Andrej Babiš zřejmě definitivně zjistil, že politický podcast nemusí mít téma, strukturu ani hranice, pokud má dostatečně výkonného Andreje Babiše. V dalším díle Sorry jako se předseda vlády rozjel od Zdeňka Hřiba přes „anetickou psychózu“, ceny nafty, Írán, Izrael, Hormuz, Ukrajinu, „tu Uršulu“, zelené šílence a likvidaci Evropy až k mytí vlasů, fénování a vlastnímu opožděnému vývoji chlupů. Karel Havlíček vedle něj statečně držel pozici muže, který ví, kde se právě nachází, což při podobném tematickém sprintu nebyla úplně zanedbatelná služba republice. Miloš Jakeš kdysi potřeboval Červený Hrádek, kůl v plotě a celý aparát KSČ, aby vytvořil nesmrtelný proud politického vědomí. Babiš si vystačí s mikrofonem, Karlem a větou „no víte kterej“.
Premiér otevřel seanci vzpomínkou na Havlíčkovu televizní debatu se Zdeňkem Hřibem. Lídr hnutí ANO do debaty lídrů osobně nedorazil, krátké sestřihy mu však někdo poslal, a dálková diagnostika proto mohla začít bez zbytečné přítomnosti pacienta. „Vždyť ten člověk mě vůbec neposlech, on se neléčí, ten, no, víte kterej? Anetická psychóza se to menuje,“ prohlásil Babiš a Havlíčka politoval. České zdravotnictví tak dostalo další specializaci, patrně někde mezi psychiatrií a premiérskou improvizací. Hřibova skutečná diagnóza samozřejmě v pořadu nezazněla a ani zaznít nemohla; místo ní dorazil termín, který Babiš vyřkl s jistotou člověka, jenž právě objevil chorobu i pacienta zároveň. Cicero kdysi potřeboval řečnické vzdělání. Českému premiérovi stačí krátký střih z Primy.
Politická debata se tím ovšem teprve zahřívala. Nafta zdražuje, což je vážné téma, a Babiš se pustil do vysvětlování příčin. Války. Kolik přesně, nebylo úplně jasné ani autorovi výkladu. „Však jsou dvě války, dvě války, nebo tři války dokonce, ne, máme Irán, Izrael, Hormuz, Ukrajina,“ počítal premiér a geografii promíchal s bezpečnostní politikou způsobem, který by školní atlas mohl reklamovat jako nekalou soutěž. Následovalo upřesnění, že Izrael a Hormuz by se daly považovat za jednu válku. Hormuzský průliv se tak na chvíli posunul z mapy mezi válčící strany a Havlíček měl štěstí, že Babiš nezačal dopočítávat Suez, Gibraltar a Lamanšský průliv. Česká zahraniční politika přežila.
Dvě války, tři války a jeden průliv navíc
Babišova geopolitika má jednu velkou výhodu: posluchač nikdy neví, kam přesně dorazí další věta. Írán, Izrael, Hormuz, Ukrajina, možná dvě války, možná tři, každopádně je jich všude dost. V normální politické debatě by mohl přijít detailnější výklad dopadů konfliktů na ceny ropy, přepravní trasy, rizikovou přirážku nebo rafinérské kapacity. Sorry jako však není normální politická debata. Premiér skládá svět podobně jako člověk vysypanou krabici puzzle, přičemž několik dílků patří zřejmě k úplně jinému obrázku. Hlavní je neztratit tempo.
Z vysokých cen pohonných hmot se následně stal tradiční Babišův domácí sport: hledání viníka. Petr Fiala již není premiérem, takže starý terč přišel o část provozní hodnoty. Na scénu se proto vrátila Evropská unie. „Kdo ovládá Evropu, Karle? Musíme to zopakovat našim divákum,“ vybídl Babiš Havlíčka. Následoval výčet lidovců, socialistů, zelených šílenců, české opozice a samozřejmě „té Uršuly“. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová má v Babišově politickém vesmíru zvláštní dvojí život. V Bruselu je partnerkou k jednání a fotografování. Doma se změní v „tu Uršulu“, skoro sousedku z vedlejšího vchodu, která se socialistou a zeleným šílencem po večerech radí, jak zlikvidovat Evropu.
Premiér tentokrát nezůstal u Bruselu. Česká opozice podle výkladu evropským ničitelům „svítí“. Obraz je půvabný. Ursula nese demoliční kouli, zelení šílenci rozebírají kontinent a někde vedle stojí český opoziční politik s baterkou, aby na práci dobře viděli. Babišova domácí propaganda nikdy netrpěla nedostatkem postav. Potřebuje pouze padoucha, několik kompliců a Andreje Babiše, který celé spiknutí včas odhalí. Kdyby Fleming psal Jamese Bonda v Průhonicích, Blofeld by možná také řídil emisní povolenky.
