Vendula Svobodová přinesla do Poslanecké sněmovny myšlenku tak průzračnou, až je s podivem, že na ni česká dopravní politika čekala celé dekády. Dálniční známka podle pirátské poslankyně představuje platbu za „výběrovou službu“ a člověk, kterému se její cena nelíbí, má koneckonců možnost po dálnici nejet. „Vždycky existuje alternativa po té dálnici nejet a řada českých domácností to tak dělá,“ vysvětlila Svobodová. Dopravní problémy země tím dostaly řešení odzbrojující jednoduchostí. Vadí drahá dálnice? Nejezděte po ní. Vadí jízdné ve vlaku? Zůstává chůze. Letenka do Říma příliš drahá? Itálie naštěstí není povinná. Ekonomická věda možná dosud zbytečně komplikovala otázku dostupnosti služeb pojmy jako externality, veřejný statek nebo dopravní infrastruktura. Stačilo říct, že člověk nikam nemusí.
Svobodová kritizovala zrušení automatické valorizace dálniční známky a argumentovala tím, že výpadek příjmů Státního fondu dopravní infrastruktury bude muset stát doplnit z jiných peněz. Do hry přivedla i babičku, která po dálnici vůbec nejezdí, nakoupí si jogurt nebo mouku, zaplatí DPH a část takto vybraných peněz může nakonec skončit v dopravní infrastruktuře. „Takže i třeba nějaká vaše babička, která vůbec dálnice nevyužívá, bude platit třeba z DPH, co si nakoupí jogurt, mouku, tak z toho všeho půjdou peníze i do těch dálnic,“ popsala poslankyně. Pointa měla být jasná: proč má člověk, který službu nevyužívá, přispívat člověku, který ji využívá? Veřejné finance jsou ovšem nepříjemný obor právě tím, že podobnou otázku lze položit téměř u všeho. Bezdětný platí školy, zdravý nemocnice, člověk bez auta silnice a obyvatel Vysočiny možná přispěje na něco, co stojí v Praze. Stát se bohužel zatím nepodařilo rozdělit na několik milionů individuálních předplatných podle momentální spotřeby.
Pirátská poslankyně disponuje převratným řešením i pro motoristu, který dálnici potřebuje jen občas. Nemusí si přece kupovat roční kupon. „Když jsem potřebovala jezdit z Brna do Prahy sem, tak si prostě koupíte ten kratší časový kupon,“ nabídla vlastní zkušenost Svobodová. Následoval téměř kompletní uživatelský manuál. „Koupíte si prostě jenom ten kupon, který potřebujete, když se třeba přesouváte na dovolenou. Takže si koupíte buď jeden den, protože potřebujete někde přejet, nebo tedy delší, ale nemusíte si kupovat ten roční,“ pokračovala. Výběr je tedy pozoruhodně široký: po dálnici nejet, jet po ní jeden den, jet po ní déle nebo si koupit roční známku. Český řidič až dosud patrně netušil, jak rozsáhlou svobodou disponuje.
Dálnice jako luxusní doplněk
Nejzajímavější je označení dálnice za „výběrovou službu“. „Já si myslím, že za takovou výběrovou službu, což dálniční síť nebo užívání dálnice je, a vždycky existuje alternativa po té dálnici nejet, by uživatelé měli být ochotni si zaplatit,“ prohlásila Svobodová bohorovně. Silniční infrastruktura se výrokem přiblížila placenému televiznímu kanálu, masáži nebo sedadlu s větším prostorem na nohy. Dálnice zkrátka není něco, kolem čeho stát desítky let staví dopravní politiku, průmyslové zóny, logistiku a napojení regionů. Je to volitelný příplatek. Nechceš, neber.
Zde dostává věta „alternativa je po dálnici nejet“ téměř filozofickou sílu. Alternativa existuje totiž skoro vždy. Silnice první třídy, železnice, autobus, kolo, případně velmi dlouhá procházka. Záleží jen na tom, jak široce člověk chápe slovo alternativa. Z Brna do Prahy se lze teoreticky dostat i pěšky. Trvá to sice déle, zato státní rozpočet nemusí řešit valorizaci známky. Svobodová navíc zdůraznila, že cenu by podle ní měli uživatelé přijmout právě proto, že použití dálnice není povinnost. „Ta cena by se měla skutečně navyšovat vzhledem k inflaci, vzhledem k růstu mezd, cen,“ dodala. Česká dopravní politika tak dostala elegantní dvojici možností: zaplatit víc, nebo z dálnice zmizet.
Svobodové argument směřoval k tomu, že uživatel placené infrastruktury má nést větší část nákladů a cena by se měla vyvíjet s inflací, mzdami a náklady. Jenže formulace si žije vlastním životem. Politik může deset minut vysvětlovat RIA, dopady na rozpočet a valorizační mechanismus; publikum si odnese větu, že kdo nechce platit dálnici, nemusí po ní jezdit.
