Alexandr Vondra znovu ukázal, jak dnes vypadá velká část ODS, když jí dochází obsah, soudnost i elementární disciplína. Místo sebevědomé politické argumentace, která by dokázala popsat rozdíl mezi občanskodemokratickou tradicí a různými odštěpky, alternativními projekty či krajně pravicovými satelity, přichází pohrdavé odplivnutí, které sice na chvíli může potěšit vlastní publikum, leč znovu připomene, jak rozpadlý, rozhádaný a osobně zahořklý je tento prostor již několik let.
Vondra v rozhovoru pro Deník TO dostal otázku, zda je pro ODS varováním odliv konzervativních voličů ke stranám jako SPD, Motoristé nebo jiným alternativním subjektům, neodpověděl analyticky ani politicky. Odpověděl přesně v duchu dnešní vnitropravicové bažiny, kde už se věci neřeší přes program, ale přes pohrdání, přezíravost a osobní štulce. „K SPD nám fakt moc voličů neuteklo. Datové analýzy nic takového nepotvrzují. A pár lůzrů typu madam Majerové, nebo jak se jmenuje, opravdu nepočítám. Odchod těchto jedinců byl spíše náš zisk…,“ prohlásil. V této větě je obsaženo víc, než se na první pohled zdá. Nejen Vondrova arogance, ale i celá trapná situace prostoru ODS, který nevystupuje jako jednotný hodnotový blok, nýbrž jako soustava rozhádaných eg, uražených odštěpků a lidí, kteří si navzájem dávají najevo, kdo je větší troska minulého projektu.
Na celé věci je přitom pozoruhodné, jak Vondra tou větou současně něco trefil i minul. Trefil to v tom, že Zuzana Majerová skutečně nepředstavuje žádnou velkou politickou ztrátu pro ODS v klasickém smyslu. ODS se po odchodu Václava Klause mladšího a části jeho orbitu neposunula k nějakému ideovému vyprázdnění kvůli tomu, že by jí chyběla právě Majerová. Jenže minul to v něčem daleko důležitějším. Tím jazykem okázale předvedl slabost nynější ODS. Nepůsobí tím jako politik, který si je jistý vlastním směrem a dokáže s odstupem popsat, proč se část někdejších spolustraníků propadla k Trikoloře, SPD nebo Motoristům, nýbrž jako člověk, který neumí vést spor jinak než přes hospodský výsměch. V tom je dnešní krize ODS nejlépe vidět. Z někdejšího střetu idejí zbyla přestřelka o to, kdo koho nazve lůzrem, kdo komu připomene starou zradu a kdo si z minulých odchodů udělá osobní účetnictví. Zde již nejde o debatu co je konzervativní politika, co je pravicová politika nebo co znamená odpovědnost ve veřejném prostoru. Tohle je jen další kolo dlouhé války mezi lidmi, kteří kdysi vycházeli z podobného prostředí a dnes se navzájem častují jazykem, jaký by slušná politická scéna měla dávno odmítat.
Majerová samozřejmě nezůstala potichu a přešla do protiútoku. To je samo o sobě velice výmluvné. Neodpověděla vlastním klidným a přesným textem, v němž by ukázala, proč je Vondrův výrok výrazem úpadku ODS nebo proč právě její politická cesta byla důslednější než ta jeho. Místo toho sáhla po klasickém modelu dnešní alternativní a pseudokonzervativní politiky, tedy po sdílení rozhořčených reakcí vlastních podporovatelů, mezi nimiž vyniklo zejména vyjádření místopředsedy Trikolory Petra Štěpánka. Tam se celá věc přelila do ještě špinavější a současně příznačnější roviny. Štěpánek na jednu stranu Majerovou vychválil jako skutečně pravicovou a konzervativní političku, která má charakter, na druhou stranu ale celou reakci okamžitě proměnil v osobní výpad proti Vondrovi a v návrat k dávným resentimentům kolem Václava Klause mladšího. „Víš co, Sašo? Když v březnu 2019 z ODS nestoudně vyloučili Václava Klause mladšího, nesouhlasilo s tím v poslaneckém klubu ODS více lidí. Jen Majerová ale nemlčela. Zatímco Klause vyhodili, ona odešla z vlastního rozhodnutí,“ připomněl. Tohle je pro dnešní Trikoloru a její okolí typické. Místo aby působila jako politická síla schopná nabídnout srozumitelný program, pořád se vrací k jednomu starému traumatu, jednomu starému vyhazovu a jednomu starému pocitu zrady, jako by celé české dějiny pravice začínaly a končily okamžikem, kdy Klaus mladší opustil ODS.
