Petr Macinka vyrazil do pořadu Za pět minut dvanáct s radostnou zprávou: Motoristé vyhráli bitvu o státní rozpočet. Původní schodek 389 miliard korun se po koaličním vyjednávání zmenší o jednotky miliard, dalších zhruba dvacet miliard mají někdy později přinést změny zákonů, které ve schvalovaném rozpočtu zatím ani nejsou. Předseda Motoristů přesto mohl oznámit, že „co jsme mohli uhrát, to jsme uhráli“, pochválit Alenu Schillerovou za poctivě sestavený rozpočet a vysvětlit, že žádný kabaret se nekoná. Strana, která před volbami slibovala hlídat Andreje Babiše a kázala o rozpočtové odpovědnosti, objevila po nástupu do vlády starou koaliční disciplínu: když se hora nepodaří odvézt, stačí kolem ní několikrát objet, ubrat pár kamenů a slavnostně přestřihnout pásku.
Martin Kupka označil rozpočet za fiasko a připomněl Motoristům pravicové sliby. Macinka se nenechal rozhodit. Alena Schillerová podle něj rozpočet sestavila poctivě a koaliční jednání přineslo maximum možného. Přibližně zde začíná kouzlo vládní politiky. Z opozice působí 389 miliard jako monstrum, které je nutné zastavit před branami státní pokladny. U koaličního stolu se monstrum zmenší o několik miliard, dostane nový účes a najednou jde o výsledek tvrdého vyjednávání. Motoristé kdysi slibovali, že budou Babišovi stát na brzdě. Ve vládě zjistili, že pohodlnější je sedět na sedadle spolujezdce a občas upozornit, že by se mohlo jet o tři kilometry pomaleji.
Číslo 23 miliard vypadá samozřejmě velmi pěkně, dokud vedle něj neleží 389 miliard. Navíc ani celých 23 miliard nemá představovat okamžité snížení schodku schvalovaného rozpočtu. Koaliční dohoda má přímo ubrat jen jednotky miliard, zbytek mají přinést budoucí legislativní změny. Macinka přesto v televizním studiu mluvil o výsledku, jako kdyby Motoristé právě vytřásli z ministerstva financí poslední tajnou miliardu. Pravice dostala nový matematický obor: miliarda slíbená na později se počítá téměř stejně jako miliarda, která v rozpočtu skutečně chybět nebude.
Schillerová už není problém. Problém jsou nemocní
Macinka měl zároveň jasno, kde by stát mohl hledat další peníze. Zdravotnictví je podle šéfa Motoristů „černá díra na peníze“. Lékařům sice vysekl poklonu, systém však podle něj dostává příliš mnoho a potřebuje strukturální změny. Logika je příjemně jednoduchá. Rozpočet s obřím schodkem sestavila ministryně financí poctivě, černá díra leží ve zdravotnictví. Politický kompas Motoristů se tím pěkně ustálil: na ministerstvu financí je pořádek, peníze mizí někde mezi pacientem a nemocničním lůžkem.
Podobně dopadlo školství. Inkluze se podle Macinky „utrhla ze řetězu“, profitují na ní především progresivistické neziskovky a asistentů pedagogů by mělo ubývat. Motoristé tím našli elegantní odpověď na drahý stát. Rozpočet o stovkách miliard schodku se nebude příliš trápit u koaličního partnera, zato se detailně prohlédne asistent u dítěte, zdravotnictví a člověk, který onemocní. Pravicová reforma po česku začíná vždy tam, kde někdo zrovna nemá vlastní lobbistickou kancelář.
Nejčistší ukázku ideologického návratu ke kořenům nabídla karenční doba. Motoristé by rádi obnovili první neplacené dny nemocenské, jenže koaliční partneři návrh nepodporují. Macinka našel vysvětlení. „Tady se v koaličních partnerech probudilo sociálnědemokratické srdíčko, my tímto srdíčkem neoplýváme,“ poznamenal. Pravice se konečně našla. Nedokázala zásadně seškrtat stomiliardový deficit, zato ví, že nemocný zaměstnanec má první dny nemoci pocítit ideovou pevnost kabinetu přímo v peněžence.
Kupka přispěchal s informací, že ODS karenční dobu navrhne sama. Macinka okamžitě slíbil podporu. Vláda se s opozicí nedokáže shodnout skoro na ničem, ale stačilo otevřít otázku neplacené nemocenské a česká pravice našla ztracené příbuzenstvo. Kupka s Macinkou se předtím přeli, kdo je skutečný pravičák a kdo levičák převlečený za automobilistu, u karenční doby se ideologická mlha rozestoupila. Zaměstnanec s horečkou dokázal pro sjednocení pravice víc než desítky stranických kongresů.
