Ministr zahraničí Petr Macinka se v pondělí večer omluvil z Interview ČT24 kvůli zdravotním potížím. Omluva přišla jen několik hodin poté, co měl ve studiu vysvětlovat své hulvátské vystoupení na folklorním festivalu ve Strážnici, následné urážení diváků s „kyselými dušemi“ i kabinetní válku proti prezidentu Petru Pavlovi. Zatímco televizní rozhovor už jeho zdravotní stav neumožňoval, o den později se ministr bez viditelných obtíží dostavil do Poslanecké sněmovny, aby svými sladkými grimasami počastoval plénum. Pozoruhodná rychlost léčby neunikla Evě Decroix, která za něj musela na poslední chvíli pondělní vysílání zachraňovat. Bývalá ministryně spravedlnosti si Macinkovu krátkou indispozici vychutnala se stejnou něhou, jakou on běžně věnuje prezidentovi, opozici, novinářům nebo občanům, kteří si dovolí neprojevit mu dostatečný obdiv.
Deník inregion.cz v pondělí informoval, že Macinka svou účast v předposledním červnovém Interview ČT24 zrušil krátce před vysíláním. Ve studiu ho nahradila Decroix, která kvůli náhlé změně překopala svůj program a ještě před příchodem před kamery poznamenala, že ministr zřejmě nenašel odvahu vysvětlovat veřejnosti, „jakej je matlák“. Tehdy ještě nebylo jasné, zda šéfa české diplomacie skolila závažná choroba, nebo pouze představa rozhovoru, v němž by nestačilo pronést připravené prohlášení a odejít bez dalších otázek. Úterní obraz ze Sněmovny však ukázal, že ministrovo tělo disponuje obdivuhodnou schopností regenerace. Zdravotní potíže, které ho večer vyřadily z televizního studia, do druhého dne povolily natolik, že parlamentní lavice už jeho rekonvalescenci nijak neohrožovala.
Decroix přijala dobrou zprávu o uzdravení ministra s nepokrytou radostí. „Jsem moc ráda, že pan ministr, který včera údajně skoro smrtelně ulehl na lože (hodinu před vysíláním), aby nemusel jít do pořadu České televize, se zázračně do druhého dne uzdravil. Whaou! Stejný zázrak, jakým vyřešili klimatickou krizi, asi funguje i na angínu,“ napsala. Připomněla tím také jedno z Macinkových prvních velkých čísel po nástupu vlády, kdy jako předseda Motoristů předával resort životního prostředí s ujištěním, že klimatická krize skončila. Teď se ukázalo, že motoristický zázrak možná funguje také v medicíně. Stačí zrušit nepříjemný televizní rozhovor, jednu noc se prospat a druhý den se vrátit mezi poslance svěží natolik, aby po nemoci nezůstala ani viditelná památka.
Jedovatost poslankyně by působila nepřiměřeně, kdyby Macinka sám poslední dny nevystupoval jako člověk, který považuje ohleduplnost za slabost a hrubost za důkaz politické odvahy. Ještě v sobotu dorazil na festival ve Strážnici očividně ve výborné kondici. Publikum tam předchozí den vypískalo ministra kultury Otu Klempíře a šéf diplomacie se rozhodl, že neposlušným návštěvníkům osobně vysvětlí jejich místo. Na pódium nastoupil s rukou v kapse, pískot i skandování „Vypadni!“ přijal jako výzvu k výchově davu a začal přítomné školit. „Včera jste tady byli přísní na jednoho politika, tak si to dneska můžete zopakovat,“ prohlásil. Když se publikum nezklidnilo podle jeho představ, přidal další dávku blahosklonnosti. „Vy ani nevíte, co děláte. Děláte z toho politický festival. Zbláznili jste se? Ani za bolševika to nebylo,“ káral lidi, kteří si koupili vstupenky na folklorní akci a nedokázali pochopit, že jejich úkolem není hodnotit politika na pódiu, ale spořádaně mu naslouchat.
Macinka poté své vystoupení nepovažoval za selhání úsudku, nýbrž za svého druhu pedagogický výkon, na sociálních sítích se následně pochlubil ještě hysteričtějším pískotem, než jaký schytal Klempíř, a stěžoval si na lidi s „kyselými dušemi“. Ministr zahraničí se tedy vydal mezi občany, vyprovokoval konflikt, urazil publikum a na pódiu se představil jako odvážný vychovatel národa, jenž statečně čelí davu neschopnému docenit jeho velikost. Odvaha mu vydržela až do chvíle, kdy měl své chování obhájit v televizním studiu před moderátorem, který by se pravděpodobně nespokojil s vysvětlením, že všichni ostatní jsou hysteričtí, kyselí a ještě nevědí, co dělají.
Pondělní tisková konference vlády už přinesla podstatně méně hrdinskou verzi Strážnice. Po kritice Andreje Babiše i dalších členů kabinetu začal Macinka litovat, že jeho vystoupení mohlo být chápáno jako provokace, a tvrdil, že provokovat určitě nejel. Ještě v sobotu přitom návštěvníkům oznamoval, že si mohou zopakovat bučení z předchozího dne, a na internetu se chlubil vlastní výchovnou výpravou. Teprve poté, co se od jeho chování začala odtahovat i vláda, objevil v celé záležitosti něco politováníhodného. Večer měl tento pozoruhodný přerod z bojovníka proti kyselým duším v kajícného diplomata vysvětlit v ČT24. Místo ministra přišla omluva a zdravotní důvody.
Decroix proto úterní návrat Macinky do sněmovního provozu nehodlala přejít zdvořilým přáním pevného zdraví. Připomněla jeho oblíbenou větu, že politika není pro princezny, kterou Motoristé používají vždy, když potřebují vydávat vlastní buranství za chlapskou přímost a cizí kritiku za přecitlivělost. „Jak říkal, politika není pro princezny,“ ocitovala ministra. Potom jeho životní moudro doplnila: „Ani pro zbabělce, pane Nicinko.“ Jediná věta trefila Macinkovu pózu přesněji než dlouhé rozbory. Muž, který se neváhá postavit před pískající amfiteátr, protože má v ruce mikrofon a publikum nemůže odpovídat jinak než hlukem, náhle ztratil zdravotní způsobilost ve chvíli, kdy měl proti sobě moderátora s připravenými otázkami.
Motoristé si vybudovali značku na demonstrativní neurvalosti. Rádi urážejí, zesměšňují slabost, stěžují si na přecitlivělou společnost a každou vlastní hrubost převádějí na důkaz autenticity. Když jejich výroky vyvolají odpor, odpovědí bývá další posměch nebo slavné: „Hrozní jsme, no.“ Macinkova jednodenní nemoc však ukázala hranici této politické statečnosti. Provokovat festivalové publikum je snadné a nazvat nesouhlasné občany kyselými dušemi je lehké. Obtížnější je usednout před kamery a nechat si bez možnosti úniku připomenout vlastní slova.
Posměch Evy Decroix byl krutý, osobní a daleko za hranicí sterilní parlamentní zdvořilosti. Macinka však nemůže požadovat právo chovat se jako politický hulvát a současně očekávat, že k němu soupeři budou přistupovat v rukavičkách. Nemůže se vysmívat slabosti druhých, rozdávat lekce odvahy a pak se divit, že jeho náhlá zdravotní indispozice vyvolá pochybnosti, když skončí přesně s odvysíláním pořadu, do něhož se mu nechce. Politika skutečně není pro princezny a jak mu Decroix připomněla, tak ani pro zbabělce.