Zde ovšem nastává zlom. Pokud měl být Václav Klaus mladší jeho velkým symbolem, je potřeba si poctivě připomenout i to, proč byl tehdy z ODS vyloučen. Nešlo o žádného jemného konzervativce, kterého zlá liberální parta vyhodila jen proto, že byl příliš pravicový. Šlo o politika, který dlouhodobě vedl otevřený konflikt se stranou, nerespektoval její program, podporoval jiné kandidáty, fotil se se zástupcem extremistického hnutí Slušní lidé, volal po vystoupení z Evropské unie a produkoval výroky, které byly nejen provokativní, ale i politicky a morálně odpudivé. Přirovnání přijímání zákonů kvůli EU k židovským transportům nebyl žádný roztomilý přehmat. Byla to ukázka hlubokého politického a hodnotového rozkladu. Přesně z tohoto prostředí vzešla i Trikolora, kterou pak Klaus mladší spolu s Majerovou zakládal jako údajně novou pravicovou odpověď. Ani tam dlouho nevydržel. Je skoro ironické, že to musel přiznat i sám Štěpánek, když připomněl, že Trikolora v roce 2021 neuspěla „určitě také proto, že ji Klaus junior v ten nejnevhodnější okamžik opustil“. Jinými slovy, i ten velký symbol údajně zrazené pravice se nakonec ukázal jako člověk, který nedokázal udržet ani vlastní projekt. O to trapněji pak působí, když se jeho jménem ještě dnes vede další a další malá vendeta vůči ODS, jako by šlo o neuzavřenou národní tragédii.
Štěpánkova reakce se navíc nezastavila u Klause. Naopak se rychle proměnila v další osobní účet, tentokrát kvůli Zdeňku Jandejskovi. „Ještě osobní douška. Já jsem s tebou, Sašo, skončil přesně v okamžiku, kdy ses nedávno v souvislosti s protesty zemědělců během debaty na televizní obrazovce vytasil s pamfletem, jak vystřiženým z dílny StB, kterým jsi naprosto nehorázným způsobem zaútočil na zemědělce a politického aktivistu Zdeňka Jandejska. To byla nekonečná prasárna, po které bys, nota bene coby někdejší chartista, měl už navěky chodit kanálama,“ vzkázal Vondrovi. I tady je mimořádně dobře vidět, kam až se tenhle prostor posunul. Zdeněk Jandejsek, šéf holdingu Rabbit, muž spojený s masivními dotacemi, protesty proti vládě a kandidaturou za Stačilo!, je tu najednou stylizován skoro do role pronásledovaného vlastence, zatímco Vondra má být tím, kdo údajně používá metody StB. Jenže právě tohle převracení rolí je dnes pro krajně pravicové a proruské či proto-populistické okolí typické. Lidé s obrovským ekonomickým vlivem, s vazbami na dotační toky a s otevřeným politickým aktivismem jsou najednou prezentováni jako oběti establishmentu, zatímco jejich kritici jako šiřitelé špinavých materiálů. Není to nic nového, ale v tomhle konkrétním střetu to vyniká obzvlášť ostře.
