Andrej Babiš obvinil prezidenta Petra Pavla, že rozděluje společnost, vede politiku opozice, chystá si kampaň za znovuzvolení a svou účastí na summitu NATO v Ankaře poškodí Českou republiku. Předseda vlády přitom mluvil o konfliktu, který nevytvořil Hrad, ale jeho kabinet, když prezidenta po více než třiceti letech zavedené české praxe původně vůbec nezařadil do delegace a odmítl několik nabídek na dohodu. Babiš však odpovědnost obrátil. Vláda je podle něj trpělivá, vstřícná a zaměstnaná důležitou prací, zatímco Pavel si svévolně vykládá Ústavu, stínuje ministry, zasahuje do zahraniční politiky a trvá na cestě, kterou si kabinet nepřeje. Premiér současně jednoznačně odmítl, že by v roce 2028 znovu kandidoval na prezidenta.
Babiš se nepokusil konflikt utlumit. Naopak potvrdil, že jeho vláda Pavla v Ankaře nechce, a prezidentovu cestu označil za škodlivou pro zemi. Zpochybnil také předběžné opatření Ústavního soudu, který kabinetu uložil Pavlovu účast zajistit a nevytvářet mu překážky. Od výroků Petra Macinky o ústavním puči se nedistancoval, protože prý není jeho otcem, a soud označil za světově nevídanou instituci, která rozhoduje nelogicky. Předseda vlády tak současně útočil na prezidenta, soud i právníky Hradu, ale za původce rozdělení společnosti označil člověka, proti němuž jeho vlastní ministři vedou otevřenou mocenskou válku.
Babiš svou argumentaci postavil na tvrzení, že summit bude jiný než předchozí alianční setkání a rozhodovat se na něm bude hlavně o penězích, výdajích na obranu a další podpoře Ukrajiny. To má být podle premiéra důvod, proč Českou republiku musí zastupovat vláda a proč prezident není pro hlavní část programu potřebný. Sám přiznal, že českou delegaci v minulosti vedly hlavy státu, tuto tradici však odbyl tím, že tentokrát jde o ekonomická rozhodnutí, na něž Pavel nemá vliv. Prezident se v jeho pojetí stal téměř ceremoniálním přívěskem, který může reprezentovat zemi jen tehdy, když vláda usoudí, že se nebude mluvit o ničem důležitém. O bezpečnostní politice, NATO a válečném konfliktu na evropském kontinentu podle Babišovy logiky rozhodují především rozpočtové tabulky, a prezident coby vrchní velitel ozbrojených sil proto může zůstat doma.
Premiér pak přešel od vysvětlování k přímému obvinění. „My jasně naše vláda říká panu prezidentovi, že si jeho účast v Ankaře na summitu NATO nepřejeme, že to, co dělá, je špatně, že poškozuje Českou republiku,“ prohlásil. Neřekl, že by Pavel chtěl v zahraničí zpochybnit vládní mandát, přednést jinou českou pozici nebo rozbít jednotu delegace. Prezident podle něj poškozuje republiku tím, že se summitu vůbec hodlá zúčastnit. Babiš tak postavil ústavně zvolenou hlavu státu do role nežádoucího návštěvníka, jehož přítomnost mezi aliančními lídry představuje větší problém než několikaměsíční domácí hádka vyvolaná kabinetem.
„Pokud skutečně poletí na ten summit, tak nás poškodí,“ dodal Babiš. Tak vážné obvinění nepodepřel žádným konkrétním scénářem. Pavel přitom veřejně souhlasil s tím, že české stanovisko určuje vláda, a nabídl premiérovi rozdělení dvou hlavních částí programu. Babiš si mohl vybrat neformální večeři lídrů nebo jednání Severoatlantické rady, druhé setkání by absolvoval prezident. Kabinet by předložil svou pozici, premiér by na summitu vystoupil a hlava státu by nezůstala odstavená. Babiš tuto možnost odmítl a nyní představuje Pavlovo trvání na účasti jako útok proti republice. Kompromis podle něj spočívá v tom, že vláda dostane všechno a prezident se dobrovolně vzdá výkonu své funkce.
Předseda vlády mluvil o prezidentových cestách způsobem, jako by je Hrad dostával přidělené za dobré chování. Připomínal jednašedesát zahraničních výjezdů, účast na zasedání OSN a ochotu kabinetu pustit Pavla na alianční summit v Tiraně v příštím roce. „Já už nevím, co jsme měli udělat, proč on tak strašně chce být v Ankaře,“ rozčiloval se. Prezident však nežádá Babiše o soukromý výlet ani o mimořádný bonus. Zastupování republiky navenek patří k jeho ústavní roli. Babiš přesto počítal povolené cesty, jako by měl právo rozhodovat, kolik zahraničí už hlavě státu stačilo a kdy by měla projevit vděčnost tím, že se vzdá dalšího summitu.
