšin. Pane ministře , stáhněte okamžitě tenhle příspěvek a minimálně se pokorně omluvte!,“ vyzval Baxa Klempíře. Reakce je důležitá právě tím, že se nenechala vlákat do pasti debaty o jednom projektu, ale pojmenovala širší rámec celé věci. Klempíř totiž neútočí jen na jednu grantovou položku, nýbrž na samotnou logiku svobodné kultury, která z definice nemůže být řízena podle toho, co je momentálně ideologicky pohodlné ministrovi. Jakmile dojde k tomu, že politik má mít přímý vliv na to, komu se v audiovizi přidělí veřejné peníze, otevřou se dveře přesně tomu typu systému, v němž už nebude rozhodovat kvalita, umělecká relevance, společenská potřeba nebo odborné posouzení, ale to, kdo je zrovna u moci a jaké téma se mu zrovna hodí odměnit nebo potrestat. To není korekce systému, nýbrž jeho politizace v přímém přenosu.
Velmi přesně to pojmenoval i spisovatel Leoš Kyša, známý jako František Kotleta. „Debata o tom, co má a nemá být podporováno z veřejných peněz, je naprosto legitimní, ale uzurpovat si právo zasahovat do dotací jménem ministra, ty v..e, Oto, ty jsi to dopracoval,“ vzkázal Klempířovi. Právě tohle je třeba z celé věci vytáhnout a podtrhnout. Ano, debata o veřejné podpoře kultury je legitimní. Samozřejmě že je legitimní mluvit o tom, jaké projekty mají dostávat peníze, jaké mají mít podmínky, jak má vypadat systém podpory a jakou roli má v kultuře hrát stát. Jenže přesně v tom spočívá rozdíl mezi normální demokratickou diskusí a tím, co dnes předvádí Klempíř. Normální debata se vede o pravidlech, prioritách a parametrech systému. Klempíř ale neotevřel poctivou diskuzi o systému. On vytáhl ideologicky vděčný terč a přes něj začal mluvit o tom, že by rád sám zasahoval do rozhodování. To není věcná polemika, ale uzurpace. Proto Kyšova drsná věta sedí mnohem přesněji, než jak by se na první pohled mohlo zdát.
Je zároveň mimořádně důležité, že se proti ministrovu výpadu ozvali i politici, kteří přesně pochopili, že queer tematika je v celé věci hlavně zástupná. Ivan Bartoš správně poznamenal, že debata by byla legitimní, kdyby si Klempíř „prvoplánově nevybral jako cíl LGBT komunitu“. To je naprosto zásadní poznámka, protože přesně popisuje mechanismus celé manipulace. Ministr si nevybral nějaký náhodný projekt. Vybral si přesně takové téma, které se dá okamžitě naložit ideologickým významem a prodat určité části publika jako důkaz, že stát podporuje něco nenormálního, menšinového, aktivistického nebo cizího většinové společnosti. Jinými slovy, nevybral si jen film. Vybral si kulturní zkratku, skrze niž se dá nejsnáze rozjet resentiment. Zde se celá věc stává ještě nechutnější. Queer komunita tu není předmětem skutečné kulturní debaty, ale zbraní. Ministr ji vytáhl jako politickou pomůcku, jako obětní objekt, na kterém se má demonstrovat, že dosavadní systém prý selhává a že je potřeba dát víc pravomocí politikovi.
Tahle manipulace je o to průhlednější, že veřejná podpora kultury přece není od toho, aby kopírovala většinový vkus nebo produkovala jen to, co se nejlépe prodává největším skupinám publika. Veřejná podpora má právě proto smysl, že umožňuje vznik i takových děl, která se dotýkají menšinových témat, společensky citlivých oblastí nebo okrajovějších zkušeností, jež by čistě komerční trh často jednoduše odřízl. To není chyba systému. To je jeho podstata. Když stát podporuje kulturu, nepodporuje jen to, co se už samo prodá. Podporuje i to, co má hodnotu právě proto, že by bez veřejné pomoci nevzniklo nebo by těžko hledalo financování. Jakmile se tahle logika zvrhne v požadavek, že podporováno má být jen to, co má „širší přínos“ podle momentálního vkusu ministra, dostáváme se velmi rychle k modelu, v němž kultura ztrácí autonomii a mění se v prostor ideologického dozoru.
Právě v tomto bodě měl mimořádně přesnou reakci i Matěj Hlavatý ze STAN. „Ne, doopravdy tu nemusíme jet úplně debilní válku proti menšinám. Mnohem radši bych byl, kdybys pracoval a přišel s něčím, co kultuře, knihovnám a památkám doopravdy pomůže. Jsi ministr kultury, nejsi ministr kulturních válek,“ vzkázal Klempířovi. Tohle je věta, která v sobě nese přesně to, co na celé kauze bije do očí. Česká kultura má v tuto chvíli dost reálných problémů. Dlouhodobé podfinancování, nejistotu řady institucí, otázku regionální dostupnosti, situaci knihoven, péči o památky, financování živého umění, otázku postavení pracovníků v kultuře i zcela konkrétní strukturální problémy, které volají po práci a ne po ideologických pózách. Jenže místo toho ministr kultury otevírá kulturní válku. Ne proto, že by řešila něco skutečně podstatného, ale proto, že je politicky vděčná, mediálně hlučná a dá se na ní snadno předvádět loajalita k táboru, který dnes potřebuje další konflikt s menšinami a další demonstraci toho, že politika může znovu zasahovat tam, kde měla být držena stranou.
