Filip Turek má za sebou týdny, které by většina soudných politiků nejraději vymazala z kalendáře. Jeho bývalá asistentka Gabriela Sedláčková však sáhla po jiné metodě a místo trapných nehod, policejního prověřování a starých rasistických výroků otevřela vzpomínkové album z Evropského parlamentu. V rozhovoru pro XTV představila svého někdejšího šéfa jako osamělého bojovníka, jehož odvahu obdivovali kolegové napříč politickými tábory, úředníci mu tajně psali podpůrné dopisy a lidé se kolem něj postupně přestávali bát. Z někdejšího europoslance Motoristů se v jejím líčení stal téměř vůdce evropského odporu. Internet odpověděl jediným způsobem, který podobná politická hagiografie snese: výsměchem.
Sedláčková zahájila vzpomínání popisem Evropského parlamentu jako odpudivého kolosu, v němž jednotlivec snadno propadne pocitu bezmoci. „Když jsem byla v europarlamentu jako asistentka Filipa Turka a přišla jsem tam do toho kolosu hnusného plastovo-betonového, kde všude jsou ty nápisy demokracie v akci v angličtině a vy vidíte, že vlastně nic moc nezmůžete jako ten jednotlivec, ale díky tomu, že jsem byla asistentkou Filipa Turka, tak jsem si uvědomila, že to tak vůbec není,“ vyprávěla poslankyně Motoristů.
Její vzpomínka měla jednoduchou stavbu. Evropské instituce představovaly šedivou a téměř nepřátelskou masu, proti níž se postavil jeden výjimečný Čech. Sedláčková díky němu údajně pochopila, že jednotlivec přece jen může pohnout evropským kolosem. Záleželo pouze na tom, zda se tím jednotlivcem stane Filip Turek. Poslankyně, kterou její bývalý šéf pověřil promazáváním vlastních toxických facebookových komentářů, tak opět dostala práci s jeho veřejným obrazem. Tentokrát už nešlo o mazání starých stop, ale o vytvoření nové legendy. Sedláčková následně popsala atmosféru na chodbách Evropského parlamentu. „My jsme chodili s Filipem po chodbách a lidi ho poplácávali po ramenou. Myslím lidi i který hlasovali jinak než on. A říkali, děkujeme, že máš tu odvahu hlasovat proti. Děkujeme, že máš tu odvahu vystoupit z davu,“ prohlásila.
Obraz vytvořila téměř filmový, za který by se nemusel stydět ani podprůměrně talentovaný režisér předvolebních spotů. Turek kráčel bruselskými a štrasburskými chodbami, politici z jiných frakcí se odvažovali přiblížit a šeptali mu slova uznání. Europoslanec, jehož reálný vliv na evropskou legislativu Sedláčková nijak nedoložila, se v jejím podání stal morální autoritou pro lidi, kteří navenek hlasovali jinak, ale uvnitř toužili po jeho odvaze. Ani veřejné poplácávání však údajně nebylo bezpečné. Sedláčková dodala, že Turkovým obdivovatelům hrozilo odhalení. „A když někdo šel kolem, tak rychle odskočili, aby je náhodou někdo jako neviděl, že mu teda podávají ruku,“ pokračovala. V demokraticky zvoleném Evropském parlamentu tak podle jejího líčení panovaly poměry připomínající tajnou buňku odporu. Poslanci mohli hlasovat, veřejně vystupovat, dávat rozhovory a předkládat návrhy, ale podat ruku Filipu Turkovi údajně vyžadovalo téměř konspirativní opatrnost. Stačil pohyb na konci chodby a statečný obdivovatel musel rychle odskočit, aby ho někdo nepřistihl při kontaktu s českým hrdinou. Chyběla pouze domluvená šifra, falešné dokumenty a únikový vůz před budovou parlamentu.
Vůdce stál vpředu a dav se přestával bát
Sedláčková poté opustila běžnou politickou chválu úplně. „A já jsem vlastně za tu dobu, co my jsme tam byli, v tom Filipovi viděla takovýho toho člověka, který stojí vepředu jako ten lídr, a za ním stojí takový ten jako dav lidí, který občas už se nebojej vykouknout, protože v tom nejsou sami,“ řekla. Turek již v této scéně nebyl jedním z více než sedmi set europoslanců. Stál vpředu jako vůdce a za ním se formoval dav, který díky jeho přítomnosti získával odvahu vykouknout. Sedláčková nevysvětlila, kdo přesně tento dav tvořil, kolik lidí se k němu hlásilo, jaké společné návrhy předkládali nebo co Turkovým vedením prosadili. Zůstala u silného obrazu lídra, jehož existence mění bázlivé jednotlivce v odhodlané následovníky.