Babička, jogurt a státní rozpočet
Do argumentace vstoupila i zmíněná babička. Ta podle Svobodové nejezdí po dálnici, leč při nákupu jogurtu a mouky zaplatí DPH a část veřejných peněz může následně zamířit do dopravní infrastruktury. Svobodová to považuje za nespravedlivé. Babička se tím na několik minut stala jednotkou fiskální spravedlnosti. Každý milion na dálnice lze přepočítat na jogurty člověka, který na dálnici jaktěživ nevjede. Nehledě na to, že argumentace babičkami nejezdícím po dálnicích se v dnešní době rovná spíše směšnému středověkému klišé, než realitou.
Metoda má ovšem značný potenciál. Babička nechodí na vysokou školu, přesto stát univerzity financuje. Nevlastní tank, přesto přispívá na armádu. Nehasí požáry a možná celý život nepotřebovala horskou službu. Veřejný rozpočet má tu nešťastnou vlastnost, že se občanovi jeho DPH z mouky nevrací ve formě přesně označeného balíčku služeb, které osobně spotřeboval. Pokus zavést tento systém by ovšem mohl být zajímavý. U pokladny by člověk vedle účtenky dostal rozpis: dvě koruny nemocnice, koruna sedmdesát škola, osmdesát haléřů obrana a čtrnáct haléřů kruhový objezd u Pelhřimova.
Svobodová se posléze začetla do důvodové zprávy a hodnocení dopadů regulace. „Musím říct, že to bylo kouzelné čtení,“ poznamenala a krátce nato přidala starou frázi, která si ve Sněmovně vždycky najde domov. „Ono se říká, že papír snese všechno,“ zdůraznila. Podle poslankyně se důvodová zpráva s RIA rozcházela například v otázce sociálních dopadů zrušení valorizace. „V důvodové zprávě máme sice nějakou pěknou vzletnou argumentaci, nicméně v RIA se to vůbec neodráží,“ uvedla. To je normální věcná námitka a z celé řeči možná podstatně zajímavější než dopravní filozofie o možnosti nikam nejet. Jenže odborná připomínka má proti větě o alternativě jednu zásadní nevýhodu. Nedá se vytisknout na tričko.
Poslankyně kritizovala také část věnovanou možným korupčním rizikům. Automatická valorizace je podle ní výhodná právě proto, že politik nemusí o ceně opakovaně rozhodovat. „Je to automat, už se na to nemusí sáhnout. Když to navážete na ukazatel, který reprezentuje určitý jako posun té ekonomiky, tak máte hotovo a nemusíte se k tomu vracet,“ vysvětlila. Sněmovna tím na okamžik zahlédla legislativní nirvánu. Nastavit automat, odejít a již nikdy se k tématu nevracet.
Valorizovat by se mohlo skoro všechno
Svobodová tuto představu nakonec posunula ještě o patro výš. „Valorizovat bychom mohli jako toho mnohem víc, abychom se tady k tomu nemuseli opakovaně vracet a řešit prostě, jaká ta cena má být,“ prohlásila. Politika tím zahlédla vlastní ideální budoucnost. Všechno se naváže na index, ceny se budou měnit samy a Poslanecká sněmovna bude mít konečně klid.
Automat má jisté výhody. Odstraňuje každoroční politické divadlo, v němž se několik stokorun prezentuje střídavě jako rozpočtová nutnost nebo útok na pracující rodiny. Zároveň je však fascinující slyšet od poslance argument, že automatizace je dobrá také proto, aby se poslanci k tématu nemuseli vracet. Zákonodárná práce dosáhla vyššího stadia: nejlépe vyřešený problém je ten, ke kterému se zákonodárce nemusí příště vyjadřovat.
Pirátská poslankyně našla zvláštní argument i v otázce kvality silnic. Z důvodové zprávy podle ní vyplývalo, že zvýšení ceny dálniční známky by mělo odpovídat také kvalitě komunikací. Svobodová z toho obrátila logiku návrhu proti předkladatelům. „Když my teďka rušíme valorizaci, cena zůstává tak, jak je, tak vy si tím vlastně ospravedlňujete to, že ty silnice budou v nějakém špatném stavu,“ řekla. „Je vlastně v pořádku, že ty naše silnice budou špatné, protože si za ně zas tolik neplatíme,“ dodala vzápětí. Český motorista tím získal přehledný ceník. Dražší známka rovná se kvalitnější dálnice, levnější známka dovoluje díry. Ještě několik podobných vystoupení a Ředitelství silnic a dálnic může ke každému výmolu umístit QR kód s vysvětlením tarifu.
Svobodová zakončila vystoupení připomínkou, že zrušení valorizace je politické rozhodnutí. „Je to politické rozhodnutí. Není to nic, k čemu by vás někdo nutil,“ zdůraznila. V tom má její argumentace alespoň krásně pevný bod. Samozřejmě že je. Stejně jako zavedení valorizace, výše dálniční známky, způsob financování infrastruktury i rozhodnutí, kolik peněz stát vybere a kam je pošle. Poslanecká sněmovna se totiž politickými rozhodnutími zabývá s nepříjemnou pravidelností.
Z celé řeči velkodušné poslankyně přežije něco zcela jiného. Český motorista konečně ví, co má dělat, když se mu nelíbí dálniční známka. Existuje alternativa jet jinudy.