Je také potřeba připomenout, že sám Vondra si Zdeňka Jandejska vybral jako symbol mnohem širšího problému, když v roce 2024 v debatě CNN Prima News prohlásil, že Jandejsek je proruský kolaborant, který dělá špinavou práci pro Babiše. Ve studiu tehdy ukázal dopis, v němž měl Jandejsek po vypuknutí války na Ukrajině nabízet Rusku své služby. Nyní podstata, tedy, nejde jen o hádku mezi Vondrou a Majerovou. Jde o střet dvou různých podob pravice, které se už dávno netýkají jen daní, státu nebo trhu. Jedna, jakkoli často pokřivená a ne vždy důsledná, se ještě snaží držet prozápadní, atlantickou a institucionální linii. Druhá mezitím dávno vplula do prostoru, kde se míchá resentiment, kulturní válka, fascinace „silným hlasem“, odpor k Bruselu, opatrné nebo méně opatrné koketování s proruským prostředím a neustálé přepisování reality tak, aby každý podnikatel s pochybným politickým zázemím vypadal jako disident. Právě proto je dnešní bouře kolem Majerové tak důležitá. Ukazuje, že česká pravice už dávno není rozhádaná jen osobně. Je rozpadlá i hodnotově. Čím víc se její části budou častovat výrazy typu „lůzr“, tím méně budou schopné zakrýt, že už spolu ve skutečnosti nesdílejí skoro nic kromě minulých křivd a dnešní potřeby se navzájem nenávidět.
Na celé věci je navíc skoro komické, že Vondrovo rýpnutí do Majerové nakonec bledne vedle toho, co o ní v minulosti předváděl její dnešní koaliční partner Petr Macinka. Právě to je totiž další z těch momentů, kdy se údajně alternativní pravice sama usvědčuje ze své úplné hodnotové vyprázdněnosti. Dnes se Majerová a její lidé pohoršují nad tím, že ji Vondra označil za lůzra. Jenže tentýž prostor mezitím bez větších problémů vstřebal fakt, že Petr Macinka ve svém opileckém výstupu na Xaver TV nejen popletl její jméno a udělal z ní „Majerníkovou“, ale navíc ji počastoval vulgárním výrokem, za který se později omlouval. Přesto dnes Trikolora s Motoristy vesele spolupracuje, protože společný zájem, společný hněv a společná touha po jakési odvetné pseudopravicové mobilizaci jsou zjevně důležitější než jakákoli důstojnost. To je na celé scéně snad vůbec nejvýmluvnější. Vondra se teď stal terčem rozhořčeného moralizování od lidí, kteří sami bez problému sedí po boku těch, kdo je ještě nedávno uráželi mnohem hruběji. Jinými slovy, nejde tu o princip. Jde o momentální rozložení nepřátelství.
Dnešní kauza neříká nic zásadního o tom, že by Alexandr Vondra objevil nějakou novou drsnost nebo že by Zuzana Majerová byla náhle nevinnou obětí neomaleného establishmentu. Říká něco mnohem horšího o stavu celého prostoru, který si ještě pořád rád říká pravicový nebo konzervativní. Ukazuje tábor, v němž se někdejší spolustraníci navzájem titulují jako lůzři, lokajové, kolaboranti nebo lidé, kteří by měli chodit kanálama. Tábor, v němž je víc osobních mýtů než politického obsahu, víc starých traumat než budoucí vize a víc malicherných vendet než skutečné práce. Vondra si svým výrokem nepochybně chtěl ulevit a zároveň vyslat signál, že ODS není povinna ohlížet se na každého, kdo od ní kdysi odešel doprava do podivných experimentů. Jenže místo toho znovu otevřel přesně ten prostor, v němž je nejlépe vidět, jak hluboko se česká pravice propadla. Majerová se svou protiakcí pak jen potvrdila, že z druhé strany nepřichází nic lepšího. Jen další vlna uraženosti, klausiánského kultu a osobních účtů. Zůstává tak hlavně jedna dost smutná pointa. Lidé, kteří kdysi mluvili o hodnotách, charakteru a pravicové odpovědnosti, dnes předvádějí hlavně to, jak vypadá politický prostor, když z něj zbyde už jen zahořklá hádka o to, kdo je větší troska.