Moderátorka Alex Mynářová se nad popisem nezarazila a nabídla Sedláčkové pomocnou otázku, zda Turek lidem dodával odvahu. Poslankyně tuto přihrávku využila k dalšímu povýšení bývalého šéfa. „Nejenom, že jim dodával odvahu, on jim ukázal, že můžete říct věci trošku jako protisystémový, protimainstreamový, nebo nevím, jak to nazvat – asi obojí. A že to není přece špatně, že není přece špatně bojovat za záchranu českýho průmyslu, nebo jakýhokoliv jinýho průmyslu. A že to není špatně ani říct nahlas, když třeba budu mluvit proti Green Dealu, který je nesmyslný,“ vysvětlovala. Turek tedy podle Sedláčkové nepoužíval jen politické názory, které v Evropském parlamentu veřejně zastávala řada dalších poslanců. Učil Evropany, že protimainstreamové a protisystémové postoje lze vyslovovat nahlas. Jako by odpůrci Green Dealu před jeho příchodem neexistovali, evropská pravice mlčela a kritici klimatické politiky čekali na českého automobilového sběratele, který jim ukáže cestu.
Do Evropského parlamentu přitom v každých volbách vstupují desítky politiků, kteří klimatická opatření odmítají, kritizují regulace, hájí průmysl a vystupují proti evropskému establishmentu. Někteří vedou velké národní strany, jiní zastupují parlamentní frakce s desítkami členů. Sedláčková však mluvila, jako by odvahu odporovat objevil až Turek a ostatní se od něj učili vyslovovat zakázané věty. Její líčení završili údajní tajní podporovatelé uvnitř Evropské komise. „A ano, myslím si, že dodával odvahu a hlavně i třeba ti úředníci z Evropské komise mu psali dopisy. Dokonce se i podepsali. Ani se nebáli toho, že to třeba někdo sleduje a dá jim nějaké pokárání,“ uvedla.
Poznámka, že se autoři dopisů dokonce podepsali, posunula vyprávění do úrovně naprosté absurdity. Úředník Evropské komise napsal europoslanci a uvedl své jméno. V běžném světě jde o standardní komunikaci mezi evropskými institucemi. V Sedláčkové světě představuje podpis projev občanské statečnosti, protože člověka mohl někdo sledovat a potrestat za kontakt s Turkem. Evropská komise se tak proměnila v represivní aparát a dopis českému poslanci v riskantní moták z vězení.
Červené koberce, růžové lístky a vonné oleje
Video se začalo šířit na síti X a politická legenda narazila na publikum, které nebylo připraveno přijmout Turkovu bruselskou svatořeč bez poznámek. Marketingový odborník Petros Michopulos Sedláčkové popis dotáhl k logickému vyvrcholení. „Červené koberce před ním pokládali a sypali na ně růžové okvětní lístky. A hostesky chodily kolem a rozprašovaly vonné oleje,“ napsal. Jeho ironie pouze doplnila rekvizity, které Sedláčkové vyprávění postrádalo. Jestliže se poslanci tajně shlukovali kolem Turka, poplácávali ho po ramenou, děkovali mu za odvahu a úředníci riskovali postih podepsaným dopisem, červený koberec už působí jako přirozená součást celé scény. Michopulos svůj komentář uzavřel stručně. „Já už fakt nemůžu.“ Sedláčková možná chtěla ukázat Turka jako politika s větším vlivem, než jaký mu přiznávají kritici. Výsledkem však byla karikatura, kterou už nebylo nutné přehánět. Stačilo její výroky poskládat za sebe. Od hnusného plastovo-betonového kolosu přes tajné stisky rukou až k lídrovi stojícímu před probouzejícím se davem. Každá další věta přidávala bývalému europoslanci další téměř nadlidskou vlastnost.
Pozoruhodná je také role Sedláčkové. Nejde o nestrannou pamětnici, která po letech hodnotí výkon bývalého kolegy. Pracovala jako Turkova asistentka, nyní zasedá za Motoristy ve Sněmovně a její politická dráha je s jeho jménem úzce spojená. Když Turek potřeboval odstranit staré problematické příspěvky, obrátil se na ni. Když dnes potřebuje po sérii skandálů připomenout vlastní velikost, Sedláčková nabízí obraz evropského vůdce, jehož okolí podporovalo téměř podzemní hnutí. Její vyprávění proto nepůsobí jako spontánní vzpomínka na působení v Bruselu. Připomíná opravu poškozeného politického portrétu. Turek v něm už není mužem spojeným s nehodou, zběsilou jízdou a starými výroky. Je odvážným rebelem, který stál proti systému a dodával sílu ostatním. Mazačka statusů dostala novou práci: přemalovat červenec na legendu o vůdci.
Měsíc Filipa Turka vypadal méně romanticky
Advokát Petr Toman shrnul poslední týdny bývalého europoslance podstatně střízlivěji. „Červenec vejde do dějin jako Měsíc Filipa Turka,“ napsal a následně připomněl několik událostí nahromaděných v krátkém čase. Podle Tomanova souhrnu Turek vjel do křižovatky a málem způsobil tragédii, po nehodě prohlásil, že zachránil život řidiči sanitky, který skončil v nemocnici, a oznámil, že pokud nehodu zavinil, společnost si ho nezaslouží. Současně se dozvěděl, že jeho rasistické výroky podle policejního posouzení naplnily znaky trestného činu, případ však kvůli promlčení nemohl pokračovat. Oznámil také, že nepodá dříve slibovanou žalobu na prezidenta, a policie začala prověřovat jeho jízdu ulicemi pod Strahovem. „Na pouhých 14 letních dnů docela silný kafe,“ dodal Toman.
