Ministr zahraničí Petr Macinka reagoval na první neúspěch vlády ve sporu s prezidentem útokem na Hrad, Ústavní soud i samotný ústavní systém, jehož obráncem se současně pokusil prohlásit. Předběžné opatření, podle něhož musí kabinet Petra Pavla zařadit do oficiální delegace na červencový summit NATO v Ankaře, označil dnes na brífinku za pokračování pokusu o ústavní puč, prezidenta nazval soudruhem a jeho žalobu popsal jako akt nepřátelství a vyhlášení války vládě.
Ministerstvo zahraničí podle něj Pavla ve čtvrtek doakredituje, protože mu to soud uložil, smíření s Hradem však ministr vyloučil. O konkrétní roli hlavy státu má v pondělí rozhodnout vláda, přičemž Macinka už předem oznámil, že prezident nebude pozván na neformální večeři hlav států. Kabinet tedy rozhodnutí Ústavního soudu formálně splní, jeho ministr zahraničí však současně naznačuje, že se bude snažit prezidentovo postavení v delegaci omezit na minimum a celý spor dál živit.
Macinka zahájil tiskovou konferenci prohlášením, že se chce vyjádřit „k tomu pokusu o ústavní puč, který se včera rozehrál na Pražském hradě a dneska pokračuje v Brně“. Tím spojil do jednoho údajného útoku prezidentovu kompetenční žalobu i rozhodnutí Ústavního soudu, který Pavlově návrhu na předběžné opatření vyhověl. Ministr sice následně řekl, že usnesení soudu je třeba brát vážně, okamžitě však přidal formulaci, která měla prezidenta ponížit. „Takže my zítra doakreditujeme soudruha prezidenta jako člena delegace, která bude vedena předsedou vlády na summit NATO,“ prohlásil. Hlava české diplomacie tak po závazném rozhodnutí nejvyššího orgánu ochrany ústavnosti nepředvedla respekt k prezidentovi ani ke státní funkci, ale stranickou urážku převzatou ze slovníku lidí, kteří nejsou schopni přijmout, že Petr Pavel není podřízeným Andreje Babiše ani Petra Macinky.
Ústavní soud přitom rozhodl zcela srozumitelně. Vláda, ministr zahraničí a ministerstvo musí bezodkladně oznámit NATO a organizátorům summitu, že prezident je součástí oficiální české delegace, zajistit akreditaci jemu i jeho doprovodu a zdržet se každého jednání, které by jeho účasti bránilo nebo ji ztěžovalo. Soud zatím nerozhodl konečný spor o rozdělení pravomocí a výslovně uvedl, že předběžné opatření budoucí nález nijak nepředurčuje. Pro červencovou cestu však platí jasné pravidlo: Pavel má v delegaci být a vláda ho z ní nesmí vytlačit administrativními kroky. Macinka tento výrok formálně uznal, způsobem svého vystoupení však dal najevo, že ho považuje za vnucený příkaz a že prezidentovi hodlá každou část cesty připomínat jako něco, co si vynutil proti vůli kabinetu.
O Pavlově konkrétní pozici má podle ministra rozhodnout vláda na pondělním zasedání. „Prezident musí být součástí delegace,“ konstatoval Macinka, aby vzápětí zdůraznil, že šéfem výpravy zůstane premiér a že kabinet určí, jaký prostor hlava státu dostane. Ministr mluvil o programu pro premiéra, ministra zahraničí a ministra obrany a poznamenal, že „určitě nějaký program pro zbytek delegace tam také bude“. Prezident republiky, vrchní velitel ozbrojených sil a bývalý předseda Vojenského výboru NATO se tak v jeho podání ocitl mezi neurčitým „zbytkem delegace“, pro který se snad nějaké místo najde. Macinka nemůže Pavla z výpravy vyřadit, může se však pokusit jeho přítomnost změnit v prázdnou administrativní povinnost bez odpovídajícího programu a politické váhy.
Zvlášť výmluvná byla Macinkova odpověď na otázku, zda se prezident zúčastní neformální večeře. Právě tuto část summitu Pavel dříve navrhoval jako kompromis, zatímco oficiální jednání by vedli premiér a ministři. Ministr zahraničí nyní předem oznámil, že prezident na večeři nebude, protože jmenovitá pozvánka přišla Andreji Babišovi. „Vyřídíme mu akreditaci na summit NATO. To ano, protože nás k tomu odsoudil Ústavní soud,“ dodal. Sloveso „odsoudil“ není náhodné. Macinka rozhodnutí soudu nepopisuje jako právní výklad, který musí ústavní činitel respektovat, ale téměř jako trest uložený vládě za to, že chtěla prezidenta nechat doma. Podobně zněl i jeho pozdější vzkaz Pavlovi: delegace bude rozšířena a „ať si to užije“.
