Člověk by u šestatřicetiletého muže čekal, že jogurt otevře, sní a kelímek vyhodí. Filip Turek z něj na videu udělal munici. Společně s kamarádem hází jeden kelímek za druhým po dalším muži, část zásahů končí také na zdech zříceniny Baba ze 17. století a celou zábavu si natáčejí. Nejde o teenagerský večírek po vysvědčení ani o školní výlet, nad kterým pedagog ztratil kontrolu. Turkovi je podle datace záznamu šestatřicet. Věk, kdy už většina lidí nepotřebuje dospělého, aby jim vysvětlil, že jídlo není projektil a historická stavba není kulisa pro soutěž o největšího pitomce odpoledne. Dnes se Turek pohybuje v nejvyšší politice. Zpětně tak jeho jogurtové období působí skoro jako mimořádně důsledná příprava na veřejnou kariéru: kamera běží, publikum se baví a hlavní je udělat něco dostatečně „hustého“, aby to stálo za záznam.
Na videu se žádná hlubší pointa skutečně neskrývá. Muži mají jogurty, kamaráda jako terč a chuť se bavit způsobem, který obvykle člověka přejde někdy mezi poslední třídou základní školy a prvním zaměstnáním. Kelímky létají vzduchem, dopadají na oblečení, okolí i zdivo a protagonisté se navzájem povzbuzují. Jeden z nich si bere telefon, aby vznikl lepší záběr. V tu chvíli zazní nadšené hodnocení, že to bude „hrozně hustej záběr“. A tím je vlastně intelektuální konstrukce celé akce vyčerpána. Žádný skrytý experiment, performance ani studentský film. Prostě několik dospělých mužů, jogurty a radost z toho, že kelímek trefí člověka.
Popravčí četa nastupuje. Výzbroj: jogurt
Turek se přitom nespokojí s pouhým házením. Celá produkce dostane také patřičně mužný slovní doprovod. Na začátku videa velí cosi ve smyslu „Popravčí četo namířen zbraň“ a vzápětí přichází povel „Pal!“. Nebojme se, žádná skutečná poprava se nekoná. V roli střeliva zůstávají mléčné výrobky a cílem je kamarád, který se celé taškařice účastní. Přesto je docela půvabné sledovat, jak šestatřicetiletý budoucí politik potřebuje k házení jogurtu scénář, který by desetiletý kluk po chvíli odmítl jako příliš trapný.
Zábava pokračuje a s ní i slovník. Jeden z mužů komentuje, že se druhému házení začalo líbit, přestože předtím údajně tvrdil, že žádné jogurty házet nebude. Turek vysvětluje, že dotyčný „to má za to, že řekl, že by si taky hodil“. Potom zazní poznámka o „okusení krve“ a Turek v evidentní nadsázce odpovídá: „Už to cejtím. Tak já musím vraždit.“ Druhý hlas mu přitaká, že „to prostě musíš“.
Nikdo rozumný z těchto vět nebude vyrábět skutečný násilnický úmysl. Je to hospodský humor přenesený před kameru, groteskní póza a součást celé infantilní hry. A právě proto je to tak výmluvné. Není třeba Turkovi připisovat nic, co na videu není. Úplně stačí to, co tam je: šestatřicetiletý muž se baví představou popravčí čety s jogurty, nechává se natáčet a s kamarády řeší, jak získat co nejefektnější záběr.
Když člověk hledá důkaz mladické nerozvážnosti, obvykle si představí osmnáctiletého kluka, který udělá pitomost, druhý den se za ni stydí a po letech se modlí, aby z ní neexistovalo video. Turek přichází s modernější variantou. Pitomost udělá v šestatřiceti, video si pořídí dobrovolně a internet se postará o zbytek.
Baba přežila. Důstojnost dostala zabrat víc
Druhou kulisou celého představení je zřícenina Baba ze 17. století. Na záběrech je již předtím poznamenaná graffiti, takže z jogurtové družiny není nutné dělat vandaly, kteří právě zničili neposkvrněnou památku. Kelímek jogurtu pravděpodobně několik století staré zdivo nepoloží a nebylo by poctivé z celé záležitosti vyrábět kulturní katastrofu. To ani není potřeba. Otázka není, zda jogurt staticky narušil historickou stavbu. Otázka je, proč vůbec dospělého člověka napadne stát u zříceniny a mrskat po ní a po kamarádovi plastové kelímky, protože je to podle přítomných „hustý“. Děti po podobném nápadu obvykle někdo okřikne. U skupiny mužů kolem čtyřicítky již příroda poněkud optimisticky předpokládá, že si potřebný dozor vytvoří sama. Nevytvořila. Na videu se místo toho řeší telefon a záběr letícího jogurtu. Jeden z aktérů upozorňuje, že kamarád se „vůbec nebojí o držku“ a ještě si bere telefon, aby měl scénu natočenou. Následuje další várka kelímků. Ke konci je dokonce slyšet inventura munice: „Hele, máme poslední dva.“ Člověk by skoro čekal, že poté zazní hlášení zásobovacímu důstojníkovi a žádost o přísun dalšího vanilkového střeliva.