Kontrast se Sedláčkové vzpomínkami je téměř dokonalý. Zatímco ona staví Turka před dav lidí, kteří díky němu nacházejí odvahu, červencové události ukazují politika zaměstnaného hlavně vlastními problémy. Místo evropského průmyslu vysvětloval dopravní nehodu. Místo vedení mlčící většiny čelil policejnímu prověřování. Místo žaloby proti prezidentovi přišlo její stažení ještě před podáním. Sedláčková si však pro svůj portrét vybrala dobu, kdy pracovala v Evropském parlamentu, a vložila do ní všechny atributy hrdinského mýtu. Nepřátelské prostředí, osamělého vůdce, tajné stoupence, skryté stisky rukou, dopisy od lidí uvnitř systému a dav, který postupně překonává strach. Takovou konstrukci nepoužívají politici, kteří chtějí dokládat výsledky. Používají ji ti, kteří potřebují nahradit výsledky legendou. Kdyby Turek skutečně měnil Evropský parlament tak zásadním způsobem, jak Sedláčková naznačuje, mohla uvést přijatý návrh, získanou většinu, prosazenou změnu nebo konkrétní koalici, kterou sestavil. Místo toho nabídla poplácávání na chodbě a dopisy úředníků. To je materiál pro osobní album, nikoli důkaz evropského vůdcovství.
Mazačka statusů začala leštit svatozář
Sedláčkové výstup je pozoruhodný také tím, jak přesně odpovídá politické komunikaci Motoristů. Hnutí své představitele neukazuje jako běžné politiky, kteří podléhají stejným pravidlům, chybují a musejí vysvětlovat vlastní jednání. Vytváří z nich rebely pronásledované systémem. Každá kritika dokazuje jejich odvahu, každý konflikt potvrzuje jejich výjimečnost a každá aféra se mění v útok establishmentu. Filip Turek pak nemusí obhajovat konkrétní výkon. Stačí, že provokuje lidi, které jeho publikum nemá rádo. Nemusí získat většinu pro návrh. Jeho zásluhou je už to, že hlasoval proti. Nemusí doložit dopad své práce. Sedláčková dosvědčí, že ho lidé na chodbách tajně obdivovali.
Taková politika je vůči faktům mimořádně odolná. Když Turek neprosadí změnu, dokazuje to sílu systému, proti němuž bojoval. Když jeho návrh neuspěje, stal se statečným osamělým hlasem. Když čelí skandálu, jde o trest za odvahu. Když se mu lidé smějí, potvrzují tím svou zaslepenost nebo strach. Sedláčková tento model dotáhla téměř k dokonalosti. V jejím podání se každý Turkovův neúspěch může stát důkazem jeho velikosti. Evropský parlament ho neposlouchal, protože se bál. Poslanci s ním veřejně nesouhlasili, ale tajně mu děkovali. Úředníci pracovali pro systém, současně mu psali podpůrné dopisy. Dav stál za ním, pouze se ještě celý neodvážil vykouknout. Taková tvrzení se obtížně vyvracejí, protože jejich hlavní aktéři zůstávají bezejmenní. Sedláčková nemusí ukázat poslance, který Turkovi děkoval, úředníka, který mu psal, ani dav, jehož lídrem se stal. Stačí její vzpomínka. Čím méně důkazů obsahuje, tím více prostoru zbývá pro legendu.
Internet jí neodpověděl věcnou analýzou hlasování Filipa Turka. Nemusel. Sedláčková sama nabídla tak přemrštěný portrét, že nejpřesnější reakcí byly růžové okvětní lístky a vonné oleje. Michopulos její svatořeč pouze ozdobil podle tónu, který nastavila. Po Turkově odchodu musí být podle jejího líčení v Evropském parlamentu skutečně smutno. Chodby osiřely, vyděšení obdivovatelé už nemají komu tajně podat ruku, úředníci nemají komu posílat podepsané dopisy a dav přišel o člověka stojícího vpředu. Evropská legislativa se zřejmě vrátila do rukou obyčejných poslanců, kteří místo hrdinského vykukování sestavují většiny a hlasují o návrzích. Gabriela Sedláčková chtěla připomenout Turkovu odvahu. Vytvořila z něj bruselského světce, mučedníka a vůdce podzemního hnutí v jedné osobě. Politik, který měl podle jejího popisu Evropanům ukázat, že mohou říkat věci nahlas, přitom potřebuje bývalou asistentku, aby veřejnosti vysvětlila, jak obrovský respekt tajně budil.
Mazačka Turkových statusů tím začala leštit jeho svatozář. Přidala však tolik lesku, že místo vůdce vytvořila komickou figurínu, přičemž jí k tomu internet ochotně rozvinul červený koberec.