Právě slovník ministra zahraničí ukazuje, že spor už dávno nevnímá jako odbornou neshodu o článek Ústavy. Mluví o válce, nepřátelství, puči, politickém nájezdníkovi a násilné změně ústavních pořádků. Prezident podle něj „vyhlásil válku vládě“, „nekonečně rozeštval celou českou společnost“ a chová se jako někdo, kdo se snaží dobýt cizí území. Macinka tvrdil, že skupina lidí kolem Pavla rozjela rozsáhlejší akci, jejímž cílem má být „násilně změnit ústavní zřízení a ústavní pořádky v České republice“. Pro tak závažná obvinění však nepředložil jediný konkrétní důkaz. Kompetenční žaloba není násilným převratem, ale prostředkem výslovně předpokládaným Ústavou pro řešení sporu mezi státními orgány. Pavel neobsadil ministerstvo, nepovolal armádu a nepokusil se vládu sesadit. Obrátil se na Ústavní soud a požádal ho, aby určil hranice pravomocí. Označovat takový postup za puč znamená obracet význam slov naruby.
Macinka současně tvrdil, že české ústavní zřízení může měnit pouze Parlament a že prezident se nyní snaží změnu prosadit násilně. Jenže Ústavní soud žádnou změnu textu Ústavy neprovedl. Předběžným opatřením dočasně zachoval dlouhodobou praxi, podle níž byli prezidenti členy českých delegací na summitech NATO, a odložil konečný výklad na dobu, kdy bude možné spor odpovědně posoudit. Prezident žalobou žádá interpretaci již existujících ustanovení, nikoli jejich přepsání. Právě výklad Ústavy patří mezi základní úkoly Ústavního soudu. Ministr zahraničí tak za útok na ústavní pořádek označil činnost orgánu, který Ústava sama zřizuje k jeho ochraně.
Jeho vztah k soudu byl patrný také z reakce na otázku České televize, zda výroky o puči neznamenají zpochybnění soudní nezávislosti. Macinka odpověděl, že nezávislost komentovat nebude, vzápětí však poznamenal, že Česká republika byla svědkem „nejrychlejšího soudního procesu v historii lidstva“ a že schopnost tak rychle rozhodnout o složité věci „o něčem svědčí“. Formálně tedy nezávislost soudu nezpochybnil, ale současně zasel podezření, že rychlost rozhodnutí je sama o sobě podezřelá. Přitom právě rychlost byla podstatou Pavlova návrhu. Lhůta pro nahlášení delegace končila 26. června a summit začíná 7. července. Kdyby soud čekal týdny, rozhodoval by o cestě, která už by se neuskutečnila.
Soud navíc nerozhodoval definitivně o celém kompetenčním sporu. Posoudil pouze to, zda má být do konečného nálezu zachována dosavadní praxe a prezidentovi umožněna účast na konkrétním summitu. Právě proto mohlo plénum přijmout rozhodnutí rychle. Macinkova poznámka o nejrychlejším procesu v dějinách lidstva ignoruje rozdíl mezi předběžným opatřením a konečným nálezem. Současně dobře zapadá do politické strategie Motoristů, kteří potřebují své příznivce přesvědčit, že soud neprovedl standardní právní úkon, ale zapojil se do spiknutí Hradu proti vládě.
Podobně Macinka reagoval na výrok Filipa Turka, který měl podle dotazu novinářky prohlásit, že Ústavní soud svým rozhodnutím potvrdil, že by neměl existovat. Ministr se od Turkových slov neodstřihl. Řekl, že je neviděl a nebude komentovat tvrzení médií, následně však Turka označil za „akademicky uvažujícího člověka“ a připomněl, že britská demokracie se obešla bez samostatného Ústavního soudu. Hlava české diplomacie tedy nedokázala jasně říct, že výzvy ke zrušení nejvyššího orgánu ochrany ústavnosti jsou nepřijatelné. Raději nabídla historickou poznámku, která měla Turkovu případnou formulaci změkčit a převést ji do údajně intelektuální debaty o různých právních modelech.