Šarapatka sundal rukavice úplně
Video neuniklo ani Zdeňku Šarapatkovi, který Turkovi tentokrát neposkytl ani milimetr diplomatického prostoru. Jeho reakce je podstatně brutálnější než samotný popis jogurtové zábavy. Šarapatka Turka označil přímo za idiota a jeho jednotlivé průšvihy už podle něj nemá smysl ani sčítat. „Už nade vší pochybnost je to idiot. Sčítat mu maléry je ale marnost nad marnost: amébu, kterou měl spláchnout už dávno do mísy, má Babiš za pojistku osobní svobody. Sešup, kam až tím dosmýkal pověst země, už míjel suterén. A idiot, co předtím div ne že zabije člověka a jindy pro změnu nadšeně zasírá přírodu ujetým třískáním plastových kelímků s jogurty o skálu, je vládní zmocněnec ausgerechnet na MŽP a přes Babišův tyátr pro totální naivy dál chodí do vlády na schůze,“ sdělil Šarapatka ostře.
Pokračoval připomínkou prezidenta Petra Pavla a Turkova neúspěšného pokusu dostat se do ministerského křesla. „Bohudík za Pavla, že v bezchybné předtuše poslal tu buňku do kelu a nikoliv do křesla ministra. To celé je přitom strašlivá výpověď, kam až nás tahleta galérka z pomocné zatáhla, aby nám blbý a ještě blbější u moci přišli jen jako tradiční kolorit, jemuž jsme tak nějak přivykli. Tudy ne, přátelé! Radši se hned dvakrát štípněte, když vás to napadne. Nás nedostanou!,“ prohlásil.
Jeho slovník je extrémní a jde samozřejmě o Šarapatkovo osobní hodnocení. Video ale k podobné kanonádě poskytlo materiál samo. Není na něm potřeba nic dotvářet ani přibarvovat. Turek se tam skutečně účastní jogurtové palby, skutečně mluví o „popravčí četě“, skutečně se baví s ostatními o „okusení krve“ a skutečně se řeší, jak natočit „hrozně hustej záběr“.Satirik pak už jen přijde k hotovému.
Vládní potenciál byl zjevně přítomen již tehdy
Na celém videu je fascinující především věk. Kdyby bylo Turkovi šestnáct, šlo by o nepříliš originální pubertální pitomost. V osmnácti by člověk pokrčil rameny. Ve dvaadvaceti by mohl konstatovat, že někomu dospívání trvá déle.V šestatřiceti začínají docházet omluvné kategorie.
Člověk v tomto věku může mít děti, zaměstnance, hypotéku, vést firmu, zachraňovat pacienty, stavět domy nebo řídit několik desítek lidí. Může samozřejmě také blbnout s kamarády. Nikdo nemusí ve třiceti zahodit humor, obléct šedý svetr a večer si číst výroční zprávy. Existuje ovšem poměrně široký prostor mezi schopností dělat si legraci a organizováním jogurtové „popravčí čety“ u historické zříceniny. Turek tento prostor projel bez zastavení.
Zde dostává fráze o „mladické nerozvážnosti“ onu správnou chuť. U Turka se podobné vysvětlení objevuje tak často, až by člověk skoro čekal, že občanský průkaz musel mít v šestatřiceti vydaný se souhlasem zákonného zástupce.Video přitom neukazuje nic politického. Nikdo tam neřeší státní rozpočet, životní prostředí, evropskou legislativu ani zahraniční vztahy. O to zábavnější je sledovat ho dnes, kdy se kolem Turka vede debata jako kolem seriózní politické figury schopné zastávat vysoké státní funkce. Archiv nabízí alternativní kvalifikační řízení: kelímek, rozmach, zásah.
„Máme poslední dva“
Ke konci záznamu dochází munice. Turek oznamuje, že zbývají poslední dva jogurty. Po zhruba dvou minutách tak experiment dospěje k přirozenému konci nikoli díky náhlému nástupu dospělosti, ale prostě proto, že už není čím házet. Je v tom skoro dokonalá dramaturgie. Začíná se „popravčí četou“, pokračuje nadšením z házení, „okusením krve“, potřebou „vraždit“, plánováním efektního záběru a končí inventurou zásob. Kdyby někdo chtěl natočit parodii na klukovskou partu, která mentálně uvízla na školním dvoře, mohl by scénář opsat téměř beze změny. Jen věk protagonistů by mu dramaturg nejspíš vrátil jako nevěrohodný.