Vina za konflikt byla v premiérově podání výhradně na straně Hradu. Pavel si prý vykládá Ústavu podle vlastních potřeb, obklopil se „hordou právníků“ a nechává své názory měnit lidmi ze svého okolí. Babiš do jednoho balíku nasypal požadavek na vyřešení střetu zájmů, odmítnutí Filipa Turka, spor o summit i prezidentovy schůzky s členy vlády a zahraničními státníky. Všechny tyto události popsal jako další důkazy, že on sám dlouhodobě ustupuje a trpělivě snáší Pavlovy „nepravosti“. Premiér se znovu stylizoval do role oběti prezidenta, přestože za ním stojí většina ve Sněmovně, celý kabinet i státní aparát a Pavel musel žádat ochranu své pozice u Ústavního soudu.
Babiš svou velkorysost dokládal tím, že kvůli jmenování vlády ani Turkovi nepodal kompetenční žalobu. Prezidentovi však současně vytýkal, že stejný ústavní nástroj ve sporu o summit využil. Premiér mohl své výhrady nechat posoudit soudem, ale rozhodl se to neudělat. Pavel k soudu šel, a podle Babiše tím znovu ukázal, že situaci vyhrocuje. V jeho pojetí tedy hlava státu smí využívat své pravomoci jen tehdy, pokud jejich použití nekomplikuje plány vlády. Jakmile se prezident brání, stává se svévolným vykladačem Ústavy a organizátorem politické kampaně.
Pavel je podle předsedy vlády „jednoznačně hlava opozice“ a člověk, který prosazuje opoziční politiku. Jako důkaz Babiš uvedl také jeho údajnou extrémní podporu Ukrajiny. Prezidentův důraz na pokračování pomoci napadené zemi a pevné ukotvení Česka v NATO tak premiér posunul z oblasti bezpečnostní politiky do kategorie politického extremismu. Současně tvrdil, že jeho vlastní vláda Ukrajinu podporuje a pokračuje v muniční iniciativě. Pavel je tedy podle Babiše extremistou za postoj, od něhož se kabinet oficiálně zcela neodvrátil. Skutečný problém spočívá spíše v tom, že prezident odmítá měnit bezpečnostní orientaci země podle okamžitých potřeb vládní koalice.
Do stejného útoku zapadlo obvinění, že Pavel rozděluje společnost ještě více, než už rozdělená je. „On ji extrémně ještě víc rozděluje, než je rozdělená,“ uvedl Babiš. Premiér, jehož ministr zahraničí mluví o ústavním puči, násilné změně ústavního zřízení a válce Hradu proti vládě, se tím postavil do role ochránce společenského smíru. Za rozdělování nepovažuje Macinkovy útoky na prezidenta ani zpochybňování Ústavního soudu. Rozděluje podle něj Pavel tím, že se odmítá podřídit a trvá na svém postavení. Klid tedy v Babišově pojetí neznamená respekt mezi institucemi, ale ticho na straně Hradu.
Premiér prezidentovi vyčetl také schůzky s ministry a zahraničními politiky. Pavel prý stínuje vládu, zve si členy kabinetu a přijímá hosty, kteří se setkají s Babišem. Dokonce zpochybnil jeho právo jednat s belgickým premiérem. Hlava státu se podle něj chová nestandardně už tím, že se zajímá o vládní agendu a udržuje vlastní zahraniční kontakty. Prezident by zřejmě měl být aktivní jen v rozsahu, který předem schválí Strakova akademie. Babiš mu nevyčítá překročení konkrétní pravomoci, ale fakt, že se nechová jako pasivní dekorace připojená k vládě.
Pavlova aktivita má podle premiéra jediný důvod: připravuje si znovuzvolení. Babiš tvrdil, že to všichni vědí, média tuto hru podporují a opozice nikoho jiného nemá. Prezident podle něj není občanským kandidátem, ale projektem Petra Koláře připravovaným od roku 2018. Kompetenční žaloba, účast na Bezpečnostní radě státu, zahraniční schůzky i kritika vlády se tak dají snadno shodit jako součást volebního marketingu. Babiš nemusí reagovat na obsah prezidentových námitek, když jejich autora předem označí za kandidáta v kampani. Každý nesouhlas se pak stává dalším důkazem téhož obvinění.