Velmi silná byla i reakce producentky Kamily Zlatuškové, která napsala, že jí ministrovo chování přijde jako sebedestrukce a že pokud je jeho cílem stát se nejhorším ministrem kultury v historii České republiky, pak k tomu míří velmi slušně. Tady už se dostáváme i k něčemu dalšímu, co na celé věci nelze přehlédnout. Klempíř totiž nevypadá jako člověk, který by omylem řekl něco nešťastného. Vypadá jako politik, který se rozhodl, že jeho role nebude spočívat v ochraně kulturní autonomie, ale v jejím zpochybňování. A právě tím se dostává do mimořádně nebezpečné polohy. Ministr kultury má být přece ten, kdo vytváří rámec pro fungování kultury, ne ten, kdo zneužije jednu dotaci jako záminku k pokusu rozšířit své vlastní pravomoci. Jakmile ministr začne vystupovat jako ten, kdo chce kulturu opravovat podle vlastní ideologické mapy, přestává být garantem systému a stává se jeho problémem.
Na opačné straně se pak samozřejmě okamžitě seřadili politici z jeho okolí, především z prostředí Motoristů. „Naprostý souhlas s Otou Klempířem! Stát nemá být investorem pro neúspěšné ideologické projekty,“ napsal Matěj Gregor. Vojtěch Krňanský zase odmítl, aby šly peníze na film o ukrajinské queer komunitě a podobné aktivity z českého rozpočtu. Tohle je důležité právě proto, že to znovu potvrzuje, jak průhledně byla celá debata od začátku postavená. Nevede se spor o systém. Vede se útok na konkrétní typ tématu, konkrétní typ menšinové zkušenosti a konkrétní typ kulturní produkce, který lze snadno označit za ideologický, aktivistický nebo cizí. Přitom kdyby těmto lidem šlo opravdu o systém, vedli by debatu úplně jinak. Mluvili by o parametrech hodnoticích komisí, transparentnosti, pravidlech, střetu zájmů, efektivitě fondu nebo celkovém směřování podpory. Jenže oni to nedělají. Oni si vybírají queer projekt.
Tohle je potřeba říkat naprosto jasně. Ministr kultury dnes nevede spor o jednu grantovou položku. Vede pokus o posunutí hranice mezi odborným a politickým rozhodováním. Vede ho přes menšinu, kterou lze veřejně snadno předhodit jako terč. Vede ho jazykem, který má vyvolat dojem, že veřejné peníze jsou zneužívány na cosi úzkého, aktivistického a nesrozumitelného většině. Pak na tom staví ambici změnit zákon tak, aby do rozhodování vstupoval přímo ministr. Přesně takhle vypadá mocenské dobývání prostoru, který měl být chráněn před přímým vlivem politiků. Ne útokem zepředu, ale přes zástupnou kauzu, která má vyvolat dost emocí, aby veřejnost přestala sledovat skutečný problém.
Skutečným problémem je prostá otázka, kdo má rozhodovat o veřejných penězích v kultuře. Jestli odborné komise a instituce nastavené právě proto, aby se minimalizoval přímý tlak momentální politické reprezentace, nebo ministr, který má pochopitelně své ideologické preference, své publikum, své spory a své okamžité politické zájmy. Jakmile se na tuto otázku odpoví druhou variantou, nezačne tím jen spor o jeden film nebo o jednu menšinu. Začne tím přepisování samotné logiky kulturní autonomie. Proto celá kauza zasluhuje tak ostré reakce. Ne proto, že by se kulturní obec neuměla hádat o dotace, nýbrž proto, že tentokrát nejde o hádku o dotaci. Jde o to, že ministr kultury zkusil z menšinového tématu udělat klacek, jímž si chce otevřít dveře k větší politické kontrole nad tím, co bude a nebude podporováno.
Právě to je důvod, proč se z relativně okrajového tématu stala plnohodnotná politická kauza. Ne queer film. Ne jeden grant. Ale ministr, který se rozhodl, že místo obrany systému začne veřejně zpochybňovat jeho princip a navrhovat změnu, jež by přímo posílila vliv politika. To je v demokratické zemi vždycky alarm. Protože jakmile se jednou připustí, že ministr může rozhodovat víc podle toho, co se mu ideologicky hodí, než podle odborného mechanismu, nebude příště cílem jen queer komunita nebo jeden nepohodlný film. Příště to může být cokoli, co se zrovna nebude líbit aktuální moci. V tom spočívá celý problém Oty Klempíře. Ne že má hloupý vkus nebo že se neumí vyjadřovat. Ale že se jako ministr kultury pokouší z kulturní války vytěžit moc, která mu v normálně nastaveném systému nemá patřit.