„Ta Uršula“ má proti běžnému evropskému politikovi ještě jednu výhodu. Nemusí nic říct. Babiš za ni vytvoří postavu kompletně. Předsedkyně Evropské komise se stane zkratkou pro všechno, co se zrovna hodí přišpendlit k Bruselu, od drahých energií po likvidaci Evropy. Publikum nemusí studovat evropskou legislativu, kompromisy členských států ani odpovědnost české vlády. Stačí Uršula. Složitost evropské politiky se vměstná do jednoho křestního jména a premiér může pokračovat k další disciplíně.
Po geopolitice přišla kadeřnická velmoc
Největší témata světa bývají vyčerpávající a podcast se proto po čase přesunul k otázce, zda oba protagonisté někdy uvažovali o jiném účesu. Karel Havlíček odhalil soukromé technologické know-how. Nečeše se. Vlasy si ráno a večer myje, následně je vyfénuje, trochu upraví rukou a ony drží. Vicepremiér, který zvládá energetiku, průmysl, dopravu a několik ministerstev v jediné větě, má alespoň v oblasti vlasové péče proces optimalizovaný na minimum kroků.
Babiš dostal od Havlíčka zásadní otázku. „Něčim se kartáčujete?“ zeptal se vicepremiér. Předseda vlády téměř pohoršeně odmítl a česká veřejnost konečně získala data, na která dlouho čekala. V létě čtyřiapůlka, jinak devítka, šestka či celá šestka, kadeřnice, deset minut a hotovo. Gel Babiš nesnáší. Vlasy po stříhání nechce mýt, pouze vyfénovat. Stát možná nedokáže zásadně ovlivnit cenu benzínu, premiérský sestřih má naopak proces nastavený přesně.
Havlíčkova hustá kštice následně Babiše zaujala natolik, že začal rukama ukazovat na vlastní hlavu. „Ale mátě vlasy, nemátě toto,“ konstatoval směrem ke kolegovi. Vzápětí dorazila věta, která celý předchozí pořad poslala do důchodu. „Já mám ňáké zpožděný vývoj jako celkově, co se týká chlupů,“ svěřil se Babiš. Česká satira mohla v tu chvíli zavřít notebook. Lepší pointu by Babišovi nenapsala.
Dovětek „co se týká chlupů“ je samozřejmě podstatný. Babiš mluvil o tělesném ochlupení, nikoli o politických schopnostech, inteligenci nebo čemkoli podobném, a cokoli jiného by mu podsouvalo význam, který ve výroku není. Jenže timing má vlastní smysl pro humor. Muž, který o pár desítek minut dříve přisoudil opozičnímu politikovi „anetickou psychózu“ a tvrdil, že se neléčí, nakonec sám vyslovil sousloví „zpožděný vývoj“. Satirik nemusí přidat ani čárku. Stačí nechat premiéra domluvit.
Havlíček měl vlasy, Babiš měl pointu
Celá epizoda ukazuje, proč Sorry jako funguje zároveň jako politický formát a téměř samovolná groteska. Babiš má před sebou témata, vedle sebe Havlíčka a kolem sebe prostor bez moderátora, který by se v nevhodnou chvíli zeptal, zda Hormuz opravdu představuje jednu z válek nebo co přesně znamená „anetická psychóza“. Řeč proto může volně proudit. Hřib se neléčí, války se počítají, Uršula likviduje Evropu, opozice svítí, Havlíček fénuje a premiér roste opožděně v chlupové oblasti. Struktura není potřeba. Struktura by jen překážela.
Právě Havlíček bývá v podobných pořadech pozoruhodným stabilizačním prvkem. Sedí, doplňuje, občas něco vysvětlí a nechává šéfa hnutí putovat od jednoho tématu ke druhému. Vedle Babišova proudu působí skoro jako simultánní překladatel z andrejštiny do běžného politického jazyka. Potíž nastane pouze ve chvíli, kdy se nechá strhnout a začne vysvětlovat, jak se nečeše. Ani Cicerův tajemník Tiro by podobnou pasáž patrně nezapsal bez krátkého zaváhání.
Babiš mezitím vytvořil další díl politického formátu, který nepotřebuje parodii zvenčí. Parodie se vyrábí přímo ve studiu. Předseda vlády se může v jedné větě rozčílit nad evropskou politikou, v druhé přepočítávat války, ve třetí diagnostikovat opozičního lídra a o několik minut později vysvětlovat délku nástavce na stříhacím strojku. Žádný scenárista by si podobný oblouk netroufl, protože by mu producent řekl, že přehání.