Babišova posedlost Pavlovou údajnou kampaní nevyhnutelně otevřela otázku jeho vlastních plánů pro rok 2028. Premiér kandidaturu odmítl jednoznačně. „Andrej Babiš nebude kandidovat na prezidenta. Co bych tam já dělal?“ prohlásil. Vzápětí však začal vysvětlovat, že zoufalá opozice by ho měla na Hrad naopak zvolit, aby od něj měla „svatý pokoj“, a ANO by tím přišlo o lídra, který pracuje od rána do večera. Ani odmítnutí prezidentské kandidatury se tak neobešlo bez připomenutí, že Babiš je nenahraditelným motorem hnutí a země.
Na rozdíl od Pavla se prý premiér o prezidentský úřad nezajímá. Přesto mu záleží na tom, jak se má prezident chovat, koho smí přijímat, kam má cestovat, jak má vykládat Ústavu a kdy má mlčet. Když zaznělo, že by na Hradě mohl jednou zakusit premiéra chodícího pozdě na schůzky, vládu odmítající ho pustit na summit a poslance odebírající mu pravomoci, Babiš reagoval další obhajobou vlastního zpoždění. „Já nejsem malý kluk a nejsem jeho podřízený, aby on to komentoval,“ prohlásil o Pavlově výhradě k opožděnému příchodu na jednání.
Tato věta odhalila podstatu premiérova vztahu k prezidentovi. Babiš vnímá ústavní instituce jako hierarchii osob, které si navzájem buď poroučejí, nebo nemají právo nic komentovat. Jestli prezident není jeho nadřízeným, nesmí kritizovat jeho pozdní příchod. Jestli vláda určuje rozpočet, prezident nemá co dělat na summitu. Jestli Ústavní soud nemá řídit kabinet, nemá mu nařizovat, aby respektoval práva hlavy státu. Vzájemná kontrola a sdílené kompetence se v Babišově světě mění v osobní souboj o to, kdo komu smí něco vytknout.
Stejný pohled ukázal při obhajobě Petra Macinky. Ministr zahraničí označil předběžné opatření Ústavního soudu za pokus o ústavní puč, ale premiér odmítl za jeho vystupování převzít odpovědnost. „Já samozřejmě nejsem ani jeho táta, je to můj koaliční partner,“ řekl. Předseda vlády tedy neodpovídá za výroky člena vlastního kabinetu, pokud ho sám nezplodil. Macinka může útočit na soud, prezidenta i ústavní pořádek a Babiš se schová za koaliční samostatnost Motoristů. Autorita premiéra končí tam, kde by její použití mohlo ohrozit pohodlí vládní většiny.
Babiš se pak do Ústavního soudu pustil sám. Předběžné opatření označil za extrémně nestandardní a prohlásil, že podobný soud není nikde na světě. Vadila mu rychlost rozhodnutí i skutečnost, že soud ochránil prezidentovu účast před vznikem nevratného stavu. „Takový Ústavní soud není nikde na světě,“ rozčiloval se. Následně přemítal, zda soud s prezidentem nechtějí stát nad vládou a nahradit demokratické zřízení nebo volební systém. Nakonec oznámil, že soud komentovat nechce, ačkoli ho předtím označil za nelogický světový unikát.
Premiér se odmítl od Macinkovy teorie o ústavním puči jasně distancovat. Svůj vlastní názor si prý nechá pro sebe. Z jeho předchozích vět však bylo zřejmé, že rozhodnutí považuje za nesprávné a zásah soudu do vládního postupu za nepřijatelný. Lišil se jen slovník. Macinka použil puč, Babiš mluvil o instituci, která se spolu s prezidentem možná staví nad vládu. Oba spojuje stejné přesvědčení: soud je v pořádku, dokud nepřekáží koalici.
Babiš přesto tvrdil, že žádný konflikt s prezidentem nechce a že vláda kvůli němu pouze ztrácí čas. V témže rozhovoru Pavla označil za rozvraceče společnosti, vůdce opozice, kandidáta v kampani, člověka poškozujícího Českou republiku a svévolného vykladače Ústavy. Spor údajně živí Hrad, protože se odmítá podřídit vládě, která prezidenta nejprve vyřadila z delegace a po zásahu soudu mu dál vzkazuje, že si jeho účast nepřeje. Babiš konflikt nechce. Chce pouze, aby v něm Pavel přestal odporovat.
Prezidentskou kandidaturu premiér odmítl, jeho vystupování však zůstává pokračováním prohraného souboje z roku 2023. Pavel pro něj není nezávislou hlavou státu, ale opozičním soupeřem, kterého je nutné oslabit, zpochybnit a obvinit ze škodění republice. Babiš na Hrad nechce. Chce jen, aby na něm seděl někdo, kdo nebude vykládat Ústavu jinak než vláda, nebude se obracet na soud, nebude přijímat zahraniční státníky a bez odporu zůstane doma, když mu premiér oznámí, že na summit nesmí. Petr Pavel takovým prezidentem není. Proto podle Babiše rozděluje společnost.