Macinka si přitom vyslechl od Kupky, že Motoristé se od pravicových slibů vzdálili a v koalici podporují levicové rozhazování. Kupka ho označil za člověka, který se může zaklínat pravicovostí, ale „duší“ je levičák. Jinde předseda ODS přidal ještě barvitější označení a nazval Macinku poslušným mopslíkem Andreje Babiše. Macinka samozřejmě podobnou charakteristiku odmítá. Koaliční realita nicméně nabízí půvabný obrázek: Motoristé před volbami slibují hlídat Babiše, po volbách obhajují Schillerové rozpočet a vlastní pravicový profil zachraňují u prvních dnů nemocenské. Hlídací pes zůstal u domu. Otázkou je jen, na které straně branky.
Koordinace zahraniční politiky bez ministra zahraničí
Rozpočet však nebyl jediným místem, kde Macinka předvedl zvláštní kouzlo vládní odpovědnosti. Řeč přišla také na schůzku premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem, která měla pomoci koordinovat zahraniční politiku. Ministr zahraničí se jednání neúčastnil. Macinka vysvětloval, že schůzku si původně domluvil Babiš, z Hradu následně přišel vzkaz, že přítomnost šéfa diplomacie by nevadila, premiér však o tomto vzkazu nevěděl. Česká koordinace zahraniční politiky tím dostala téměř dokonalou podobu: prezident něco vzkázal ministrovi, premiér o tom nevěděl a ministr zahraničí na koordinační schůzku nepřišel.
Macinka nic dramatického neviděl. Pokud prezident bude chtít, aby přišel, přijde. Připomněl návštěvu jordánského krále, při níž na Hradě s prezidentem byl. Ministerstvo zahraničí tím získalo jednoduchý pracovní postup: ministr dorazí tam, kde je dostatečně zřejmé, že má dorazit. Na koordinaci zahraniční politiky se zřejmě vztahuje stejný princip jako na objednávku pneuservisu. Bez jasného termínu se nikam nejede.
Pozoruhodnější je kontrast mezi Macinkovou ochotou vysvětlovat procesní jemnosti prezidentské schůzky a předchozí jistotou při rozpočtu. U veřejných financí stačí říct, že se uhrálo, co se uhrát dalo. U Hradu se musí rozebrat, kdo koho pozval, kdo o čem věděl a zda pozvánka zněla dostatečně pozvánkově. Motoristický stát je prostě založený na precizní navigaci. U 389 miliard lze tolerovat odchylku, u dveří Pražského hradu je třeba přesná adresa.
Turek, média a chemický kabaret
Závěr debaty patřil Filipu Turkovi a Macinka se vrátil do známé role obránce stranického kolegy. Situaci kolem Turka spojil s údajným mediálním „honem“, kritiku mířil také na prezidenta a tvrdil, že někdejší ministr životního prostředí Petr Hladík čelil podstatně menší pozornosti. Kupka reagoval připomínkou, že Turek v kauze znečištění Národního parku Šumava vstoupil do veřejného prostoru s chemickým dramatem, v němž podle předsedy ODS nebylo jasné, zda mluví o fosgenu, yperitu či jiné látce.
Macinka ovšem viděl hlavně mediální problém. Motoristé mají v tomto ohledu pozoruhodnou schopnost. Kdykoli se kolem Filipa Turka objeví problém, velmi rychle se vedle něj objeví ještě větší problém: média, Hrad, opozice nebo někdo, kdo celou věc údajně nesprávně interpretuje. Turek může přinést fosgen, yperit nebo další chemický název, Macinka spolehlivě dodá hon.
Celé vystoupení Petra Macinky mělo půvabnou konzistenci. Rozpočet Aleny Schillerové je poctivý, přestože schodek zůstává obrovský. Motoristé jsou pravice, přestože Kupka je posílá na levici. Zdravotnictví je černá díra, inkluze se utrhla ze řetězu a karenční doba se jednou vrátí, protože Motoristům nebije sociálnědemokratické srdíčko. Ministr zahraničí nepřišel na schůzku o zahraniční politice, protože způsob pozvání nebyl úplně ideální. Filip Turek má opět problém hlavně s médii.
Macinka nakonec pro rozpočtové vyjednávání použil větu, která celé vládní angažmá Motoristů vystihuje podstatně lépe než dlouhé programové dokumenty.
„Co jsme mohli uhrát, to jsme uhráli,“ prohlásil.
Motoristický slogan pro rok 2026 je možná hotový. Jen z něj není úplně jasné, kdo řídil.