Macinka přitom na jedné straně mluví o obraně ústavního zřízení, na druhé zlehčuje význam Ústavního soudu a toleruje úvahy svého stranického kolegy o jeho zbytečnosti. Tento rozpor vystihuje celou vládní komunikaci. Ústava je nedotknutelná, pokud se jí vláda dovolává proti prezidentovi. Jakmile stejný dokument umožní prezidentovi předložit spor soudu a soud vydá rozhodnutí, které kabinetu nevyhovuje, začne se mluvit o puči, válce, podezřelé rychlosti a britském modelu bez ústavního tribunálu.
Ministr odmítl také jakoukoli schůzku s prezidentem před summitem. „Žádná schůzka s prezidentem určitě nebude,“ uvedl a dodal, že žádné uklidnění situace ani zahlazování sporů nepřipadá v úvahu. Podání žaloby označil za akt nepřátelství a tvrdil, že Pavel svými kroky dramaticky vystupňoval konflikt ve chvíli, kdy premiér údajně žádal o postupné zlepšení vztahů. Tuto snahu však veřejnost příliš neviděla. Vláda na Pavlovy návrhy kompromisu nepřistoupila, prezidenta do delegace nezařadila a rozhodnutí přijala těsně před koncem registrační lhůty. Macinka poté reagoval na soudní ochranu dalšími útoky a odmítl jednání, které by mohlo zajistit důstojné společné vystupování v Ankaře.
Na otázku, zda se nenechává příliš ovládat emocemi, ministr odpověděl dalším obviněním prezidenta. Pavel se podle něj pokusil o ústavní puč a změnu ústavních poměrů. Když se novinář zeptal, zda vláda nemohla sama konflikt dříve uklidnit, Macinka odpovědnost odmítl a prohlásil, že Motoristé nic takového nerozpoutali. Kabinet podle něj pouze chtěl na jedné důležité akci „obhájit svoje pozice sám“ a nechtěl tam nechat mluvit někoho, kdo s výkonnou politikou nemá nic společného. Následně spekuloval, že prezident možná na vládu žárlí, protože nemůže být tvůrcem politik, a právě proto se pokouší o ústavní puč.
Takové tvrzení odhaluje, jak Motoristé chápou prezidentskou funkci. Hlava státu má zřejmě mlčet všude tam, kde si vláda přeje vystupovat sama, a jakýkoli pokus hájit vlastní ústavní roli je vykládán jako žárlivost na exekutivní moc. Prezident však podle Ústavy zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Spor se netýká toho, zda má Pavel vytvářet vládní hospodářskou nebo sociální politiku. Týká se jeho účasti na summitu vojenské aliance, v jejíchž nejvyšších strukturách sám působil. Macinkovo tvrzení, že s politikou nemá nic společného, je proto nejen útočné, ale také věcně zavádějící.
Vláda se nyní v pondělí chystá určit Pavlovu roli v delegaci a řešit také dopravu. Macinka připomněl nepsané pravidlo, podle něhož prezident a premiér kvůli bezpečnosti necestují stejným letadlem. O samostatném stroji má kabinet teprve jednat, ačkoli podle dotazu novinářky Hrad o leteckou přepravu požádal už v dubnu. I zde bude muset vláda dbát na výrok soudu, který jí zakazuje prezidentovu cestu nejen přímo blokovat, ale také ji ztěžovat. Kdyby kabinet využil organizační otázky k tomu, aby Pavlovi cestu zkomplikoval nebo jeho přítomnost v Ankaře změnil v pouhou formalitu, mohl by otevřít další spor o respektování předběžného opatření.
Macinkův výstup tak ukázal, že vládní strana první rozhodnutí Ústavního soudu přijímá pouze administrativně. Prezident bude doakreditován, protože jiná možnost není. Politicky však ministr vyhlásil další etapu konfliktu. Pavla označuje za nepřítele, nájezdníka a strůjce puče, odmítá s ním jednat, předem mu zavírá cestu na neformální večeři a slibuje, že vláda teprve určí, jaký prostor mu vůbec poskytne. Namísto respektu k rozhodnutí a snahy zabránit další mezinárodní ostudě přišla tisková konference plná emocí, osobních urážek a obvinění bez důkazů.
Petr Macinka musí prezidenta do delegace zařadit. S tím už nic neudělá. Může ho nazývat soudruhem, může mluvit o puči a může mu vzkázat, ať si cestu užije. Všemi těmito výroky však pouze potvrzuje, že spor dávno není veden jako věcná debata o pravomocích. Je to osobní válka ministra zahraničí proti prezidentovi, v níž Macinka po první porážce nezvolil zdrženlivost, ale další útok. Vláda tak sice splní usnesení soudu, zároveň však dává najevo, že se z něj nepoučila vůbec nic.
